Masklin zabodl prst do stránky před nimi. „Tady se říká, že musíme projevovat pohle —“
„Ohled,“ zamumlala Grimma.
„— ohledy vůči ostatním účastníkům provozu,“ řekl. Náraz jím hodil kupředu. „Co to bylo?“ vyjekl.
„To jsme najeli na chodník! Vpravo! Vpravo!“
Masklin krátce zahlédl jasně osvětlenou výkladní skříň, než ji nákladní auto zasáhlo bokem a v dešti skla poskočilo zpátky na silnici.
„Teď vlevo, ještě vlevo, teď vpravo, vpravo! Rovně! Vlevo, povídám vlevo!“ Angalo sledoval zmatený obrazec světel a tvarů před nimi.
„Tady je další silnice,“ řekl. „Vlevo! Chci vlevo! Víc, jeďte vlevo! Ještě víc doleva…!“
„Je tady značka,“ řekl Masklin snaživě.
„Vlevo!“ ječel Angalo. „Teď vpravo! Vpravo! Vpravo!“
„Chtěl jsi vlevo,“ řekl signalista omluvně.
„A teď chci vpravo! Víc doprava! Ty mamlasi!“
„Nemáme signál pro —“
Tentokrát nedošlo k žádnému „blaf“. Tohle bylo rozhodně „prásk“. Nákladní auto narazilo do zdi, drhlo o ni, až jiskry lítaly, dovalilo se do hromady popelnic a zastavilo.
Bylo ticho, až na jakési syčení, a motor dělal pink, pink.
Potom se z temnoty ozval Dorcasův hlas, pomalu a plný zlosti.
„Řekli byste laskavě nám tady dole, co to tam nahoře provádíte?“
„Budeme muset vymyslet nějaký lepší způsob jak řídit,“ zavolal dolů Angalo. „A světla. Někde by měl být vypínač od těch světel.“
Masklin se škrábal na nohy. Zdálo se, že náklaďák uvízl v temné, úzké uličce. Nikde nebylo světýlka.
Pomohl Gurderovi vstát a oprášil ho. Papírník se tvářil zaraženě.
„Už jsme tam?“ řekl.
„Ne tak docela,“ řekl Masklin. „Zastavili jsme, é, abychom si něco upřesnili. Než si to vyjasní, myslím, že bychom měli radši jít dozadu zjistit, jestli jsou všichni v pořádku. Musejí mít pěkně nahnáno. Ty pojď taky, Grimmo.“
Slezli a nechali Angala a Dorcase po krk v dohadech o řízení, světlech, jasných instrukcích a o tom, že potřebu těchto tří věcí je třeba řádně zajistit.
Vzadu na voze štěbetaly hlasy promísené pláčem dětí. Pádem se hezkých pár nomů potlouklo a bábi Morkie právě upevňovala dlahu ke zlomené noze jednomu nomovi, kterého zavalila padající bedna, když narazili do zdi.
„Čím dál líp,“ poznamenala suše a udělala uzel na obvaze. „Proč jsme zastavili?“
„Jen chceme vyjasnit pár věcí,“ řekl Masklin a snažil se tvářit veseleji, než se cítil. „Brzy zase vyrazíme. Teď každý ví, co může očekávat.“ Pohlížel do tmavého prostoru plného stínů a přemohla ho zvědavost.
„Co budeme dělat, chci se podívat ven,“ řekl.
„Proč, pro všechno na světě?“ řekla Grimma.
„Jenom tak, víš, porozhlídnout se,“ řekl Masklin nejistě. Strčil do Gurdera. „Chceš jít se mnou?“ řekl.
„Cože? Ven? Já?“ Papírník se tvářil vyděšeně.
„Stejně budeš muset, dřív nebo později. Proč ne teď?“
Gurder se chvilku rozmýšlel a potom pokrčil rameny.
„A uvidím,“ olízl si suché rty, „Obchoďák zvenku?“ zeptal se.
„Možná. Vlastně jsme nedojeli moc daleko,“ řekl Masklin tak diplomaticky, jak dovedl.
Hlouček nomů jim pomohl přes bočnici náklaďáku a oni se zhoupli dolů na to, co by Gurder téměř jistě nazval podlahou. Byla provlhlá a ve vzduchu se vznášel jemný opar. Masklin se zhluboka nadechl. Tohle byl venek, konečně. Skutečný vzduch, trošičku chladivý. Voněl čerstvě, ne jakoby ho před ním vydýchaly tisíce nomů.
„Hašení se spustilo,“ řekl Gurder.
„Ha… co?“
„Hasicí zařízení,“ řekl Gurder. „Je ve stropě, víš, pro případ pož…“ Zarazil se a pohlédl vzhůru. „No né,“ řekl.
„Myslím, že máš na mysli déšť,“ řekl Masklin.
„No né.“
„Je to jenom voda, co padá z nebe,“ řekl Masklin. Měl pocit, že se od něj očekává něco víc. „Je mokrá,“ dodal, „a dá se pít. Déšť. Nemusíš mít hlavu zašpičatělou. Stejně sklouzne.“
„No né.“
„Jsi v pořádku?“
Gurder se třásl. „Není tu žádná střecha!“ zakvílel. „A je to tu tak veliké!“
Masklin mu poklepal na rameno.
„Tohle všecko je pro tebe samozřejmě nové. Nesmíš si z toho dělat hlavu, jestli hned všechno nepochopíš.“
„Ty se mi tajně pošklebuješ, viď!“ řekl Gurder.
„Ani ne. Já vím, co to je mít strach.“
Gurder se vzpamatoval. „Strach? Já? Neblázni. Jsem naprosto v pořádku,“ řekl. „Jenom trochu, é, překvapený. Já, é, jsem nečekal, že to bude tak úplně, tak úplně venku. Teď když jsem měl čas se s tím vyrovnat, cítím se mnohem líp. Jo, jo. Takže takhle to vypadá,“ převracel to slovo na jazyku jako nový bonbón, „venku. Takhle, é, veliké. Je to všechno, nebo je ho ještě někde víc?“
„Spousta,“ řekl Masklin. „Tam, co jsme žili, nebylo nic než venek od jednoho kraje světa ke druhému.“
„Ó,“ řekl Gurder mdle. „No, já myslím, že s takhle velkým venkem vystačíme. Dobro, dobro.“
Masklin se ohlédl a prohlížel si náklaďák. Stál tam zaklíněný v uličce zavalené odpadky. Zadek měl hrozně promáčknutý.
Konec uličky zářil lampami. Jak se tak díval, přisvištělo vozidlo s modrým blikajícím světlem. Zpívalo. Nemohl se rozpomenout na jiné slovo, které by ten zvuk vystihlo.
„To je zvláštní,“ řekl Gurder.
„To se doma někdy stávalo,“ řekl Masklin. V koutku duše ho docela potěšilo, aspoň tentokrát, být tím, kdo věci zná. „Slýchals, jak takhle jedou po dálnici? Tý-dá, tý-dá, TÝ-DÁ, TÝ-DÁ, tý-dá. Já myslím, že to je proto, aby se lidi klidili z cesty.“
Loudali se stružkou a na rohu natáhli krky, aby se podívali přes chodník právě, když se další řvoucí auto přehnalo kolem.
„Ó, Nabídko má výhodná!“ řekl Gurder a přitiskl si ruce na ústa.
Obchodní dům byl v jednom ohni.
Plameny se třepetaly v několika horních oknech jako záclony ve vánku. Oblak kouře se poklidně zvedal ze střechy a tvořil proti deštivé obloze tmavší sloupec.
Obchodní dům byl v totálním výprodeji. Pořádal grandiózní konečný výprodej obzvláště vybraných prskavek a ohňostrojů pro každého.
Na ulici dole se hemžili lidé. Bylo tam několik nákladních aut se žebříky. Vypadalo to, jakoby stříkali vodu do budovy.
Masklin se úkosem podíval na Gurdera, zvědav, co udělá. Ve skutečnosti to pochopil mnohem lépe, než Masklin čekal, ale když promluvil, znělo to ublíženě, i když se snažil svůj hlas kontrolovat.
„To… takhle jsem si to nepředstavoval,“ zachraptěl.
„Ne,“ řekl Masklin.
„To… vypadli jsme zrovna včas.“
„Ano.“
Gurder zakašlal. Jakoby jenom dlouho vedl spor sám se sebou až dospěl k rozhodnutí. „Bří Arnoldové (zal. 1905) budiž chvála,“ řekl pevně.
„Prosím?“
Gurder se zadíval Masklinovi do tváře. „Kdyby tě nebyl povolal do Obchoďáku, byli bychom tam všichni ještě teď,“ řekl a s každým slovem to znělo přesvědčivěji.
„Ale —“ Masklin zmlkl. Tohle nedávalo žádný smysl. Kdyby tam byli zůstali, nebyl by žádný oheň. Nebo ne? Těžko si můžeme být jisti. Možná, že nějaký unikl z kbelíků na oheň. Nejlíp se nehádat. Hádat se o některých věcech, to nenosí nomům štěstí, pomyslel si. Všechno to bylo hrozně zamotané.
„To je divné, že nechává Obchoďák shořet,“ řekl.