„To nemusel,“ řekl Gurder. „Je tam to hašení a speciální zařízení na odvádění ohně. Požární východy se tomu říká. Ale on nechal Obchoďák shořet, protože my ho už nepotřebujeme.“
Nejvyšší poschodí se s rachotem propadlo.
„Tak to je Zboží na úvěr,“ řekl Masklin. „Doufám, že se všichni lidé dostali ven.“
„Kdo?“
„Však víš. Viděli jsme jejich jména na dveřích. Mzdy. Úvěry. Osobní oddělení. Generální ředitel,“ řekl Masklin.
„Bří Arnoldové (zal. 1905) to určitě zařídil,“ řekl Gurder.
Masklin pokrčil rameny. A potom uviděl, ostře proti záři ohně, postavu Radikální slevy. Tu čepici si nemohl splést. Dokonce držela svoji pochodeň a byla zabrána do hovoru s jinými lidmi. Když se pootočila, uviděl Masklin její obličej. Vypadal velmi rozzlobeně.
Také vypadala hodně jako člověk. Bez toho hrozného světla, bez stínů nočního Obchoďáku, byla Radikální sleva jenom další člověk.
Na druhou stranu…
Ne, bylo to příliš složité. A čekaly je důležitější věci.
„Pojď,“ řekl. „Pojďme zpátky. Myslím, že bychom měli odjet co možná nejdál, jak nejrychleji dokážeme.“
„Pomodlím se k bří Arnoldové (zal. 1905), aby nás provázel a vedl,“ řekl Gurder rozhodně.
„Ano, dobře,“ řekl Masklin. „Dobrý nápad. A proč ne? Ale teď vážně musíme —“
„Nepraví-li jeho Nápis ‚Nevidíte-li, po čem toužíte, prosím, informujte se‘?“ řekl Gurder.
Masklin ho pevně uchopil za paži. Každý něco potřebuje, pomyslel si. A jeden nikdy neví.
„Zatáhnu za tuhle šňůru,“ řekl Angalo, ukázal, jak šňůra, kterou měl přes rameno, mizí v hlubinách kabiny, „a parťák týmu levé otáčky volantu bude vědět, že chci zatočit vlevo. Protože má tu šňůru přivázanou k paži. A tahle druhá vede k týmu pravé otáčky. Takže nebudeme potřebovat tolik signálů a Dorcas se může soustředit na řazení a takové věci. A na brzdy. Koneckonců,“ dodal, „nemůžeme se vždycky spoléhat, že najedeme do zdi, když budeme chtít zastavit.“
„A co světla?“ řekl Masklin. Angalo se rozzářil.
„Signál pro světlo,“ řekl nomovi s vlaječkami. „Co jsme udělali, uvázali jsme šňůry k vypínačům —“
Ozvalo se cvaknutí. Veliké kovové rameno se pohybovalo přes přední sklo a odklízelo dešťové kapky. Chvilku je pozorovali.
„Ono to vážně moc neosvětluje, že?“ řekla Grimma.
„Špatný vypínač,“ zahučel Angalo. „Signalizuj stěrače v chodu, ale rozsvítit.“
Pod nimi bylo slyšet polohlasné dohady a potom další cvaknutí. Kabinu okamžitě zaplavil bezvýrazný chvějivý zvuk lidského hlasu.
„To je v pořádku,“ řekl Angalo. „To je jenom rádio. Ale to není světlo, vyřiďte to Dorcasovi.“
„Já vím, co je rádio,“ řekl Gurder. „Mně nemusíš vysvětlovat, co je rádio.“
„Tak co to tedy je?“ zeptal se Masklin, který to nevěděl.
„Dvacet devět devadesát pět, baterie navíc,“ řekl Gurder. „Má AM, FM a kazetový přehrávač. Nabídka se slevou, pouze tento týden.“
„Áem a Efem?“ řekl Masklin.
„Ano.“
Hlas z rádia drmolil dál.
„— sáhlejší požár v historii města, k ohni přijely požární sbory až z Nového Města. Policie zatím pátrá po jednom z nákladních vozidel v majetku obchodního domu, které bylo viděno, jak opouští budovu právě před —“
„Světla. Světla. Třetí vypínač,“ řekl Angalo. Pár vteřin se nic nedělo, a potom uličku před náklaďákem zalilo bělostné světlo.
„Měla by být dvě, ale jedno jsme rozbili při odjezdu z Obchoďáku,“ řekl Angalo. „Tak co, jsme připraveni?“
„— Kdokoli by viděl toto vozidlo, nechť se spojí s policejní stanicí v Začouzené Lhotě na —“
„A vypněte to rádio,“ řekl Angalo. „To bučení mi leze na nervy.“
„Chtěl bych vědět, co říkají,“ řekl Masklin. „Jsem si jistý, že jsou vcelku inteligentní, jenom kdybychom jim rozuměli.“
Kývl na Angala. „Okej,“ řekl. „Jedem.“
Tentokrát to vypadalo lépe. Náklaďák chvíli dřel o zeď, potom se uvolnil a pomalu se pohyboval úzkou uličkou k světlům na jejím konci. Když se vysunul ze tmy mezi zdmi, Angalo zavolal „brzdit“ a auto se zastavilo jenom s lehkým cuknutím.
„Kudy?“ zeptal se. Masklin se zatvářil rozpačitě.
Gurder přehazoval stránky v diáři. „To přijde na to, kterým směrem se dáme,“ řekl. „Dívej se po nápisech, é, Afrika. Nebo třeba Kanada.“
„Tady je nápis,“ řekl Angalo, napínaje zrak do deště. „Říká, Centrum. A pak je tam šipka a ta říká —“. Přivřel oči. „Jídlo —“
„Jednosměrka,“ zamumlala Grimma.
„Centrum není moc dobrý nápad,“ řekl Masklin.
„Na té mapě se stejně nedá najít,“ řekl Gurder.
„Tak to pojedeme jinudy,“ řekl Angalo a zatahal za šňůru.
„A s tou Jednosměrkou si taky nejsem jistý,“ řekl Masklin. „Myslím, že tudy můžeš jet jenom jedním směrem.“
„No, to ano,“ řekl Angalo domýšlivě. „Tím směrem zrovna jedeme.“
Nákladní auto se vykodrcalo z postranní uličky a spořádaně se zarazilo o chodník.
„Přeřadíme na druhý rychlostní stupeň,“ přikázal Angalo. „A trochu přidáme plyn.“ Nějaký vůz se pomalu uhnul náklaďáku z cesty a jeho klakson — nomským uším — zněl jako kvílení zaniklého protorohu.
„Takovéhle šoféry by neměli na silnici pouštět,“ řekl Angalo. Pocítili náraz a zbytky pouliční lampy odlétly pryč. „A nač stavěj do silnice tenhle pitoměj krám,“ dodal.
„Pamatuj, že máš projevovat ohledy vůči ostatním účastníkům provozu,“ připomněl Masklin přísně.
„No, to projevuju, ne? Nenarážím do nich, ne?“ řekl Angalo. „Co to bylo?“
„Myslím, že nějaké roští,“ řekl Masklin.
„No vidíš! Proč něco takového dávají na silnici?“
„Myslím, že silnice je poněkud vpravo,“ poznamenal Gurder.
„A taky zatáčí,“ řekl Angalo nevrle a maličko potáhl šňůrou na pravé ruce.
Byla skoro půlnoc a Začouzená Lhota po setmění nebyla nijak rušné město. Takže nikdo nákladnímu autu nepřekážel, když jeho veliký a pod žlutavým sodíkovým osvětlením dosti otřískaný stín vyklouzl z ulice Radního Bručouna a vřítil se na třídu Johna Lennona. Přestalo pršet, ale přes silnici se převalovaly chuchvalce mlhy.
Vcelku pohoda.
„Vpravo, zařadit trojku,“ řekl Angalo, „a trochu rychleji. A hele, co se to blíží za nápis?“
Grimma s Masklinem natáhli krky.
„Vypadá to jako ‚Na silnici se pracuje‘,“ řekla Grimma zmateně.
„Zajímavé. Ještě trochu rychleji, vy tam dole.“
„Jo, ale,“ řekl Masklin, „proč? Chci říct, chápal bych, že ‚Na silnici se cestuje‘. Proč nám říkají, že se pracuje?“
„Možná to znamená, že přestanou do silnic strkat chodníky a lucerny a křoví,“ řekl Angalo. „Možná —“
Masklin se naklonil přes okraj plošinky.
„Zastavit!“ křičel. „Stát, stát a stát!“
Tým u brzdy vzhlédl v údivu, ale uposlechl. Pneumatiky zaječely, nomové, vržení kupředu, zapištěli a potom se zepředu ozvalo hrozné skřípění a řinčení, jak sebou náklaďák smýkal mezi všemožnými zátarasy a signálními kužely.