„Tohle by mělo,“ řekl Angalo, když se konečně zastavili, „mít hodně pádný důvod.“
„Rozbil jsem si koleno,“ naříkal Gurder.
„Žádná silnice už dál nevede,“ řekl Masklin prostě.
„Samozřejmě, že vede,“ odsekl Angalo. „Jsme snad na ní, nebo ne?“
„Podívej se dolů. To je všechno. No jen se koukni,“ naléhal Masklin.
Angalo vyhlédl, aby si prohlédl silnici před nimi. Nejzajímavější na ní bylo, že tam nebyla. Potom se obrátil k signalistovi.
„Můžeme, prosím, maličko couvnout?“ řekl tiše.
„Ždibec?“ řekl signalista.
„A nech si svoje drzosti,“ řekl Angalo.
Grimma také zírala na tu díru v silnici. Byla obrovská a hluboká. Dole se schovávalo pár trubek.
„Někdy si myslím,“ řekla, „že lidé vážně nechápou nic o správném používání jazyka.“
Listovala „Pravidly“, zatímco auto opatrně couvalo a poté, co rozdrtilo několik překážek, přejelo po trávě na volnou silnici.
„Je na čase, abychom si to uvědomili,“ řekla. „Nemůžeme předpokládat, že ne vždycky všechno znamená to, co hlásá. Takže jeď pomalu.“
„Řídil jsem zcela bezpečně,“ řekl Angalo vzpurně. „Není to moje vina, že věci jsou úplně naruby.“
„Tak jenom jeď pomalu.“
Mlčky upírali oči na ubíhající silnici.
Vynořila se další značka.
„Kruhový objezd,“ řekl Angalo. „A obrázek kruhu? No. Nějaké nápady?“
Grimma zoufale listovala „Pravidly“.
„Já už jsem jednou takový obrázek viděl,“ řekl Gurder. „Jestli to nějak pomůže. Bylo to v Jedeme na pouť. Je to veliké, nablýskané, samé zlato a na tom jsou koně.“
„Vím určitě, že tohle není ono,“ zamumlala Grimma a rychle obracela stránky. „Vím určitě, že tady někde něco —“
„Zlato, co?“ řekl Angalo. „To by se mělo snadno najít. Já myslím,“ podíval se na Grimmu, „že můžeme pomalu přejít na trojku.“
„Pravdu díte, pane Angalo,“ řekl signalista.
„Žádné zlaté koně nevidím,“ řekl Masklin. „Víš, nejsem si úplně jist —“
„A měla by tam vesele vyhrávat hudba,“ řekl Gurder, blažený, že mohl něčím přispět.
„Žádnou vesel —“ začal Masklin.
Nějaký klakson dlouze zatroubil. Silnice končila a na jejím místě byl násep porostlý křovím. Náklaďák vylétl do svahu, všechna kola na okamžik opustila zem, potom dopadl na druhou stranu a jel dál, kymáceje se vpravo a vlevo, až k protilehlé silnici. Tam se zastavil.
V kabině zavládlo ticho. Potom někdo zanaříkal.
Masklin se doplazil k okraji plošinky a pohlédl do Gurderova zděšeného obličeje. Ten se z posledních sil držel za okraj.
„Co se to stalo?“ bědoval.
Masklin ho vytáhl zpátky do bezpečí a oprášil ho.
„Já myslím,“ řekl chlácholivě, „že značky, třebaže míní, co říkají, neznamenají to, co říkají.“
Grimma se hrabala zpod „Pravidel“. Angalo se vymotal ze šňůr a shledal, že se dívá do jejího zakaboněného obličeje.
„Ty,“ řekla, „jsi naprostý idiot. A šílenec! Proč neposloucháš?“
„Takhle se mnou nemluv!“ vypravil ze sebe Angalo a přikrčil se. „Gurdere, řekni jí, že mi nemůže takhle nadávat!“
Gurder seděl na okraji plošinky a třásl se.
„Pokud jde o mne, v tuto chvíli ti může přezdívat, jak chce. Do toho, mladá dámo!“
Angalo se nasupil. „Počkat! Ty jsi to byl, kdo tu vykládal o zlatých koních! Já jsem žádné zlaté koně neviděl. Viděl někdo nějaké zlaté koně? On mě spletl, tím vykládáním o zlatých koních —“
Gurder na něj zahrozil prstem. „Neříkej mi ‚on‘ —“ začal.
„A ty mi neříkej ‚mladá dámo‘ tímhle tónem!“ ječela Grimma.
Z hloubky se ozval Dorcasův hlas.
„Nechci vás rušit, ale jestli se tohle přihodí ještě jednou, tak tady dole jsou lidi, kteří se pořádně naštvou. Je to jasné?“
„Jenom drobný problém s řízením,“ zavolal Masklin dolů zvesela. Ohlédl se na ostatní.
„Tak se všichni podívejte,“ řekl klidně. „Tyhle dohady musí přestat. Pokaždé, když narazíme na problém, začneme se hašteřit. Nemá to smysl.“
Angalo popotáhl. „Všechno jsme prováděli naprosto správně, dokud on —“
„Zavři tu klapačku!“
Zírali na něj. Třásl se zlostí.
„Mám vás všech tak akorát dost!“ křičel Masklin. „Musím se za vás stydět! Dělali jsme všechno tak dobře! Nevěnoval jsem tomu všemu tolik času, aby to pak všechno nějaký… nějaký… řídící výbor zkazil! Teď všichni pěkně vstanete a uvedete tenhle krám zase do pohybu! Vzadu je plně naložený nomy! Oni na vás spoléhají! Rozumíte?“
Podívali se na sebe. Zaraženě vstali. Angalo se chopil řídicích šňůr. Signalista roztáhl praporky.
„Echm,“ řekl Angalo tiše. „Já myslím… ano, myslím, že tady by mohla přijít vhod troška jedničky, pokud jsou všichni zajedno?“
„Dobrý nápad. Pokračuj,“ zavelel Gurder.
„Ale opatrně,“ řekla Grimma.
„Děkuji vám,“ řekl Angalo zdvořile. „Vyhovuje ti to, Maskline?“ dodal.
„Hmm? Ano. Ano. Fajn. Jeď!“
Aspoň že už tam nebyly žádné budovy. Náklaďák si to broukal opuštěnou silnicí, jeho jediné světlo bíle žhnulo v mlze. Jedno nebo dvě vozidla je minula po druhé straně silnice.
Masklin věděl, že by si brzy měli vyhlédnout místo, kde zastaví. Mělo by to být něco pod střechou, dál od lidí — ale ne moc daleko, protože si byl zcela jist, že nomové budou ještě potřebovat spousty věcí. Možná jedou na sever, ale pokud ano, je to čirá náhoda.
V tom okamžiku — unavený, vzteklý a ne zcela soustředěný na to, co se děje před ním — uviděl Radikální slevu.
Nebylo o tom pochyb. Ten člověk stál na silnici a mával pochodní. Vedle něj stál automobil s blikajícím modrým světlem na střeše.
Ostatní ji také uviděli.
„Radikální sleva!“ zaúpěl Gurder. „Dostala se sem před námi!“
„Přidat plyn,“ sykl Angalo zlověstně.
„Co chceš dělat?“ zeptal se Masklin.
„Uvidíme, jak se její pochodeň vypořádá s náklaďákem!“ zamumlal Angalo.
„To nemůžeš! Nemůžeš najet náklaďákem do lidí!“
„To je Radikální sleva!“ řekl Angalo. „To nejsou lidi!“
„Má pravdu,“ řekla Grimma. „Sám jsi řekl, že se teď nesmíme zastavit!“
Masklin hmátl po řídicích šňůrách a za jednu škubnul. Náklaďák se smýkl kolem Radikální slevy, právě když upustila pochodeň, a poměrně slušnou rychlostí proskočil do živého plotu. Ozvala se rána, jak zadek náklaďáku zasáhl auto, ale Angalo měl šňůry zase okamžitě v rukou a vedl je zpět směrem, který se trochu podobal rovné čáře.
„Tos nemusel,“ řekl vzpurně. „Do Radikálních slev se může najet, že jo, Gurdere?“
„No. É,“ řekl Gurder. Podíval se rozpačitě na Masklina. „Nejsem si jistý, jestli to vlastně byla Radikální sleva. Měla tmavší šaty, to zaprvé. A auto se světlem na střeše.“
„Ano, ale měla špičatou čepici a hrůzostrašnou pochodeň!“
Náklaďák se kodrcal ze svahu, vytrhl pořádný kus země a vykolébal se zpět na silnici.
„A stejně,“ řekl Angalo spokojeným hlasem, „je to všecko za námi. Bří Arnoldové (zal. 1905) jsme nechali v Obchoďáku. Ten nesmysl už nepotřebujeme. Venku ne.“