Třebaže v kabině bylo plno hluku, ta slova vyvolala zvláštní ticho.
„No, je to pravda,“ řekl Angalo na svou obhajobu. „A Dorcas si myslí totéž. A mnoho mladších nomů.“
„Uvidíme,“ řekl Gurder. „Ale mám podezření, že pokud bří Arnoldové (zal. 1905) vůbec někdy někde byl, tak je všude.“
„Co tím myslíš?“
„Sám to nevím jistě. Musím si to promyslet.“
Angalo popotáhl. „No, tak si to promýšlej. Ale já tomu nevěřím. Už to nemá smysl. Ať se Nabídka výhodná obrátí proti mně, jestli se pletu,“ dodal.
Masklin koutkem oka zahlédl modré světlo. Nad koly měl náklaďák zrcátka, ačkoliv se jedno vysypalo a druhé se ohnulo, pořád jakžtakž sloužila. To světlo bylo za náklaďákem.
„Jede za námi, ať je to kdo chce,“ řekl nesměle.
„A je slyšet to tý-dá tý-dá,“ řekl Gurder. „Myslím,“ pokračoval, „že by byl možná dobrý nápad vypadnout z téhle silnice.“
Angalo se podíval vpravo i vlevo.
„Je to tu samý plot,“ řekl.
„Ne, myslel jsem dostat se na jinou silnici. Svedeš to?“
„Sázím deset ku čtyřem. Žádný problém. Hej, chce nás předjet! Ten má nervy! Ha!“ Náklaďák divoce změnil směr.
„Kdybychom tak mohli otevřít okýnka,“ dodal. „Jeden ze šoférů, které jsem studoval, mával rukou z okýnka a něco křičel, vždycky když za ním někdo zahoukal. Myslím, že se to má.“ Máchl paží a zařval, „trhnisinohou.“
„Na to se vykašli. Najdi jinou silnici, nějakou malou,“ řekl Masklin konejšivě. „Za chvilku jsem zpátky.“
Slezl po kymácejícím se žebříku k Dorcasovi a jeho lidem. Momentálně se moc nedělo, jenom nějaké to popotažení za velké kolo a rovnoměrný tlak na plynu. Mnozí nomové se usadili na zem a odpočívali. Zvadle Masklinovi provolali slávu, když k nim sestoupil.
Dorcas seděl stranou a něco si škrábal na kousek papíru.
„Á, to jsi ty,“ řekl. „Všechno už jde dobře? Už nám došlo všechno, do čeho se dá narazit?“
„Jede za námi někdo, kdo nás chce zastavit,“ řekl Masklin.
„Další náklaďák?“
„Auto, myslím. S lidmi uvnitř.“
Dorcas se poškrábal na bradě.
„A co chceš, abych s tím udělal?“
„Něčím jsi přestříhal dráty v nákladním voze, když jsi nechtěl, aby odjel,“ řekl Masklin.
„Kleštěmi. A co s nimi?“
„Ještě je máš?“
„Ale jo. Ale potřebuješ dva nomy, aby s nimi pohnuli.“
„Tak to budu jednoho potřebovat.“ Masklin řekl Dorcasovi, co má v úmyslu.
Starý nom na něj pohlédl s jakýmsi obdivem a potom zavrtěl hlavou.
„To naprosto nemůže vyjít,“ řekl. „Nestihneme to. Ale nápad je to dobrý.“
„Ale jsme o tolik rychlejší než lidé! Mohli bychom to provést a vrátit se na náklaďák dřív, než si to uvědomí!“
„Hmm.“ Dorcas se ohavně zašklebil. „Ty do toho chceš jít?“
„Ano. Já, é, nejsem si jistý, že to nomové, co nikdy nebyli venku z Obchoďáku, dokáží zvládnout.“
Dorcas vstal a zívl si. „No, rád bych okusil trochu toho ‚svěžího vzduchu‘,“ řekl. „Prý člověku dělá dobře.“
Případní pozorovatelé, nahlížejíce přes živý plot na onu venkovskou silničku ponořenou do mlhy, by viděli nákladní auto, jak se přehnalo kolem dosti nebezpečnou rychlostí. Možná by si pomysleli: to je neobvyklé vozidlo, vypadá, že ztratilo dost věcí, které by mělo mít, jako jedno přední světlo, nárazník a většinu laku na jednom boku, a nabralo množství věcí, které by mít nemělo, jako haluzky ze živých plotů a víc hrbolů než má plát vlnitého plechu.
Možná by se podivili, proč že mu na klice jedněch dveří visí cedule ‚Na silnici se pracuje‘.
A rozhodně by se podivili, proč se najednou zastavilo.
Policejní vůz za ním zastavil, ještě impozantněji, v dešti štěrku. Dva muži z něj skoro vylétli a běželi k nákladnímu autu a škubli za dveře.
Pokud by pozorovatelé rozuměli člověčině, slyšeli by, jak někdo říká, Tak jo, kámo dneska si to slízneš, potom, Kam zmizel? Jsou tu akorát samý provázky! A potom řekne někdo další, Vsadím se, že vyskočil a vzal roha přes pole.
A zatímco se toto odehrávalo a policajti ledabyle nakukovali do živého plotu a svítili baterkami do mlhy, mohli by si diváci povšimnout, jak dvojice velmi malých stínů vybíhá zpod zádi náklaďáku a mizí pod policejním vozem. Pohybovaly se velmi rychle, jako myšky. Hlasy měly tenké jako myšky, rychlé a pištivé.
Nesly kleště.
Za pár vteřin zase vycupitaly. A náklaďák nastartoval téměř v té chvilce, kdy pod ním zmizely.
Muži něco vykřikli a utíkali zpátky ke svému vozu.
Ale namísto, aby se dal do pohybu, zaškytal v té mlhavé noci jen brlm, brlm, brlm.
Po chvilce jeden člověk vystoupil a zvedl kapotu.
Zatímco nákladní auto s jediným slábnoucím světlem mizelo v mlze, poklekl, hmátl pod vůz a vytáhl hrst úhledně nastříhaných drátů…
To by viděli ti pozorovatelé. Ve skutečnosti byl jediným divákem párek kraviček a ty ničemu z toho nerozuměly.
Jsme skoro na konci.
O pár dnů později našli to nákladní auto v příkopě kousek za městem. Podivné však bylo to, že baterie a každičký drátek, žárovky a vypínače z něj zmizely. Taktéž rádio.
Kabina byla plná provázků.
14
XV. I pravili nomové, toto je Sídlo nové, i bude naším na věky věkův.
XVI. A Venkovní neříkal nic.
Byl to kamenolom. Nomové to věděli, protože na bráně byl zarezlý nápis: Lom. Nebezpečí. Vstup zakázán.
Našli ho po šíleném panickém úprku přes pole. Přálo jim štěstí, když jste to slyšeli vyprávět od Angala. Díky bří Arnoldové (zal. 1905), pokud jste věřili Gurderovi.
Není důležité, jak se zabydlovali, jak našli pár starých polorozpadlých budov, prozkoumávali jeskyně a hromady kamene, jak vyháněli krysy. To nebylo příliš obtížné. Horší bylo přinutit většinu starších nomů chodit ven; cítili se šťastnější s podlahou nad hlavou. Tady byla užitečná bábi Morkie. Předvedla jim, jak se procházet venku a čelit tomu strašnému Čerstvému vzduchu.
Kromě toho, jídlo, co si vzali z Obchoďáku, nevydrželo věčně. Měli hlad a v polích nad nimi byli králíci. Také zelenina. Nikoli pěkná a čistá, jak by měla podle bří Arnoldové (zal. 1905) být, ale jen tak zapíchnutá do země, pokrytá špínou. Stěžovali si na to. Krtiny, které se objevily na blízkém poli, byly jednoduše výsledkem prvního pokusu otevření bramborového dolu…
Pár ošklivých zkušeností naučilo lišky držet se zpátky.
A potom Dorcas objevil elektřinu, zachovanou v drátech, které vedly k bedně v jedné prázdné kůlně. Dostat se k elektřině a zůstat při tom naživu si vyžádalo skoro tolik příprav jako Velká jízda a spoustu násad ke košťatům a gumových rukavic.
Po dlouhém přemýšlení přisunul Masklin Věc k elektrickému vedení. Blikla několika světýlky, ale zůstala zticha. Měl pocit, že mu naslouchá. Slyšel, jak naslouchá.
Zase ji sebral a strčil ji do škvíry v jedné stěně. Měl nejasný pocit, že ještě není čas Věc použít. Čím déle ji vynechají, pomyslel si, tím déle budou muset zkoušet sami přijít na to, co je třeba dělat. Rád by ji probudil později a řekl jí: „Podívej se, co jsme dokázali, a úplně sami.“