„Podívejte, nevím, jak dlouho —“ začal.
„Se mnou si nedělej starosti, chlapče,“ uklidňovala ho bábi Morkie a vypadala, že je zase v kupě. „Tohle je všecko docela vzrůšo, co?“
„Ale mohlo by to trvat věčnost,“ řekl Masklin, „nevěděl jsem, že to bude trvat takhle dlouho. Byl to takový bláznivý nápad…“
Šťouchla do něj kostnatým prstem. „Mladíku, já jsem přestála Velkou zimu roku 1986. Strašná, to víš. Mně o hladovění nemusíš nic vyprávět. Grimma je hodná holka, ale někdy jde na nervy.“
„Ale já ani nevím, kam jedeme!“ vyrazil ze sebe Masklin. „Omlouvám se.“
Torrit, který seděl s Věcí na hubených kolenou, se na něj krátkozrace zadíval.
„Máme Věc,“ řekl. „Ta nám ukáže Cestu, jo jo.“
Masklin chmurně přikývl. Bylo legrační, jak Torrit vždycky věděl, co Věc chce. Byla to jenom Černá kostka, ale měla některé velmi kategorické názory o důležitosti pravidelného stravování a o tom, jak máte vždycky naslouchat tomu, co říkají staří. Vypadalo to, že má odpověď na všechno.
„A kam nás tato Cesta povede?“ řekl Masklin.
„Šak to dobře víš. Na nebesa.“
„Aha. Ano,“ řekl Masklin. Zíral na Věc. Bylo mu zatraceně jasné, že starému Torritovi neříká vůbec nic; věděl, že má moc dobré uši, a nikdy ji neslyšel něco říct. Nikdy nic nedělala, nikdy se nepohnula. Jediné, co dělala, bylo, že vypadala černě a hranatě. V tom byla dobrá.
„Toliko přísným následováním Věci ve všech jednotlivostech můžeme s jistotou dojít do Nebes,“ řekl Torrit, nejistě, jako by mu to bylo řečeno už před dlouhým časem a on tomu ani tenkrát neporozuměl.
„Jo, dobře,“ řekl Masklin. Postavil se na zmítající se podlaze a pustil se k plachtě. Pak se zastavil, aby sebral odvahu, a vystrčil škvírou ven hlavu.
Nebylo tam nic kromě rozmazaných skvrn a světel a zvláštních pachů.
Nevypadalo to dobře. Zdálo se to tak rozumné tenkrát večer, před týdnem. Všude to bylo lepší než tady. Tenkrát se to zdálo tak jasné. Ale bylo to zvláštní. Staří bědovali jako diví, když něco nebylo přesně po jejich, ale teď, když všecko vypadá špatně, skoro se radují.
Nomové byli mnohem složitější, než vypadali. Možná mu to Věc mohla taky říct, kdyby věděl, jak se zeptat.
Nákladní auto zahnulo za roh a dunělo dolů do tmy a potom se bez varování zastavilo. Masklin zjistil, že se dívá do velkého osvětleného prostoru, plného náklaďáků, plného M…
Rychle schoval hlavu a přecupital po podlaze k Torritovi.
„É,“ řekl.
„Ano, mladíku?“
„Nebe. Přijdou tam taky lidi?“
Starý nom zavrtěl hlavou. „Nebesa,“ řekl. „Víc než jedno nebe, víš? Tam přijdou jenom nomové.“
„Víš to naprosto jistě?“
„No jo.“ Torrit se rozzářil. „To se ví, možná maj vlastní nebesa,“ řekl. „To nevim. Ale to nejsou naše Nebesa, na to se můžeš spolehnout.“
„Aha.“
Torrit se zase zahleděl na Věc.
„Zastavili jsme se,“ řekl. „Kde jsme?“
Masklin unaveně civěl do tmy.
„Myslím, že bych se měl radši jít podívat,“ řekl.
Zvenku se ozývalo hvízdání a vzdálený hukot lidských hlasů. Světlo zhaslo. Chrastění, následovalo klapnutí a potom ticho.
Po chvilce se vzadu na jednom tichém nákladním autě ozvalo slabé škrábání. Dlouhé lano, ne silnější než nit, se spouštělo dolů, až se dotklo mastné podlahy garáže.
Uběhla minuta. Potom s velkou opatrností, hmat po hmatu, po laně sešplhala malá podsaditá postavička a seskočila na podlahu. Pár vteřin stála strnule jako kámen, pohybovaly se jenom její oči.
Nebyl to zcela jistě člověk. Počet rukou a nohou sice souhlasil a další orgány jako oči a tak dále byly na obvyklých místech, ale ta postava v myším kožíšku, která se teď plížila po ztemnělé podlaze, vypadala jako cihla na nožičkách. Nomové jsou tak podsadití, že japonští zápasníci sumo v porovnání s nimi vypadají jako vychrtlí, a způsob, jakým se pohyboval tenhle, napovídal, že je důležitější než staří sluhové anglických lordů.
Masklin byl ve skutečnosti k smrti vyděšený. Nic tady nepoznával, až na zápach tentononce, který se naučil spojovat s lidmi a zejména s náklaďáky (Torrit mu nafoukaně sdělil, že tentononc je hořlavá voda, kterou pijí náklaďáky, z čehož Masklin poznal, že se starý nom zbláznil. To dá rozum. Voda nehoří).
Nic nedávalo smysl. Nad ním se hrozivě tyčily ohromné plechovky. Byly tu veliké kusy kovu, které nevypadaly zanedbaně. Tohle byl rozhodně kus lidského nebe. Lidi milují kov.
Obešel ostražitě špačka cigarety a zapsal si do hlavy, že na zpáteční cestě ho má vzít Torritovi.
Stála tady další nákladní auta, všechna byla tichá. Tohle bylo, pomyslel se Masklin, hnízdiště náklaďáků. Což znamenalo, že jediné jídlo tady je patrně tentononc.
Trochu se uvolnil a posunul se pod lavici, která se tyčila u zdi jako dům. Plížil se mezi hromadami odpadků a, veden pachem, který překonal dokonce i tentononc, našel celý ohryzek jablka. Už hnědl, ale nález to byl moc dobrý.
Hodil si ho přes rameno a otočil se.
Upřeně ho pozorovala krysa. Byla značně větší a baculatější než ty, které se praly s nomy o drobečky z odpadkových košů. Spustila se na všechny čtyři a cupitala k němu.
Tady se Masklin cítil na pevnější půdě. Všechny tyto obrovské temné obrysy a plechovky a přízračné pachy mu byly nepochopitelné, ale věděl, co je krysa a co s ní.
Upustil ohryzek, pomalu a opatrně zvedal kopí, zamířil na bod přesně mezi očima zvířete…
Dvě věci se přihodily naráz.
Masklin si všiml, že ta krysa má malý červený límeček.
A nějaký hlas řekclass="underline" „Ne! Dlouho jsem ho cvičil. Nabídko má výhodná! Odkud se tu bereš ty?“
Cizinec byl nom. Aspoň tohle musel Masklin uznat. Rozhodně byl tak velký jako nom a taky se tak pohyboval.
Ale ty šaty…
Základní barvou praktického oděvu noma je bláto. To bylo obecně uznáváno. Grimma znala padesát způsobů, jak získat barvivo z divokých bylin, a všichni dávali přednost barvě, která je, když jsme zrovna u toho, v podstatě blátová. Někdy žlutě blátová, někdy hnědě blátová, někdy dokonce zelenavě blátová, ale přesto, blátová. Protože předpokládaná délka života každého noma, který by se odvážil ven vyparáděný ve veselé červeni a modři, by byla snad půlhodinka, než by se stal něčí potravou.
Kdežto tenhle nom vypadal jako duha. Měl na sobě oděv jasných barev z látky tak jemné, že vypadala jako obal od brambůrků, opasek posázený kousky skla, odpovídající kožené botky a klobouk s pérem. Když promluvil, hněvivě si švihal přes nohu koženým páskem, což, jak se později ukázalo, bylo vodítko na krysu.
„No?“ vyštěkl. „Odpověz!“
„Slezl jsem z náklaďáku,“ řekl Masklin krátce a pozoroval krysu. Přestala si drbat uši, podívala se na něj a šla se schovat za svého pána.