„Co jsi tam dělal? Odpověz!“
Masklin se napřímil. „Cestovali jsme,“ řekl.
Nom na něj vytřeštil oči. „Co je cestovat?“ vyštěkl.
„Pohybovat se,“ řekl Masklin. „Víš? Přijít z jednoho místa do jiného místa.“
Zdálo se, že to mělo na cizince zvláštní účinek. Třebaže ani poté nebyl vlastně zdvořilý, alespoň ubral na ostrém tónu.
„Snažíš se mi říct, že jsi přišel z Venku?“ řekl.
„Správně.“
„Ale to je nemožné!“
„Ano?“ Masklin se tvářil ustaraně.
„Venku nic není!“
„Ano? Pardon,“ řekl Masklin. „Ale nicméně to vypadá, že jsme odtamtud přišli. Je v tom nějaký problém?“
„Myslíš opravdu Venek?“ řekl nom a posunul se blíž.
„Myslím, že myslím. Nikdy jsme o tom vážně nepřemýšleli. Co je tohle za —“
„Jak vypadá?“
„Co?“
„Venek! Jak vypadá?“
Masklin se tvářil zaraženě. „No,“ řekl. „Takové velké—“
„Ano?“
„A, é, je tam spousta —“
„Ano? Ano?“
„A s, víš, s věcmi uvnitř —“
„Je to pravda, že strop je tak vysoko, že není vidět?“ zeptal se nom, zjevně bez sebe rozčilením.
„Nevím. Co je to strop?“ řekl Masklin.
„Tohle,“ řekl nom a ukázal k tmavé střeše s trámy a stíny.
„Ó, nic takového jsem neviděl,“ řekl Masklin. „Venku je modrý nebo šedivý s bílými věcmi, které po něm plují.“
„A, a stěny jsou strašně daleko od sebe a na zemi je takový zelený koberec, co roste?“ řekl nom a poskočil z nohy na nohu.
„Nevím,“ řekl Masklin, ještě popletenější. „Co je to koberec?“
„Senza!“ Nom se vzpamatoval a podal mu ruku. „Jmenuji se Angalo,“ řekl. „Angalo de Galanterie. Chacha. Samozřejmě, že ti to nic neřekne! A tohle je Bobo.“
Vypadalo, že se krysa šklebí. Masklin nikdy neslyšel, že by se krysa nějak jmenovala, nanejvýš snad „oběd“.
„Já jsem Masklin,“ řekl. „Nebude vadit, když ostatní slezou? Cesta byla dlouhá.“
„Hrome, ano! Všichni jsou z Venku? Otec tomu určitě nebude věřit!“
„Promiň,“ řekl Masklin. „Tomu nerozumím. Co je na tom tak zvláštního? Byli jsme venku. Teď jsme uvnitř.“
Angalo si ho nevšímal. Zíral na další, jak se ztuhle spouštějí po laně a hudrují.
„Staří také!“ řekl Angalo. „A vypadají úplně jako my! Ani nemají špičatou hlavu, ani takové věci!“
„Drzoune!“ řekla bábi Morkie. Angalo se přestal šklebit.
„Madam,“ řekl ledově, „víte, s kým mluvíte?“
„S někým, kdo není tak starej, aby nedostal na zadek,“ řekla bábi Morkie. „Vypadat úplně jako ty, chlapečku, koukala bych, abych viděla. Špičatou hlavu, to zrovna!“
Angalo otevřel ústa a tiše je zavřel. Potom řekclass="underline" „To je úžasné! Chci říct, Dorcas říkal, že i kdyby byl život možný mimo Obchoďák, nebyl by to život, jak jej známe. Prosím, prosím, pojďte všichni se mnou.“
Vyměňovali si pohledy, když Angalo odcupital k okraji hnízdiště nákladních aut, ale nicméně ho následovali. Neměli moc na vybranou.
„Pamatuju se, že tvůj starej tatík zůstal jednoho dne moc dlouho na sluníčku. Taky vyprávěl pitomosti, zrovna jako tenhleten,“ řekla bábi Morkie tiše.
Torrit se tvářil, že dospívá k nějakému závěru. Zdvořile vyčkávali.
„Jářku,“ řekl konečně, „Jářku, že bysme tu jeho krysu měli sníst.“
„Ty kušuj, ty,“ řekla bábi automaticky.
„Jsem náčelník, jsem. Ty nemáš právo mluvit takhle s náčelníkem,“ kňoural Torrit.
„Se ví, si náčelník,“ vybafla bábi Morkie. „Kdo řek, že nejsi náčelník? Nikdy sem neřekla, že nejsi náčelník. Si náčelník.“
„Dobrá,“ popotáhl nosem Torrit.
„A teďka kušuj,“ řekla bábi.
Masklin poklepal Angalovi na rameno. „Kde tohle místo je?“ řekl.
Angalo se zastavil u zdi, která se tyčila do nedohledna.
„Ty nevíš?“ řekl.
„My jsme si mysleli, no, my jsme jenom doufali, že náklaďáky jezdí někam — kde se bude dobře žít,“ řekla Grimma.
„Tak to jste doufali dobře,“ řekl Angalo pyšně. „Tohle je to nejlepší místo. Tohle je obchodní dům!“
2
XIII. A nebyla v Obchodním domě ani noc ani den, jenom Otevírací a Zavírací doba. Nepršelo, ani nepadal sníh.
XIV. A nomové tloustli a množili se v běhu let, a trávili čas soupeřením a drobnými válkami, Oddělení proti Oddělení, a zapomněli vše, co věděli o Venku.
XV. Neboť říkali, Není-liž tomu tak, že bří Arnoldové (zal. 1905) uvedl Veškerý sortiment pod jednu střechu?
XVI. A ti, kdož řekli, Možná, že ne Veškerý, byli krutě vysmíváni a ustrkováni.
XVII. A jiní nomové říkali, I kdyby byl nějaký Venek, může tam být něco, co bychom potřebovali? Jelikož tady máme Energii elektrickou, Tržnici, a veškeren druh rozptýlení.
XVIII. A takto se Sezóny kupily hustěji než polštáře, které jsou v Čalouněném nábytku (3. etáž).
XIX. Až zdaleka přibyl Cizinec a volal hlasem velikým, a volal, běda, běda!
Klopýtali jeden přes druhého, šli s hlavami zvrácenými vzhůru a čučeli s otevřenými ústy. Angalo se zastavil u díry ve zdi a chvatně jim pokynul.
„Tudy,“ řekl.
Bábi Morkie si odfrkla.
„To je krysí díra,“ řekla. „To mě žádáš, abych vlezla do krysí díry?“ Obrátila se k Torritovi. „Von chce, abych lezla do krysí díry! Já do krysí díry nepolezu!“
„Proč ne?“ řekl Angalo.
„Je to krysí díra!“
„To jenom tak vypadá,“ řekl Angalo. „Je to maskovaný vchod, to je všecko.“
„Tvoje krysa do něj zrovinka vlezla,“ řekla bábi Morkie vítězně. „Mám voči. Je to krysí díra.“
Angalo se omluvně podíval na Grimmu a vnořil se do díry. Strčila tam za ním hlavu.
„Já myslím, že to není krysí díra, bábi,“ řekla trošku tlumeně.
„A jakpakto, táži se?“
„Protože uvnitř jsou schody. Ó, a rozkošná světýlka!“
Byl to dlouhý výstup. Několikrát museli zastavit a čekat, až je staří doženou, a Torritovi se muselo většinu cesty pomáhat. Nahoře vedly schody důstojnějšími dveřmi do—
Ani v mládí Masklin nikdy neviděl najednou víc než čtyřicet nomů pohromadě.
Tady jich bylo mnohem víc. A jídlo. Nepřipomínalo to nic, co znal, ale muselo to být jídlo. Koneckonců, nomové to jedli.
Prostor asi dvakrát vyšší než on se táhl do daleka. Jídlo se kupilo v úhledných hromádkách s uličkami mezi nimi, a všude se tlačili nomové. Nikdo si příliš nevšímal té skupinky, když se poslušně sunula za Angalem, kterému se trochu navrátilo jeho fanfarónství.
Několik nomů melo na vodítku ulízané krysy. Několik dam mělo myšku, která za nimi poslušně cupkala, a Masklinovi se koutkem ucha podařilo zaslechnout, jak bábi Morkie pomlaskává nelibostí.
Také slyšel starého Torrita, jak vznešeně říká: „Tuhle věc znám. To je sejra! V koši byl jednou sejrový sendvič, tenkrát v létě ve čtyřiaosmdesátým, pamatuješ —?“ Bábi Morkie ho řádně dloubla do hubených žeber.