„Ty kušuj, ty,“ nařídila mu. „Nechceš nás tady před všema těma lidma zesměšňovat, co? Buď náčelník. Chovejte se hrdě.“
Moc se jim to nevedlo. Kráčeli v ohromeném mlčení. Ovoce a zelenina se kupily za stoly na kozách a nomové na nich pilně pracovali. Byly tam také další věci, které nemohl rozpoznat. Masklin nechtěl ukázat svoji nevědomost, ale zvědavost zvítězila.
„Co je ta věc támhle?“ řekl a ukázal.
„To je salám,“ řekl Angalo. „Už jsi ho jedl?“
„V poslední době ne,“ odpověděl po pravdě Masklin.
„A to jsou datle,“ řekl Angalo. „A to je banán. Myslím, že jsi ještě nikdy banán neviděl, že ne?“
Masklin otvíral ústa, ale bábi Morkie ho předběhla.
„Drobet malej, ne,“ řekla a odfrkla si. „Úplně mrňavej, vlastně, ve srovnání s těma u nás doma.“
„Malý, vážně?“ řekl podezíravě Angalo.
„No ano,“ řekla bábi a začala se rozpalovat. „Moc titěrnej. Jó, ty, co jsme měli doma,“ odmlčela se a zadívala se na banán, který ležel na dvou kozách jako kánoe, a rty se jí chvěly, jak rychle přemýšlela, „jó,“ dodala vítězně, „sotva sme je dokázali vykopat!“
Vítězně se dívala na Angala, který se ji snažil zkrotit pohledem a vzdal to.
„Tak tedy,“ řekl zamyšleně a díval se stranou. „Můžete si posloužit. Řekněte nomům, co mají službu, že to jde na vrub Galanterie, ano? Ale neříkejte, že jste z Venku. Chci, aby to bylo překvapení.“
Nastal všeobecný pohyb směrem k jídlu. Dokonce i bábi Morkie jakoby náhodou putovala tím směrem a chovala se naprosto překvapeně, když objevila, že jí cestu zastoupil koláč.
Jen Masklin zůstal, kde byl, navzdory protestům svého žaludku. Nebyl si jist, zda vůbec začíná chápat, jak se v obchodním domě věci mají, ale měl divný pocit, že nedokáže dělat věci, z nichž není úplně šťastný, pokud jim necelí s trochou důstojnosti.
„Ty nemáš hlad?“ zeptal se Angalo.
„Mám,“ připustil Masklin „já jenom nejím. Odkud se bere všechno to jídlo?“
„Ó, bereme ho lidem,“ řekl Angalo ležérně. „Oni jsou vcelku hloupí, víš.“
„A jim to nevadí?“
„Myslí si, že to dělají krysy,“ zahihňal se Angalo. „Bereme si s sebou krysí tentočky. Aspoň familie z Tržnice,“ opravil se. „Někdy nechají ostatní jít s nimi. Tak si lidé myslí, že jsou to krysy.“
Masklin se zamračil.
„Tentočky?“ řekl.
„Víš,“ řekl Angalo. „Trus.“
Masklin přikývl. „A oni na to skočí, jo?“ zapochyboval.
„Už jsem ti říkal, jsou děsně hloupí.“ Obešel Masklina. „Musíš navštívit mého otce,“ řekl. „Samozřejmě, to je hotová věc, že se připojíte ke Galanterii.“
Masklin se rozhlédl po svém kmeni. Rozprchli se mezi stolky s jídlem. Torrit měl kus sýra, velký jako jeho hlava, bábi Morkie zkoumala banán, jakoby mohl explodovat, a ani Grimma si ho vůbec nevšímala.
Masklin si připadal ztracený. Uměl stopovat krysu přes několik lánů a přivléct ji domů. V tom se cítil opravdu dobrý. Říkávali mu na to něco jako „Dobrá práce“.
Měl dojem, že banán se nemusí stopovat.
„Tvého otce?“ řekl.
„Vévodu z Galanterie,“ řekl Angalo pyšně. „Ochránce Mezzaninu a Samovládce Kantýny personálu.“
„On je tři?“ zeptal se zmatený Masklin.
„To jsou jeho tituly. Některé z nich. On je skoro ten nejmocnější nom v Obchoďáku. Máte Venku něco jako otce?“
Směšné, pomyslel si Masklin. Je to drzý spratek, dokud se nemluví o Venku, pak se chová jako zvědavý klouček.
„Jednoho jsem kdysi měl,“ odpověděl stroze. Nechtěl se tímto tématem zabývat.
„Sázím se, že jsi prožil spoustu dobrodružství!“
Masklin myslel na některé věci, které se mu nedávno přihodily — nebo, přesněji, skoro přihodily.
„Ano,“ řekl.
„Sázím se, že to byla děsná psina!“
Psina, pomyslel si Masklin. To nebylo obecně známé slovo. Možná souviselo s úprkem přes bahnité příkopy s hladovými zuby v patách. „Lovíte?“ zeptal se.
„Krysy, někdy. V kotelně. Samozřejmě, musíme udržovat jejich počty.“ Poškrábal Boba za uchem.
„Jíte je?“
Angalo se zatvářil zděšeně. „Jíst krysy?“
Masklin se ohlédl po hromadách jídla. „Ne, asi ne,“ řekl. „Víš, nikdy jsem si nepředstavoval, že na světě je tolik nomů. Kolik jich tu žije?“
Angalo mu to řekl.
„Dva co?“ rozpačitě se zeptal Masklin.
Angalo to zopakoval.
„Nevypadáš zrovna ohromeně,“ řekl, když Masklin nezměnil výraz.
Masklin se upřeně díval na hrot svého kopí. Byl to kousek pazourku, který jednoho dne našel na poli, a trvalo mu věčnost vycupovat ze žoku na seno kus motouzu, aby pazourek přivázal ke klacíku. Kopí teď právě vypadalo jako jediná důvěrně známá věc v chaotickém světě.
„Já nevím,“ řekl. „Co je to tisíc?“
Vévoda Cido de Galanterie, který byl také Lordem protektorem Eskalátoru nahoru, Ochráncem Mezzaninu a Rytířem Pultu, pomalu obracel v rukou Věc. Potom ji pohodil stranou.
„Velmi zábavné,“ řekl.
Nomové stáli ve zmatené skupince ve vévodově paláci, který v současné době ležel pod podlahou Oddělení čalouněného nábytku. Vévoda byl dosud v brnění, ale moc se nebavil.
„Takže,“ řekl, „vy jste z Venku, co? Vážně čekáte, že vám to budu věřit?“
„Otče, já —“ začal Angalo.
„Buď zticha! Znáš slova bří Arnoldové (zal. 1905)! Vše pod jednou střechou! Vše! Tudíž odtud nepřicházíte. Tudíž jste z nějaké další části obchodního domu. Dámské prádlo. Nebo Mladá móda, možná. Ty jsme nikdy skutečně neprozkoumali.“
„Ne, my jsme —“ začal Masklin.
Vévoda pozvedl ruce.
„Poslouchejte mne,“ řekl a zle se na Masklina podíval. „Nedávám vinu vám. Můj syn je mládenec přístupný dojmům. Nemám pochyb, že vás přemluvil. Celkem vzato, až moc rád se chodí dívat na nákladní vozy a poslouchá hloupé povídačky a mozek se mu přehřívá. Tedy, já jsem dost rozumný nom,“ dodal, poskytnuv jim možnost nesouhlasit, „a pro silného mladíka jako ty je v gardě Galanterie vždycky místo. Takže zapomenem na ten nesmysl, ano?“
„Ale my opravdu přicházíme zvenku,“ trval na svém Masklin.
„Žádný Venek není!“ vykřikl vévoda. „Jedinou výjimkou je, samozřejmě, když zemře dobrý nom, který vedl řádný život. Pak je Venek, kde budou nomové ve skvělosti žít na věky. A teď,“ poklepal Masklina po rameni, „nech těch bláznivých řečí a pomoz nám v našem heroickém údělu.“
„Ano, ale k čemu?“ řekl Masklin.
„Nechtěl bys, aby naše oddělení zabral Kovomat, že ne?“ řekl vévoda. Masklin vrhl pohled na Angala, který naléhavě vrtěl hlavou.
„Asi ne,“ řekl, „ale všichni jste nomové, nebo ne? A pro každého jsou tu všeho hromady. Utrácet čas hašteřením vypadá trochu hloupě.“
Koutkem oka viděl, jak se Angalo chytil za hlavu.
Vévoda zrudnul.
„Říkal jsi hloupě?“
Masklin dal zpátečku, aby se vyhnul srážce, ale byl vychováván k tomu, aby byl čestný. Cítil, že není dost mazaný, aby mu prošlo lhaní.
„Tedy —“ začal.
„Nikdy jsi neslyšel o cti?“ řekl vévoda.
Masklin chvilku přemýšlel, a potom zavrtěl hlavou.