„Kovomat se chce zmocnit našeho Obchoďáku,“ řekl Angalo chvatně. „To by bylo hrozné. A Modes robes jsou skoro stejní.“
„Proč?“ zeptal se Masklin.
„Proč? Protože oni byli vždycky našimi nepřáteli. A teď můžeš jít,“ dodal vévoda.
„Kam?“ zeptal se.
„Do Kovomatu nebo do Modes robes. Nebo do Papírnictví, ti se k tobě zrovna hodí. Nebo se vrať Ven, pro mne za mne,“ odpověděl mu vévoda sarkasticky.
„Chceme zpátky Věc,“ řekl Masklin rozpačitě. Vévoda ji uchopil a hodil ji po něm.
„Omlouvám se,“ řekl Angalo, když vypadli. „Měl jsem tě upozornit, že otec je dost prchlivý.“
„Proč jsi ho tam chodil rozčilovat?“ řekla Grimma podrážděně. „Když se máme s někým spojit, tak proč ne s ním? Co teď s námi bude?“
„Byl hrozně hrubý,“ řekla důrazně bábi Morkie.
„Nikdy o Věci neslyšel,“ řekl Torrit. „Je to hrůza. Nebo Venek. No, narodil jsem se a vyrostl jsem venku. Žádný mrtvý tam nejsou. Vůbec se tam nežije ve skvělosti.“
Začali se handrkovat, což bylo celkem obvyklé.
Masklin se na ně díval. Potom se podíval na svoje nohy. Kráčeli po nějaké krátké suché trávě, o které Angalo říkal, že se jmenuje Koberec! Další věc ukradená z oddělení nad nimi.
Chtělo se mu říct: to je absurdní. Proč je to tak, že jakmile má nom všechno, co potřebuje k jídlu a pití, začne se hašteřit s jinými nomy? Být nomem musí být přece něco víc.
A chtělo se mu říct: jsou-li lidé tak hloupí, jak to, že postavili tento obchodní dům a všechny ty nákladní vozy? Když jsme my tak chytří, měli by oni krást nám, ne naopak. Možná jsou velcí a pomalí, ale jsou docela vážně chytří.
A chtělo se mu dodat: nepřekvapilo by mne, kdyby byli aspoň tak inteligentní jako krysy.
Ale nic z toho neřekl, protože jak přemítal, padl jeho zrak na Věc, kterou Torrit držel v náručí.
Uvědomoval si, že by ho mělo něco napadnout. Zdvořile si v hlavě udělal místo a trpělivě čekal, jak bude nápad vypadat, a potom, zrovna když se měl dostavit, promluvila Grimma na Angala: „Co se stane s nomy, kteří nejsou v oddělení?“
„Vedou velmi smutný život,“ řekl Angalo. „Musí se prostě protloukat, jak dovedou.“
Vypadal, jakoby se chtěl rozplakat. „Já vám věřím,“ řekl. „Otec říká, že dívat se na náklaďáky je špatné. Mohou tě prý přivést na špatné myšlenky. No, pozoroval jsem je celé měsíce. Někdy přijížděly mokré. Venku taky není všechno sen, leccos se tam může stát. Podívejte, proč tady trochu neokounět, a on určitě změní názory.“
Obchodní dům byl velký. Masklin si myslel, že nákladní vůz je velký. Obchodní dům byl větší. Táhl se do nekonečna, bludiště podlaží a stěn a dlouhé, únavné schody. Nomové chvátali kolem za svými pochůzkami, a zdálo se jich být bezpočet. Slovo „velký“ bylo vlastně příliš malé. Obchodní dům potřeboval úplně nové slovo.
Zvláštním způsobem byl dokonce větší než venek. Venek byl tak obrovský, že jste ho ve skutečnosti neviděli. Neměl okraje ani vršek, takže jste o něm neuvažovali jako o něčem, co má vůbec rozměry. Prostě byl. Kdežto obchodní dům měl hranice a vršek, a ty byly tak vzdálené, že byl velký.
Jak šli za Angalem, Masklin si všechno rozmyslel a rozhodl se říct to nejprve Grimmě.
„Já se vracím.“
Zírala na něj. „Ale vždyť jsme sotva přijeli! Proč u všech všudy —?“
„Já nevím. Je to tady všecko špatné. Necítím se tady dobře. Pořád si myslím, že zůstanu-li tady ještě chvíli, přestanu věřit, že venku něco je, a já jsem se tam narodil. Až vás tady ubytuju, chci zase ven. Můžeš se mnou, jestli chceš,“ dodal, „ale nemusíš.“
„Ale je tu teplo a tolik jídla.“
„Říkal jsem, že to nedokážu vysvětlit. Mám prostě pocit, že nás, no, pozorují.“
Instinktivně se zahleděla nahoru na strop pár palců nad nimi. Říct doma, že je něco pozoruje, znamenalo obyčejně, že to něco pomýšlí na oběd. Vtom se vzpamatovala a nervózně se zasmála.
„Neblázni,“ řekla.
„Prostě se necítím bezpečně,“ řekl nešťastně.
„Chceš říct, že se necítíš potřebný,“ řekla Grimma tiše.
„Cože?“
„No, není to pravda? Celý čas jsi trávil škudlením a sháněním pro všecky, a najednou už nemusíš. Je to hloupý pocit, viď.“
Odběhla.
Masklin stál a pohrával si s vázáním na kopí. Zvláštní, pomyslel si. Nikdy jsem si nepomyslel, že ještě někdo bude takhle uvažovat. Vybavil si párkrát nejasně Grimmu v té díře, jak neustále pere nebo dává babky dohromady nebo se snaží uvařit něco z toho, co se jemu podařilo dovléct domů. Zvláštní. Jak se mu může stýskat po něčem takovém.
Uvědomil si, že se ostatní zastavili. Před nimi se prostíralo podpodlaží, matně osvětlené drobnými lampičkami, upevněnými tu a tam do dřeva. Kovomat si za světlo počítá vysokou cenu, řekl Angalo, a nikoho jiného nepustí k tajemství ovládání elektřiny. To je jedna z těch věcí, které dodávají Kovomatu takovou moc.
„Tady je v tuto chvíli konec teritoria Galanterie,“ řekl. „Támhle je území Módního zboží. Momentálně s nimi máme trochu chladné vztahy. Musíte si najít nějaké oddělení, které si vás převezme…“ Podíval se na Grimmu.
„É,“ řekl.
„Zůstaneme pohromadě,“ řekla bábi Morkie. Podívala se přísně na Masklina a pak se velkomožně otočila a pokynula Angalovi.
„Jen jdi, mladíku,“ řekla. „Maskline, narovnej se. Tak… kupředu.“
„Kdo jsi, že velíš kupředu?“ řekl Torrit. „Já jsem náčelník, já. To je moje práce, vydávat příkazy.“
„Dobrá,“ řekla bábi Morkie. „Tak je vydávej.“
Torrit bez hlesu pohyboval ústy. „Správně,“ vypravil ze sebe. „Kupředu.“
Masklinovi poklesla brada.
„Kam?“ řekl, když je stařena hnala do šerého prostoru.
„Někde něco najdem. Přežila jsem Velkou zimu 1986, já,“ řekla bábi Morkie zvysoka. „Ten čumák toho pitomce vévodskýho! Skoro jsem mu něco řekla. Ten by v tý Velký zimě dlouho nevydržel, to ti můžu říct.“
„Nic zlýho nás nemůže potkat, dyš budem poslouchat Věc,“ řekl Torrit a opatrně Věc popleskal.
Masklin se zastavil. Má toho, řekl si, má toho právě dost.
„Co říká Věc, no?“ řekl zostra. „Přesně. Co vlastně říká, abychom udělali? No tak, pověz mi, co říká, že bychom teď měli udělat!“
Torrit se tvářil trochu zoufale.
„É,“ začal. „Je, é, jasný, když budem držet pohromadě a zachovávat správný —“
„Ty si to vymýšlíš za pochodu!“
„Co si to dovoluješ, mluvit s ním takhle —“ začala Grimma. Masklin praštil kopím.
„Tak, mám toho po krk!“ zamumlal. „Věc říká tohle, Věc říká tamto, Věc říká všechno možné, kromě něčeho, co by mohlo být užitečné!“
„Věc se předává od noma k nomovi po staletí,“ řekla Grimma. „Je moc důležitá.“
„Proč?“
Grimma se podívala na Torrita. Olizoval si rty.
„Ukazuje nám —“ začal, celý bledý.
„Přisuňte mne blíž k elektrickému vedení.“
Torrit se s třesoucíma rukama podíval na Věc.
Tam, kde býval hladký černý povrch, tančila teď drobná světýlka. Stovky světýlek. Vlastně možná tisíce, pomyslel si Masklin s lehkým pocitem pýchy nad tím, že ví, co to slovo znamená.