„Kdo to řekl?“ ptal se Masklin.
Věc vypadla z Torritova sevření a přistála na podlaze, kde se její světýlka blýskala jako tisíce dálnic za noci. Nomové to s hrůzou pozorovali.
„Věc k tobě vážně mluví…“ řekl Masklin. „Hrome!“
Torrit zoufale máchal rukama. „Takhle ne! Takhle ne! Nemá mluvit nahlas! To nikdá předtím neudělala!“
„Blíž k elektrickému vedení!“
„Chce elektřinu,“ řekl Masklin.
„Já na ni nešáhnu, ne!“
Masklin pokrčil rameny a začal nesměle posunovat Věc po podlaze, až byla pod dráty vedení.
„Čím mluví? Nemá ústa,“ řekla Grimma.
Věc si broukala. Po jejím povrchu se míhaly barevné tvary, rychleji, než dokázaly Masklinovy oči sledovat. Většinou byly červené.
Torrit klesl na kolena. „Hněvá se,“ zanaříkal. „Neměli jsme jíst krysy, neměli jsme sem chodit, neměli —“
Masklin si rovněž klekl. Dotkl se svítících míst, nejprve bázlivě, ale nebyla horká.
Znovu měl ten zvláštní pocit, že jeho mysl chce přemýšlet o jistých věcech, aniž by znala správná slova.
„Když s tebou Věc mluvila předtím,“ řekl pomalu, „víš, jak jsme měli vést řádný život —“
Torrit se na něj podíval se zmučeným výrazem.
„Nikdá ne,“ kňoural.
„Ale říkal jsi—“
„Mluvívala, mluvívala, „fňukal Torrit. „Když mi ji předával starej Voozel, říkal, že mluvívala, ale povídal, že najednou přestala před sty a sty lety.“
„Cože?“ řekla bábi Morkie. „Celý ty roky, ty moudrá hlavo do pečiva, jsi nám vykládal, že Věc říká tohle a Věc říká onohle a Věc říká bůhvíco.“
Torrit se teď tvářil jako velice zděšené zvířátko, chycené do pasti.
„No?“ útočila stařena výhružně.
„Echm,“ zanaříkal Torrit. „É. Starej Voozel řekl todle, přemejšlej, co by Věc mohla říct, a pak to řekni. Veď lidi po pravý cestě, něco takovýho. Pomoz jim dostat se na nebesa. Ohromně důležitý, dostat se na nebesa. Věc vám může pomoct se tam dostat, povídal. To je nejdůležitější.“
„Co?“ zařvala bábi.
„To mi povídal, že mám dělat. Oučinkovalo to, né?“
Masklin si jich nevšímal. Barevné linie se pohybovaly po Věci v hypnotických vzorech. Měl pocit, že by měl vědět, co znamenají. Věděl jistě, že něco znamenají.
Někdy, za pěkných dnů, v dobách, kdy nemusel každý den lovit, šplhával po náspu, až mohl dohlédnout na místo, kde parkovala nákladní auta. Stála tam velká modrá tabule s drobnými tvary a obrázky. A na krabicích a papírech v odpadkových koších byly obrázky v jiných barvách. Vzpomínal si na dlouhé dohadování, které vedli o krabicích od kuřat s obrázkem starého muže s velkými kníry. Několik nomů zastávalo názor, že jde o obrázek kuřete, ale Masklin měl dojem, že lidi se neživí starými pány. Muselo v tom být něco jiného. Možná staříci kuřata vyrábějí.
Věc si znovu zabroukala.
„Minulo patnáct tisíc let,“ řekla.
Masklin se podíval na ostatní.
„Mluv s ní,“ nařídila bábi Torritovi. Stařík ucouvl.
„Já ne! Já ne! Nevím, co mám říct!“ vykřikoval.
„No, já to nebudu!“ vyštěkla bábi. „To je práce náčelníka, že jo!“
„Minulo patnáct tisíc let,“ opakovala Věc.
Masklin pokrčil rameny. Vypadalo to, že to bude na něm.
„Minulo co?“ zeptal se.
Věc vypadala, že usilovně přemýšlí. Nakonec řekla: „Znáš ještě význam slov letová navigace a palubní počítač?“
„Ne,“ řekl Masklin upřímně. „Ani jedno.“
Postavení světýlek se změnilo.
„Víš něco o mezihvězdných letech?“
„Ne.“
Krabička dala Masklinovi zřetelně najevo, že se v něm velmi zklamala.
„Víš, že jste sem přišli ze vzdáleného místa?“ řekla.
„To ano. To víme.“
„Z místa vzdálenějšího než Měsíc.“
„É.“ Masklin zaváhal. Cesta trvala dlouho. Byla tu vždycky možnost, že kolem Měsíce projeli. Často ho vídal na obzoru a věděl jistě, že nákladní auto jelo ještě dál.
„Ano,“ řekl. „Pravděpodobně.“
„Jazyk se časem mění,“ řekla Věc zamyšleně.
„Ano?“ řekl Masklin zdvořile.
„Jak nazýváte tuto planetu?“
„Taky nevím, co znamená planeta,“ řekl Masklin.
„Astronomické těleso.“
Masklin se zatvářil zaraženě.
„Jaké jméno jste dali tomuto místu?“
„Říká se tomu… Obchoďák.“
„Obchoďák.“ Světýlka se přemístila, jakoby Věc zase přemýšlela.
„Mladíku, nehodlám tu stát celej den a vyměňovat si nesmysly s tímhle krámem,“ řekla bábi Morkie. „Co je teď třeba udělat, je vyřešit, kam půjdem a co budem dělat.“
„To je pravda,“ řekl Torrit trucovitě.
„Vzpomínáte si vůbec, že jste trosečníci?“
„Já jsem Masklin,“ řekl Masklin. „Nevím, kdo je Trosečník.“
Světýlka zase změnila polohu. Masklin si později, když se ve Věci lépe vyznal, vždycky myslel, že ten zvláštní vzorec je způsob, jak si hluboce vzdychá.
„Mým posláním je sloužit vám a vést vás,“ řekla Věc.
„Vidíte?“ řekl Torrit, který cítil, že je mimo hru. „Tak to sme měli pravdu.“
Masklin do krabičky šťouchl. „Tak to jsi o tom v poslední době trochu pomlčela,“ řekl.
Věc zabroukala. „To bylo kvůli zachování interní energie. Nicméně, teď mohu používat elektřinu z okolí.“
„To je milé,“ řekla Grimma.
„Chceš říct, že nějak saješ světlo?“ zeptal se Masklin.
„To jako vysvětlení zatím postačí.“
„Tak proč jsi předtím nemluvila?“ řekl Masklin.
„Poslouchala jsem.“
„Aha.“
„A nyní očekávám pokyny.“
„Po — co?“ divila se Grimma.
„Myslím, že chce, abychom jí říkali, co má udělat,“ řekl Masklin. Sedl si na paty a sledoval světýlka.
„Co umíš dělat?“ řekl.
„Umím překládat, počítat, triangulovat, asimilovat, korelovat a extrapolovat.“
„Nemyslím, že něco takového chceme,“ řekl Masklin. „Chceme něco takového?“ zeptal se ostatních.
Bábi Morkie o tom zjevně přemýšlela. „Ne,“ řekla nakonec, „nemyslím, že něco takovýho. Ale další banán by potěšil, nic proti tomu.“
„Myslím, že všecko, co chceme, je jít domů a žít v bezpečí,“ řekl Masklin.
„Jít domů.“
„Správně.“
„A žít v bezpečí.“
„Ano.“
Později se z těchto pěti slov stal jeden z nejslavnějších citátů v historii nomů. Učilo se jim ve školách. Tesala se do kamene. A je tudíž smutné, že v té době si žádný nepomyslel, že jsou obzvláště důležitá.
Přihodilo se jen to, že Věc řekla: „Zpracovávám.“
Potom jí pohasla všechna světýlka až na jedno maličké zelené, které začalo blikat.