„Zaplať pánbu,“ řekla Grimma. „To je hrozný hlas. Co teď budeme dělat?“
„Podle toho cápka Angala,“ řekla bábi, „určitě povedeme velmi smutný život.“
3
I. Neboť nevědouce o tom, přinesli s sebou Věc, kteráž se probudila v přítomnosti Elektřiny, a jenom ona samojediná znala jejich Historii;
II. Neboť nomové mají paměť tělesnou, avšak Věc má paměť silikonovou, což jest kámen a neztrácí se, zatímco paměť nomů odvane jako prach;
III. I zadávali jí Pokyny, avšak nevěděli o tom.
IV. Je to, říkali, Krabička s legračním hlasem.
V. Avšak Věc začala zpracovávat Zadání zachránit všechny nomy.
VI. A Věc začala taktéž zpracovávat Zadání vést všechny nomy domů.
VII. Až domů.
Pod podlahou se dalo snadno zabloudit. Vůbec se o to nemuseli snažit. Byl to labyrint stěn a kabelů s nánosem prachu po stranách. Jak řekl Torrit, vlastně nebyli doslova ztraceni, ale spíše svedeni z cesty; všude mezi trámy a zdmi byly cestičky, ale nikde ani náznak, kam vedou. Občas kolem nich proběhl nějaký nom za svým posláním a vůbec si jich nevšímal.
Zdřímli si ve výklenku mezi velkými dřevěnými stěnami a probudili se do stejně matného světla. Vypadalo to, že v obchodním domě není ani noc ani den. Ale bylo slyšet větší hluk. Vzdálená všeprostupující změť zvuků.
Na Věci blikala další světýlka, a narostlo jí něco jako maličký hrníček, který se pomaloučku otáčel a otáčel.
„Neměli bysme se zas podívat do Tržnice?“ zeptal se Torrit s nadějí v hlase.
„Myslím, že na to se musíš stát příslušníkem nějakého oddělení,“ řekl Masklin. „Ale Tržnice nemůže být jediné místo, kde je jídlo, co?“
„Nebyl tu takovej rámus, když sme přijeli,“ řekla bábi. „To je kravál!“
Masklin se rozhlédl. Ve dřevěné konstrukci byla škvíra a vzdálený záblesk velmi jasného světla. Přisunul se tam a přiložil oko ke škvíře.
„Ó,“ řekl chabě.
„Co je tam?“ zvolala Grimma.
„Lidi. Víc lidí než jsi kdy viděla.“
Škvíra byla v místě, kde se strop spojoval se stěnou místnosti skoro tak velké jako hnízdiště náklaďáků a ta byla doopravdy plná lidí. Obchodní dům měl otevřeno.
Nomové vždycky věděli, že lidé žijí velmi pomalu. Masklin jednou nebo dvakrát skoro vrazil do lidí, když lovil, a věděl, že může zmizet a schovat se za trsem něčeho o hodně dřív, než ten velký hloupý obličej dokáže otočit očima.
Zaplňovali prostor dole, a dusali dlouhými kroky a kvákali na sebe bezvýraznými hlubokými hlasy.
Nomové se na to chvíli fascinovaně dívali.
„Co to drží v ruce?“ řekla Grimma. „Vypadá to trochu jako Věc.“
„Nevím,“ řekl Masklin.
„Podívej, zvednou to a pak dají něco tomu druhému a pak si to dají do pytle a jdou pryč. Skorém vypadají, no, jako že vědí, co dělají.“
„Ne, sou jako ti komáři,“ řekl Torrit povzneseně. „Inteligentní se zdaj, za to ti ručím, ale dyš se koukneš pořádně, nic vopravdu chytrýho na nich není.“
„Umějí stavět,“ řekl Masklin bezvýrazně.
„To ptáci taky, chlapče.“
„Ano, ale —“
„Lidi sou trochu jako straky, dycky sem to říkal. Prostě toužej po věcech, co se blejskaj.“
„Hmm.“ Masklin se rozhodl nehádat se. Nemůžete se hádat se starým Torritem, pokud samozřejmě nejste bábi Morkie. Měl v hlavě místo jenom pro určitý počet myšlenek, a když tam jedna zapustila kořeny, nedokázali jste s ní pohnout. Ale Masklinovi se chtělo říct: když jsou tak hloupí, proč se oni neschovávají před námi?
Něco ho napadlo. Zvedl Věc.
„Věci?“ řekl.
Nastalo ticho. Potom řekl tenký hlásek: „Operace na hlavním zadání odloženy. Co si přeješ?“
„Víš, co jsou to lidé?“ řekl Masklin.
„Ano. Pokračuji na hlavním zadání.“
Masklin se zaraženě podíval na ostatní.
„Věci?“ řekl.
„Operace na hlavním zadání odloženy. Co si přeješ?“
„Žádal jsem tě, abys mi řekla něco o lidech,“ řekl Masklin.
„Tak to není. Řekl jsi: víš, co to jsou lidé? Moje odpověď byla ve všech ohledech správná.“
„No, řekni mi, co to jsou lidé.“
„Lidé jsou domorodí obyvatelé světa, jemuž teď říkáte Obchoďák. Pokračuji na hlavním zadání.“
„Tak prosím!“ řekl Torrit a moudře pokyvoval. „Říkal sem ti to, ne? Jsou domorodý. Chytrý, ano, ale v zásadě domorodý. Samá domorodnost.“ Zaváhal. „Samej domorodec,“ opravil se.
„Jsme my domorodci?“ zeptal se Masklin.
„Hlavní zadání přerušeno. Ne. Pokračuji na hlavním zadání.“
„Toť se ví, že ne,“ zpražil ji Torrit. „My máme svoji hrdost.“
Masklin otevřel pusu, aby se zeptal, co znamená domorodý. Věděl, že to neví, a byl si jistý, že to neví ani Torrit. A potom chtěl položit spoustu dalších otázek, a než se zeptal, musel si rozmyslet slova, která použije.
Neznám dost slov, pomyslel si. Některé věci si nemůžete myslet, pokud neznáte ta správná slova.
Ale k tomu se už nedostal, protože nějaký hlas za ním řekclass="underline" „Jsou působiví, zvláštní, že ano? A v poslední době mají naspěch. Zajímalo by mne, co to do nich vjelo.“
Byl to postarší, dosti podsaditý nom. A oblečený jednoduše, což bylo v obchodním domě nezvyklé. Jeho oděv tvořila z větší části veliká zástěra, jejíž kapsy se tajuplně nadouvaly.
„Ty nás špehuješ?“ řekla bábi Morkie.
Cizinec pokrčil rameny.
„Obyčejně sem chodívám pozorovat lidi,“ řekl. „Je to dobré místečko. Většinou tu nikdo není. Které jste oddělení?“
„Žádné nemáme,“ odpověděl Masklin.
„Jsme prostě nomové,“ řekla bábi.
„Ale ne domorodý,“ dodal hbitě Torrit.
Neznámý se zakřenil a spustil se z trámu, na kterém seděl.
„To se podívejme,“ řekl. „Vy musíte být ti noví, co jsem o nich slyšel. Venkovní?“
Nabídl ruku. Masklin se na ni opatrně zadíval.
„Ano?“ řekl zdvořile.
Neznámý povzdechl. „Máš s ní potřást,“ řekl.
„Mám? Proč?“
„To je tradice. Mé jméno je Dorcas del Ikates.“ Křivě se na Masklina usmál. „Znáš svoje jméno?“ zeptal se.
Masklin to přeslechl. „Co myslíš tím to, pozoruji lidi'?“ řekl.
„Pozoruji lidi. Studuji je, víš. To je to, co dělám. Pozorováním lidí se můžeš dovědět mnoho o budoucnosti.“
„Trochu jako z počasí, myslíš?“ řekl Masklin.
„Počasí! Samozřejmě, počasí!“ Nom se široce zazubil. „Vy byste měli o počasí vědět všecko. Mocná věc, tohle počasí.“
„Slyšel jsi o něm?“ řekl Masklin.
„Jenom ze starých vyprávění. Hmm.“ Dorcas si ho prohlížel od hlavy k patě. „Měl jsem však za to, že ti zvenku jsou jinak udělaní. Že je tam život jiný, než jak ho známe my. Tak pojďte se mnou. Ukážu vám, co myslím.“
Masklin se pomalu rozhlédl po prašném prostoru pod podlahou. Tohle bylo tak akorát. Už toho měl dost. Bylo tam moc horko a moc sucho a každý s ním zacházel jako s bláznem. A teď si ještě myslí, že je špatně udělaný.