Dá-dá-dá-DUM.
„Říkám si, že lidé nebo kdo to je, by se mohli vrátit, a vylezl jsem nahoru a podíval se na kontrolky, a víš, on je možná jednodušší než náklaďák, jenom samosebou jsou tady navíc ty páky od té hydrauliky, ale to by neměl být problém, když bude dost paliva, což…“
Zarazil se, když si uvědomil, že Grimma mlčí.
„Něco se děje?“ zeptal se.
„Co je to?“ zeptala se Grimma.
„Zrovna ti to líčím,“ řekl Dorcas. „Je to úžasné. Vidíš, tyhle trubky pumpují něco, co tyhle části tlačí nahoru a tyhle písty se vysunou, čímž se tamhleto jakoby rameno —“
„Neptala jsem se, co to dělá, ptala jsem se, co to je,“ naléhala Grimma netrpělivě.
„Já jsem ti to neřekl?“ opáčil nevinně Dorcas. „No, jméno má na sobě namalované. Zrovna támhle nahoře, koukni.“
Podívala se, kam ukazoval. Zamračila se.
„J… C… B,“ četla. „Jcb? Jekub? Nemá to žádnou samohlásku, co je to za jméno?“
„Nevím,“ odpověděl Dorcas. „Na jména nejsem expert. Ale zní dobře. Pojď sem na tuhle stranu.“
Šla za nim jako ve snách a ještě jednou se podívala do temnot pod plachtou.
„Tady,“ ukázal. „Co je tohle zač, v tom se nespletem, doufám.“
„No né,“ vykřikla Grimma a zvedla ruku k ústům.
„Ano,“ řekl Dorcas. „Tohle jsem myslel. Když jsem ho našel, nejprve jsem si myslel, á, to je nějaký náklaďák, no, a pak jsem došel až sem a zjistil jsem, že ten náklaďák —“
„Má zuby,“ řekla tiše Grimma. „Ohromně velké kovové zuby.“
„Tak je to,“ řekl Dorcas hrdě. „Jekub. Druh náklaďáku. Zubatý náklaďák.“
Dá-DUM.
„A — a funguje?“ vyzvídala Grimma.
„Měl by. Měl by. Prověřil jsem, co se dalo. Základní princip je jako u náklaďáku, ale je tady navíc mnoho zvláštních pák a takové —“
„Proč už jsi mi o tom neřekl?“ naléhala Grimma.
„Nevím. Protože jsem nejspíš nemusel,“ řekl Dorcas.
„Ale je obrovský. Něco takového si nemůžeš nechávat jen pro sebe!“
„Každý musí mít něco, co si může nechat pro sebe,“ řekl Dorcas nejistě. „Ale co, velikost stejně není důležitá. Je takový, no, dokonalý.“ Dorcas poplácal boulovatou pneumatiku. „Víš, žes mi jednou říkala, že někdo stvořil svět za jediný týden? Když jsem uviděl Jekuba poprvé, pomyslel jsem si, OK, tak tohohle na to ten někdo používal.“
Zadíval se do stínů.
„První věc, co musím udělat, je stáhnout tu plachtu,“ řekl. „Je moc těžká, takže budeme potřebovat spoustu pomocníků. Měla bys je raději varovat. Jekub může trochu nahánět strach, když ho vidíš poprvé.“
„To mě nepolekal ani trochu,“ ujišťovala ho Grimma.
„Já vím,“ řekl Dorcas. „Pozoroval jsem tvůj obličej.“
Nomové vyčkávavě sledovali Grimmu.
„Je třeba mít na paměti,“ poučovala je „že je to jenom stroj. Jenom druh nákladního auta. Ale když se na něj podíváte poprvé, může vás vylekat, takže držte malé děti za ruku. A rychle utíkejte dozadu, až bude plachta padat dolů.“
Sborově přisvědčili.
„Dobrá. Popadněte ji.“
Šest set nomů si plivlo do dlaní a uchopilo okraj těžké plachtoviny.
„Až řeknu táhnout, chci, abyste táhli.“
Nomové se napjali.
„Táhnout!“
Záhyby na plachtě se uhladily a zmizely.
„Táhnout!“
Začala se pohybovat. Potom, když sklouzla přes Jekubovy hranaté tvary, její vlastní váha ji začala strhávat k zemi.
„Utíkejte!“
Valila se dolů jako umaštěná zelená lavina, navršila se na zemi do hory záhybů, ale nikdo už se o ni nestaral, protože uprášenými okny ověšenými pavučinami nahlédlo dovnitř slunce a Jekuba oslnivě rozzářilo.
Několik nomů vypísklo. Matky braly děti do náručí. Nastal pohyb ke dveřím.
Opravdu to vypadá jako hlava, pomyslela si Grimma. Na dlouhém krku. A další má na zadním konci. Co to povídám? Další má na druhém konci.
„Říkala jsem vám, že se nic neděje!“ překřikovala vzrůstající rámus. „Podívejte se! Ani se nehne!“
„Hej!“ zavolal jiný hlas. Vzhlédla. Nooty a Sacco vyšplhali po Jekubově šíji a usadili se nahoře a vesele mávali. Tím se to vyřešilo. Vlna nomů dospěla ke stěně a zastavila se. Vždycky si připadáte hloupě, když utíkáte před něčím, co vás nehoní. Otáleli a potom se pomalu krůček za krůčkem vraceli.
„No jo, no jo,“ broukala si bábi Morkie, kulhajíc do popředí. „Tak takhle vypadaly. To mi dycky leželo v hlavě.“
Grimma se na ni zadívala.
„Co takhle vypadalo?“ zeptala se.
„No takový rypadla,“ pravila bábi. „Když sem se narodila, už nebyly, ale náš tatík je viděl. Ohromně velký, žlutý věci se zubama a jedly hlínu, povídal. Dycky sem si myslela, že mě houpe.“
Jekub zatím lidi nepojídal. Několik dobrodružnějších nomů po něm začalo šplhat.
„To bylo tehda, když se stavěla dálnice,“ pokračovala bábi, opírajíc se o hůlku. „Bylo jich všude plno, povídal tatík. Velký, žlutý zuby měly, a boulovatý pneumatiky.“
Grimma na ni hleděla s výrazem, který je určen lidem, z nichž se proti veškerému očekávání vyklube někdo, oplývající zajímavými a tajuplnými historkami.
„A taky byly ještě jiný,“ pokračovala stařenka. „Ty shrnovaly hlínu na hromady a tak. To mohlo bejt, no, tak před patnácti rokama. Jakživa sem si nemyslela, že ňákýho uvidím.“
„Ty chceš říct, že se cesty budovaly?“ zeptala se Grimma. Jekub byl teď zrovna pokryt mladými nomy. Viděla Dorcase vzadu v kabině, jak vysvětluje, co různé páky dělají.
„Tak to povídal,“ řekla bábi. „Snad sis nemyslela, že sou vod přírody, co?“
„Ó. Ne. Ne. Samozřejmě, že ne,“ hájila se Grimma. „Neblázni.“ A pomyslela si: To bych ráda věděla, jestli má Dorcas pravdu. Možná je všechno vybudované. Něco dřív, něco později. Začnete kopci, obláčky a takovými věcmi a potom přiděláte silnice a Obchoďáky. Možná, že posláním lidí je budovat svět, a oni to stále ještě dělají. Proto mají stroje na míru.
Gurder by takové věci pochopil. Kéž by byl zpátky, pomyslela si.
A to by se také vrátil Masklin.
Snažila se myslet na něco jiného.
Boulovaté pneumatiky. To byl dobrý začátek. Jekubova zadní kola byla vysoká téměř jako člověk. Silnici nepotřebuje. Samozřejmě, že ne. On silnice staví. Takže musí umět jezdit tam, kde silnice nejsou.
Protlačila se zástupy nomů k zádi kabiny, kde si už další hlouček přistavoval prkno a drápal se nahoru. Tam Dorcas uprostřed vzrušeného davu pozvedal svůj hlas.
„Ty s ním chceš odsud vyjet?“ zeptala se ho.
Vzhlédl.
„No jo,“ řekl šťastně. „Myslím, že jo. Doufám. Mám dojem, že máme aspoň hodinku, než přijdou nějací další lidé, a tohle se od náklaďáku moc neliší.“
„Víme, jak na to!“ křičel jeden z mladších nomů. „Náš táta mi vyprávěl všechno o šňůrách a o všem.“
Grimma se rozhlížela po kabině. Zdála se jí plná pák.
Od Velké Jízdy už uplynul více než půlrok, a ona nikdy technickým záležitostem moc pozornosti nevěnovala, ale nemohla se ubránit myšlence, že kabina starého náklaďáku nebyla takto přeplněna. Bylo tam několik pedálů, jedna páka a volant, a tím to haslo.