„Tak tedy ujednáno,“ přerušil ho Masklin klidně. „A teď myslím, že bychom radši měli zařídit, aby se hlídkovalo na cestě. A pár skupin by mělo jít k té staré stodole. A bylo by dobré zjistit, co mohou nomové odnést. Pro všechny případy, víte.“
Grimma na něj cekala venku. Netvářila se nijak šťastně.
„Já tě znám,“ zkoumala ho pohledem. „Znám ten tvůj výraz, když nutíš lidi dělat, co nechtějí. Co plánuješ?“
Šli pomalu do stínu rezavého plátu vlnitého plechu. Masklin tu a tam zašilhal vzhůru. Dnes ráno si myslel, že obloha je jenom to modré s obláčky. Teď to bylo cosi plné slov, neviditelných obrazů a svištících strojů. Proč je to tak, že čím víc se dozvídáte, tím míň doopravdy víte?
Nakonec řekclass="underline" „To ti nemůžu říct. Nejsem si tím úplně jistý.“
„Má to co dělat s Věcí, viď?“
„Ano. Podívej se, jestli budu pryč, é, trošku déle než —“
Dala si ruce vbok. „Já nejsem hloupá, víš,“ rozčílila se. „Pomerančová šťáva, to akorát. Přečetla jsem skoro všechny knihy, co jsme si přivezli z Obchoďáku. Florida je, je místo. Stejně jako kamenolom. Pravděpodobně je i větší. A je to strašně daleko. Musíte překročit spoustu vody, abyste se tam dostali.“
„Myslím, že to možná bude dál, než jsme urazili během Velké Jízdy,“ řekl Masklin klidně. „To vím, protože když jsme jednou pozorovali letiště, viděl jsem na druhé straně podél silnice vodu. Vypadalo to, že nemá konce.“
„Vždyť jsem ti to povídala,“ řekla Grimma blazeovaně. „To byl patrně oceán.“
„Byl u něj nápis,“ řekl Masklin. „Nemohu si na všechno vzpomenout, neumím číst tak dobře jako ty. Jedno z těch slov tuším bylo ná… drž.“
„Tak vidíš.“
„Ale určitě to stojí za pokus.“ Masklin se zamračil. „Je jenom jedno místo, kde můžeme být v bezpečí, a to je to, kam patříme. Jinak budeme muset pořád utíkat,“ řekl rozhodně.
„No, moc se mi to nelíbí,“ vzdychla si Grimma.
„Ale sama jsi říkala, že nerada utíkáš,“ přesvědčoval ji Masklin. „Není jiná možnost, je to tak? Nech mě jenom něco zkusit. Když to nepůjde, tak se vrátíme.“
„Ale co když to dopadne špatně? Co když se nevrátíte? Já…“ Grimma se zakoktala.
„Ano?“ řekl Masklin s nadějí v hlase.
„Dá mi hroznou práci to lidem vysvětlit,“ řekla pevně. „Je to hloupý nápad. Nechci s tím mít nic společného.“
„Ach jo!“ Masklin se tvářil zklamaně, ale vzdorovitě. „No, já to stejně zkusím. Promiň.“
5
V. I řekl, Co je to za žáby, o kterých mluvíš?
VI. I řekla, To bys nepochopil.
VII. I řekl, Pravdu díš.
Noc byla rušná…
Ke stodole to bude několikahodinové putování. Skupinky nomů vyznačovaly trasu a nahrubo upravovaly cestu, kromě toho si dávaly pozor na lišky. Ne že by je poslední dobou vídali častěji; taková liška mohla s úspěchem zaútočit na osamoceného noma, ale třicet dobře vyzbrojených a morálkou prodchnutých lovců už byla jiná věc, a byla by to věru velmi hloupá liška, kdyby projevila byť jen náznak zájmu. Těch několik, co žilo poblíž lomu, zamířilo chvatně opačným směrem, kdykoli zavětřily noma. Naučily se, že nomové znamenají potíže.
Pro některé to byla tvrdá lekce. Nedlouho po tom, co se nomové nastěhovali do lomu, jedna liška s překvapením a potěšením padla na párek neopatrných nomů, co si vyšel na jahody, a pochutnala si na nich. Večer byla ještě překvapenější, když ji dvě stovky rozzuřených nomů vystopovaly k noře, zapálily u vchodu oheň, a ubodaly ji k smrti, když s uslzenýma a oslepenýma očima vyrazila ven.
Spousty zvířat by si pochutnaly na nomovi, říkal Masklin. Mělo by se jim dát na srozuměnou: buď my, nebo vy. A mělo by se jim dát na srozuměnou hned teď, jak se jim povede. Žádné zvíře už nedostane chuť na noma. Už nikdy.
Kočky byly mnohem bystřejší. Ty se k lomu ani nepřiblížily.
„To by nám samozřejmě nemuselo dělat starosti,“ řekl nervózně Angalo za svítání. „Možná jsme to nemuseli vůbec dělat.“
„Zrovna když jsme se začali usazovat,“ bručel Dorcas. „Přesto si myslím, že můžeme být všichni na nohou v pěti minutách, když budeme pořádně hlídat. A ráno tam nahoru začneme stěhovat nějaké zásoby. To nezaškodí. Budou tam, kdybychom je potřebovali.“
Někdy nomové zamířili až k letišti. Cesta vedla kolem skládky odpadků, která byla hlavním zdrojem různých hadříků a kousků drátu, a zaplavená štěrkoviště opodál zase využívali ti, co měli trpělivost rybařit. Byl to vcelku příjemný celodenní výlet, většinou vedl jezevčími pěšinkami. Museli překročit hlavní silnici nebo spíš ji podlézt; z nějakého důvodu byly pod silnicí pečlivě položeny roury právě tam, kde křižovala trasu. Podle všeho to udělali jezevci. Rozhodně rour hojně využívali.
Masklin vyhledal Grimmu ve školní noře pod jednou ze starých kůlen, jak dohlíží při hodině psaní. Vytřeštila na něj oči, řekla dětem, aby psaly dál — a chtěl by Nicco Galanter říct celé třídě, co ho tak rozveselilo? Ne? Tak může stejně zvesela pokračovat v psaní — a vyšla na chodbu.
„Přišel jsem ti jenom říct, že odcházíme,“ špitl Masklin a rozpačitě v prstech otáčel kloboukem. „Spousty nomů jdou ke skládce, takže budeme mít kousek cesty společnost. É.“
„Elektřina,“ poznamenala Grimma bezvýrazně.
„Cože?“
„V té staré stodole není elektřina,“ řekla Grimma. „Vzpomínáš si, co to znamenalo? Když nesvítil v noci měsíc, nedalo se dělat nic, než zůstat v noře. K tomu se nechci vrátit.“
„No, možná proto jsme byli lepší nomové,“ zamumlal Masklin. „Neměli jsme všechno, co máme dnes, ale byli jsme —“
„Zmrzlí, ustrašení, nevědomí a hladoví!“ odsekla Grimma. „Však víš. Zkus něco říct bábi Morkie o starých dobrých časech a uvidíš, co ti na to poví.“
„Měli jsme jeden druhého,“ namítl Masklin.
Grimma si prohlížela ruce.
„Jenom jsme byli stejně staří a žili jsme v jedné díře,“ řekla bezvýrazně. Vzhlédla. „Ale teď je všechno jinak! A… no, pak ty žáby, to zaprvé.“
Masklin se zatvářil zaraženě. Grimma tentokrát vypadala nejistě.
„Četla jsem o nich v jedné knize. Existuje jedno místo, víš. Jmenuje se Jihoamerika. A jsou tam takové hory, kde je horko a pořád prší, a v dešťovém pralese jsou takové hrozně vysoké stromy a právě v nejvyšších větvích těch stromů rostou takové ohromně veliké květy, kterým se říká broméliovité a do těch květů se dostane voda, ta udělá malé jezírko a jeden druh žáby naklade do těch jezírek vajíčka a z nich se vylíhnou pulci, kteří vyrostou v nové žáby, a tyhle žabičky žijí celý život v těch květech na vrcholcích stromů a ani nevědí, že je země, a svět je plný takovýchto věcí a já už teď o nich vím, a jakživa je nemohu spatřit, a vtom přijdeš ty,“ zalapala po dechu, „a chceš po mně, abych s tebou šla žít do nějaké díry a prala ti ponožky!“
Masklin si nechal větu znovu projít hlavou, pro případ, že by dávala nějaký smysl.
„Ale já ponožky nenosím,“ podotkl.
To zjevně nebylo to pravé, co měl říct. Grimma ho dloubla do žaludku.