Cesta zpátky bude jenom jedna.
Polekaně se znovu otočila a ulevilo se jí, když viděla, že tam oblouk pořád ještě stojí. Jestli Aginora najde dost rychle...
Buď odhodlaná.
S hněvivým výkřikem přelezla přes popadané kamení k oblouku. „Ať je za to, že jsem tady, zodpovědný kdokoliv,“ mumlala si, „bude si přát, aby se z toho dostal tak hladce jako Aginor. Já –“ Vstoupila do oblouku a přemohlo ji světlo.
„Já –“ Nyneiva vykročila z oblouku a zůstala zírat. Všechno bylo tak, jak si to pamatovala – stříbrný ter’angrial, Aes Sedai, komnata – ale vzpomínka přišla náhle jako úder, chybějící části vzpomínky jí vrazily zpátky do hlavy. Vyšla tím stejným obloukem, kterým předtím vstoupila.
Červená sestra vysoko zvedla jeden ze stříbrných kalichů a vylila Nyneivě na hlavu studenou čistou vodu. „Nyní jsou z tebe smyty hříchy, které jsi snad spáchala,“ zanotovala Aes Sedai, „i ty, které někdo spáchal na tobě. Jsou z tebe smyty zločiny, které jsi snad spáchala, i ty, které někdo spáchal proti tobě. Přicházíš k nám omytá a čistá, na srdci i na duši.“
Nyneiva se otřásla, když jí voda stékala po těle a kapala na podlahu.
Sheriam ji s výrazem úlevy vzala za ruku, nicméně v hlase správkyně novicek se neozýval ani náznak starostí. „Zatím si vedeš dobře. Vrátila ses. Pamatuj si, co je tvým cílem, a povede se ti dobře i nadále.“ Rusovláska ji odvedla kolem ter’angrialu k dalšímu oblouku.
„Bylo to tak opravdové,“ špitla Nyneiva. Pamatovala si všechno, vzpomínala i na to, jak usměrňovala jedinou sílu s lehkostí, s jakou by zvedla ruku. Pamatovala si na Aginora a na věci, které jí chtěl Zaprodanec udělat. Znovu se otřásla. „Bylo to skutečné?“
„To nikdo neví,“ odvětila Sheriam. „Ve vzpomínkách to vypadá skutečné, a některé z nás si odtamtud přinesly i skutečná zranění, která jim tam byla způsobena. Jiné byly uvnitř ošklivě posekány a ven vyšly beze stopy poranění. Pro každou ženu, která tam vstoupí, je to jiné. Staří říkali, že existuje mnoho světů. Možná tě tenhle ter’angrial do nich zavádí. I kdyby, tak na něco, co by tě mělo jenom přenést z jednoho místa na druhé, to dělá za dost přísných pravidel. Já si myslím, že to není skutečné. Ale pamatuj, ať už to, co se tam děje, je skutečné nebo ne, nebezpečí je opravdové jako nůž, který ti někdo vrazí do srdce.“
„Usměrňovala jsem jedinou sílu. Bylo to tak snadné.“
Sheriam klopýtla. „To se nepokládá za možné. Tam by sis dokonce ani neměla pamatovat, že jsi ji schopná usměrňovat.“ Prohlédla si Nyneivu. „A přesto se ti nic nestalo. Pořád v tobě tu schopnost cítím, je silná jako vždycky.“
„Mluvíš, jako by to bylo nebezpečné,“ řekla Nyneiva pomalu a Sheriam před odpovědí zaváhala.
„Nepovažuje se za nutné tě varovat, protože by sis to neměla být schopná zapamatovat, ale... Tenhle ter’angrial byl nalezen za trollockých válek. Máme záznamy o jeho zkoumání v archivu. První sestra, která do něj vstoupila, byla velice dobře strážena, protože nikdo nevěděl, co to udělá. Zachovala si své vzpomínky, a když se dostala do ohrožení, použila jedinou sílu. A ven vyšla se svými schopnostmi zcela zničenými, nedokázala usměrňovat a dokonce ani nedokázala vycítit pravý zdroj. Druhá, která tam vstoupila, byla také strážena, a také ji to zničilo stejným způsobem. Třetí vstoupila bez ochrany. Jakmile se ocitla uvnitř, všechno zapomněla, ale vyšla ven v pořádku. To je jeden z důvodů, proč vás tam posíláme nechráněné. Nyneivo, uvnitř ter’angrialu už jedinou sílu nesmíš usměrňovat. Vím, že je těžké si tam něco zapamatovat, ale zkus to.“
Nyneiva polkla. Pamatovala si všechno, dokonce si pamatovala na to, jak si nic nepamatovala. „Nebudu usměrňovat,“ řekla. Pokud si budu pamatovat, že to nemám dělat. Ponoukalo ji to k hysterickému smíchu.
Došly k dalšímu oblouku. Záře je plnila všechny. Sheriam se na Nyneivu varovně podívala a nechala ji tu stát samotnou.
„Podruhé je pro to, co je. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“
Nyneiva se dívala na svítící stříbrný oblouk. Co tam číhá tentokrát? Ostatní čekaly a dívaly se. Nyneiva odhodlaně vstoupila do světla.
Nyneiva hleděla na prostý hnědý šat, který měla ke svému velkému překvapení na sobě, a pak sebou trhla. Proč zírá na své vlastní šaty? Cesta zpátky bude jenom jedna.
Když se rozhlédla kolem sebe, usmála se. Stála na okraji Trávníku v Emondově Roli, všude kolem stály domy s doškovými střechami a přímo před sebou měla hostinec U Vinného střiku. Samotný pramen Vinný střik vytékal ze skaliska, které vyčnívalo z trávy na Trávníku, a potok pak pod vrbami kolem hostince spěchal k východu. Ulice byly prázdné, ale většina lidí by se touto dobou měla zabývat svými ranními povinnostmi.
Když se podívala na hostinec, úsměv jí zmizel ze rtů. Dům byl nemálo zanedbaný, bílá omítka byla zašlá, okenice visely nakřivo a v díře mezi střešními taškami byl vidět uhnilý konec krokve. Co se stalo s Branem? Tráví snad tolik času starostováním, že zapomíná pečovat o svůj hostinec?
Dveře hostince se rozlétly a ven vyšel Cenn Buie, který se při jejím spatření na místě zastavil. Starý doškář byl pokřivený jako dubový kořen a pohled, který jí věnoval, byl asi stejně přátelský. „Takže ses vrátila, co? No, klidně bys zase mohla vypadnout.“
Když jí plivl pod nohy a spěchal pryč, Nyneiva se zamračila. Cenn nikdy nebyl příjemný, ale zřídkakdy býval otevřeně hrubý. Přinejmenším nikdy ne na ni. Nikdy jí do očí. Dívala se za ním a všimla si známek zanedbanosti po celé vesnici. Došky, které měly být dávno spravené, dvorky zarostlé plevelem. Dveře do domu al’Caarových visely nakřivo ve zlomeném pantu.
Nyneiva zavrtěla hlavou a vydala se k hostinci. S Branem si o tomhle budeme muset vážně promluvit.
Šenk byl prázdný až na osamělou ženu se silným prošedivělým copem přehozeným přes rameno. Žena otírala stůl, ale podle toho, jak se nepřítomně dívala na stolní desku, si Nyneiva nemyslela, že by si ta žena uvědomovala, co vlastně dělá. Místnost byla zaprášená.
„Marin?“
Marin al’Vereová nadskočila, jednu ruku si přitiskla k hrdlu, a jenom zírala. Vypadala o celá léta starší, než jak si ji Nyneiva pamatovala. Vypadala sedřené. „Nyneivo? Nyneivo! Ó, jsi to ty. A Egwain? Přivedla jsi zpátky Egwain? Řekni, že ano.“
„Já...“ Nyneiva si položila ruku na čelo. Kde je Egwain? Zřejmě by si měla být schopná vzpomenout. „Ne. Ne, nepřivedla jsem ji zpátky.“ Cesta zpátky bude jenom jedna.
Panímáma al’Vereová se svezla do židle s rovným opěradlem. „Tolik jsem doufala. Od chvíle, kdy Bran zemřel...“
„Bran je mrtvý?“ Nyneiva si to nedokázala představit. Ten velký usmívající se muž vždycky vypadal, že bude žít věčně. „Měla jsem být tady.“
Druhá žena vyskočila na nohy a rozběhla se k oknu, odkud vyhlédla na Trávník a na vesnici. „Jestli se Malena dozví, že jsi tady, nastanou potíže. A Cenn ji šel určitě hledat. On je teď starosta.“
„Cenn? Jak ti natvrdlí chlapi vůbec mohli zvolit Cenna?“