„To Malena. Zařídila, aby všechny ženské v ženském kroužku přiměly své manžely za něj hlasovat.“ Marin málem tiskla obličej k oknu, jak se snažila vyhlížet do všech stran zároveň. „A ti hloupí chlapi si ani předem nepopovídali o tom, čí jméno dávají do krabice. Podle mě si každý muž, který Cenna volil, myslel, že je jediný, koho do toho manželka navezla. Myslel si, že jeden hlas nebude znamenat žádný rozdíl. No, teď už se poučili. My všichni jsme se poučili.“
„Kdo je ta Malena, že celý ženský kroužek skáče, jak ona píská? Nikdy jsem o ní neslyšela.“
„Ona je z Hlídky. Je to věd...“ Marin se odvrátila od okna a zalomila rukama. „Malena Aylarová je vědma, Nyneivo. Když ses nevrátila... Světlo, doufám, že nezjistí, že jsi tady.“
Nyneiva jenom užasle vrtěla hlavou. „Marin, ty se jí bojíš. Ty se třeseš. Co je to za ženskou? Proč si ženský kroužek vůbec někoho takového vybral?“
Panímáma al’Vereová se hořce zasmála. „Všichni jsme museli zešílet. Malena sem přišla, aby se podívala na Mavru Mallenovou den předtím, než se Mavra musela vrátit zpátky do Devenského Průseku, a té noci onemocnělo pár dětí, takže tu Malena zůstala, aby na ně dohlídla. A pak začaly umírat ovce, a o to se Malena postarala taky. Zdálo se přirozené, že jsme ji vybraly, ale... Ona je tyran, Nyneivo. Když nechceš udělat, co chce ona, začne tě zastrašovat. Pořád do tebe ryje a ryje, až jsi tak unavená, že už nedokážeš odporovat. A je to ještě horší. Ztloukla Alsbet Luhhanovou.“
Nyneivě se před očima mihl obrázek Alsbet Luhhanové a jejího manžela Harala, místního kováře. Alsbet byla skoro tak vysoká jako Haral a mohutná, i když to byla hezká žena. „Alsbet je skoro tak silná jako Haral. Nevěřím...“
„Malena není velká, ale je – je divoká, Nyneivo. Honila Alsbet po celým Trávníku s klackem a nikdo z nás, kdo se na to díval, neměl kuráž ji zastavit. Když to Bran s Haralem zjistili, řekli, že musí odejít, i kdyby se kvůli tomu měli zamíchat do věcí ženského kroužku. Já si myslím, že některé z žen by je byly poslechly, ale Bran i Haral té noci ochořeli a zemřeli den po sobě.“ Marin se kousla do rtu a rozhlédla se po místnosti, jako by si myslela, že se tu někdo schovává. Ztišila hlas. „Malena jim připravovala odvary. Říkala, že je to její povinností, i když byli proti ní... V tom, co si brala s sebou, jsem zahlídla šedý fenykl.“
Nyneiva zalapala po dechu. „Ale... Jsi si jistá, Marin? Jsi si jistá?“ Druhá žena přikývla a pláč měla na krajíčku. „Marin, když jsi měla podezření, že ta ženská mohla otrávit Brana, jak jsi s tím mohla nejít za ženským kroužkem?“
„Ona řekla, že Bran s Haralem nekráčeli ve Světle,“ mumlala Marin, „když mluvili proti vědmě. Říkala, že proto zemřeli. Protože je Světlo opustilo. Pořád mluví něco o hříchu. Říkala, že Paet al’Caar zhřešil, když proti ní mluvil po smrti Brana a Harala. Jediné, co řekl, ale bylo, že neumí léčit tak jako ty, ale ona mu na dveře namalovala dračí špičák, a tak, aby ji všichni viděli s uhlíkem v ruce. Oba jeho kluci do týdne umřeli – prostě byli mrtví, když je jejich máma šla vzbudit. Ubohá Nela. Našli jsme ji, jak chodí dokola a zároveň se směje i pláče. Pořád křičela, že Paet byl Temný a že zabil její kluky. Paet se druhý den oběsil.“ Marin se zachvěla a mluvila tak tiše, že ji Nyneiva skoro neslyšela. „Já mám čtyři dcery, které ještě pořád žijí pod mou střechou. Žijí, Nyneivo. Chápeš, co tím myslím. Pořád jsou ještě naživu, a já chci, aby naživu zůstaly.“
Nyneiva cítila, jak ji mrazí. „Marin, tohle nemůžeš dovolit.“ Cesta zpátky je jenom jedna. Buď odhodlaná. Zahnala tu myšlenku. „Jestli bude ženský kroužek stát pevně při sobě, můžete se jí zbavit.“
„Držet při sobě proti Maleně?“ Marin se zasmála, ale byl to spíš vzlyk. „Všichni se jí bojíme. Ale s dětmi to umí. Teď je zřejmě každou chvíli nějaké dítě nemocné, ale Malena dělá, co může. Když jsi ty bývala vědmou, skoro nikdo neumřel na nemoc.“
„Marin, poslouchej mě. Copak nevidíš, že jsou pořád nějaký děti nemocný? Když už vás nemůže přimět, abyste se jí báli, tak to zařídí tak, abyste si mysleli, že ji potřebujete kvůli dětem. To dělá ona, Marin. Tak jako to udělala Branovi.“
„To by nemohla,“ vydechla Marin. „To by neudělala. Ne těm maličkým.“
„Ale ano, Marin.“ Cesta zpátky – Nyneiva tu myšlenku lítostivě potlačila. „Je v kroužku někdo, kdo se nebojí? Někdo, kdo bude poslouchat?“
Druhá žena řekla: „Každý se jí bojí. Ale Corin Ayellinová by mohla poslouchat. Pak by mohla přivést dvě tři další. Nyneivo, kdyby tě poslechla většina kroužku, dělala bys nám zase vědmu? Myslím, že ty jsi asi jediná, kdo Maleně neustoupí, i když my to o ní všichni víme. Ty nevíš, jaká je.“
„Budu.“ Cesta zpátky – Ne! Tohle jsou mí lidé! „Vezmi si plášť a půjdeme za Corin.“
Marin zaváhala, nechtěla opustit hostinec, a jakmile ji Nyneiva dostala ven, přebíhala ode dveří ke dveřím, krčila se a rozhlížela se kolem sebe.
Než došly na půl cesty k domu Ayellinů, Nyneiva uviděla vysokou snědou ženu, jak kráčí po druhé straně Trávníku směrem k hostinci a silnou vrbovou holí sráží hlavičky květinám. Byla kostnatá, ale měla v sobě sílu a odhodlaně tiskla rty. Za ní cupital Cenn Buie.
„Malena.“ Marin Nyneivu zatáhla do mezery mezi dvěma domy a šeptala, jako by se bála, že by ji ta žena mohla přes Trávník zaslechnout. „Věděla jsem, že Cenn půjde za ní.“
Něco Nyneivu přimělo ohlédnout se přes rameno. Za ní stál stříbrný oblouk, klenul se od jednoho domu k druhému a bíle zářil. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
Marin tiše vykřikla. „Viděla nás. Světlo nám pomáhej, jde k nám!“
Vysoká žena na Trávníku se obrátila a nechala Cenna rozpačitě postávat na místě. Malena se však netvářila nejistě ani v nejmenším. Kráčela pomalu, jako by ostatní neměli nejmenší naději vyváznout, a její úsměv byl s každým krokem krutější.
Marin Nyneivu zatahala za rukáv. „Musíme utýct. Musíme se schovat. Nyneivo, no tak. Cenn jí řekne, kdo jsi. A ona nenávidí každého, kdo o tobě promluví.“
Nyneivin pohled přitahoval stříbrný oblouk. Cesta zpátky... Zavrtěla hlavou a snažila se vzpomenout. Tohle není skutečné. Podívala se na Marin. Žena měla tvář pokřivenou živočišnou hrůzou. Musíš být odhodlaná, abys přežila.
„Prosím, Nyneivo. Viděla mě s tebou. Viděla mě! Prosím, Nyneivo!“
Malena se neúprosně blížila. Moji lidé. Oblouk zářil. Cesta zpátky. To není skutečné.
Se vzlykem se Nyneiva Marin vytrhla a vrhla se ke stříbrné záři.
Pronásledoval ji Marinin výkřik. „Pro lásku Světla, Nyneivo, pomoz mi! POMOZ MI!“
Záře ji zahalila.
Nyneiva se s vytřeštěnýma očima vypotácela z oblouku a komnaty ani Aes Sedai si skoro nevšímala. V uších jí pořád ještě zněl Marinin výkřik. Když jí náhle nalily na hlavu studenou vodu, ani sebou netrhla.
„Je z tebe smyta falešná pýcha. Je z tebe smyta falešná ctižádost. Přicházíš k nám čistá na srdci i na duši.“ Červená Aes Sedai ustoupila. K Nyneivě došla Sheriam a uchopila ji za ruku.
Nyneiva sebou trhla, ale pak si uvědomila, kdo to je. Oběma rukama popadla Sheriam za límec. „Řekni mi, že to nebylo skutečný! Řekni mi to!“
„Bylo to zlé?“ Sheriam uvolnila Nyneiviny ruce, jako by byla zvyklá na podobné reakce. „Vždycky je to horší, a potřetí je to ze všeho nejhorší.“