„Nechala jsem přítelkyni... nechala jsem své lidi... v Jámě smrti s tím, že se vrátím.“ Prosím, Světlo, to nebylo skutečné. Přece jsem ne... Moirain musí zaplatit. Musí!
„Vždycky se objeví nějaké důvody, proč se nevracet, něco, co ti v tom brání nebo odvádí tvou pozornost. Tenhle ter’angrial pro tebe spřádá pasti z tvé vlastní mysli, tká je pevné a silné, pevnější než ocel a nebezpečnější než jed. Proto ho používáme jako zkoušku. Musíš chtít být Aes Sedai víc než cokoliv jiného na celém světě, dost na to, aby ses byla ochotná postavit čemukoliv, a všeho se zbavit, abys toho dosáhla. Jinak tě Bílá věž nemůže přijmout. To od tebe požadujeme.“
„Požadujete toho hodně.“ Nyneiva hleděla na třetí oblouk, k němuž ji rusovlasá Aes Sedai přiváděla. Třetí je nejhorší. „Bojím se,“ špitla. Co by mohlo být horší než to, co jsem právě udělala?
„To je dobře,“ řekla Sheriam. „Ty se chceš stát Aes Sedai, abys mohla usměrňovat jedinou sílu. K tomu by nikdo neměl přistupovat beze strachu a úcty. Strach tě udržuje ostražitou. A ostražitost tě udrží naživu.“ Obrátila Nyneivu k oblouku, ale ještě neodstoupila. „Nikdo tě nenutí vstoupit potřetí, dítě.“
Nyneiva si olízla rty. „Kdybych odmítla, vyhodily byste mě z Bílé věže a nikdy byste mě nepřijaly zpátky.“ Sheriam kývla. „Tentokrát to bude ještě horší.“ Sheriam znovu přikývla. Nyneiva se zhluboka nadechla. „Jsem připravená.“
„Potřetí,“ zanotovala Sheriam obřadně, „je pro to, co bude. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“
Nyneiva se do oblouku vrhla s rozběhem.
Se smíchem probíhala vířícími mračny motýlů zvedajících se z lučních květů, které tvořily po kolena vysoký koberec na horské louce. Její bílá kobylka nervózně tančila na kraji louky s visícími otěžemi a Nyneiva se zastavila, aby zvíře ještě víc nepoplašila. Několik motýlů se jí usadilo na šatech, na květinové výšivce i na perlách, další poletovali kolem safírů a měsíčních kamenů, které měla zapletené do jinak rozpuštěných vlasů.
Pod kopcem se městem Malkierem táhl náhrdelník Tisíce jezer. Ve vodě se odráželo do oblak sahajících sedm věží, na jejichž vrcholcích se v oparu vznášely korouhve se zlatým jeřábem. Ve městě bylo na tisíc zahrad, ale ona dávala přednost této divoké zahradě na kopci. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
Obrátila se, protože zaslechla dusot kopyt.
Al’Lan Mandragoran, král Malkieru, seskočil z válečného oře a se smíchem se k ní blížil závojem motýlů. Tvář měl tvrdou, ale úsměv jeho kamenné rysy změkčil.
Nyneiva na něj zírala s otevřenými ústy, protože ji překvapilo, když ji objal a políbil. Na chvíli se ho jenom držela, ztracená v záplavě polibků. Nohy měla několik pídí nad zemí a bylo jí to jedno.
Náhle do něj strčila. „Ne.“ Snažila se ho odstrčit. „Pusť mě. Dej mě na zem.“ Lan ji popleteně postavil. Nyneiva začala couvat. „Tohle ne,“ řekla. „Tohle nezvládnu. Cokoliv, jenom ne tohle.“ Prosím, raději se zase postavím Aginorovi. Vzpomínky zavířily. Aginor? Nevěděla, odkud se v ní ta myšlenka vzala. Vzpomínky jí trhaně táhly hlavou, vířící úlomky připomínaly ledové kry na řece při jarním tání. Nyneiva se po nich sápala, snažila se něčeho zachytit.
„Jsi v pořádku, má lásko?“ zeptal se starostlivě Lan.
„Neříkej mi tak! Já nejsem tvoje láska! Nemůžu si tě vzít.“
Lan ji překvapil tím, že zvrátil hlavu dozadu a zařval smíchy. „Tvoje poznámka, že nejsme sezdáni, by mohla naše děti rozesmutnit, ženo. A jak to, že nejsi má láska? Já žádnou jinou nemám a nikdy mít nebudu.“
„Musím se vrátit.“ Zoufale se rozhlížela po oblouku, ale byla tu jen louka a obloha. Tvrdší než ocel a nebezpečnější než jed. Lan. Lanovy děti. Světlo, pomoz mi! „Musím se hned vrátit.“
„Vrátit? Kam? Do Emondovy Role? Jestli si to přeješ. Pošlu dopisy Morgase a zařídím ti doprovod.“
„Sama,“ zamumlala Nyneiva stále se rozhlížejíc. Kde je? Musím jít. „Do tohohle se nenechám zaplíst. To nesnesu. Tohle ne. Musím jít hned!"
„Zaplést do čeho, Nyneivo? Co nesneseš? Ne, Nyneivo. Můžeš jet sama, jestli chceš, ale kdyby malkierská královna přijela do Andoru bez vhodného doprovodu, Morgasu by to pohoršilo, dokonce možná urazilo. Přece ji nechceš urazit? Myslel jsem, že jste přítelkyně.“
Nyneiva měla pocit, jako by se uhodila do hlavy, a to několikrát za sebou. „Královna?“ řekla váhavě. „Máme děti?“
„Opravdu jsi v pořádku? Myslím, že bych tě měl raději vzít k Sharině Sedai.“
„Ne.“ Nyneiva před ním opět ucouvla. „Žádnou Aes Sedai.“ Tohle není skutečné. Tentokrát se do toho nenechám zatáhnout. Nenechám!
„No dobře,“ řekl Lan pomalu. „Jako moje žena, jak bys mohla nebýt královna? Tady jsme Malkierové, ne jižani. Byla jsi korunována v Sedmivěží ve chvíli, kdy jsme si vyměnili prsteny.“ Bezděčně zvedl levou ruku a na ukazováčku měl prostý zlatý kroužek. Nyneiva se podívala na svou ruku, na prsten, o němž věděla, že tam bude. Rychle ho překryla druhou rukou, ale nepoznala, zda to udělala proto, aby popřela, že ho má, či aby ho zakryla, nebo snad podržela. „Už si vzpomínáš?“ pokračoval Lan. Natáhl ruku, jako by ji chtěl pohladit po líčku, a ona ustoupila o dalších šest kroků. Lan si povzdechl. „Jak si přeješ, lásko. Máme tři děti, i když jenom jednomu se dá ještě říkat dítě. Marik ti sahá skoro k ramenům a nemůže se rozhodnout, jestli má raději koně nebo knihy. Elnora už pomalu začíná cvičit s chlapci, když zrovna nedotírá na Sharinu, kdy už bude dost stará, aby mohla odejít do Bílé věže.“
„Elnora bylo jméno mé matky,“ řekla Nyneiva tiše.
„To jsi taky říkala, když jsi ho vybírala. Nyneivo –“
„Ne. Tentokrát se do toho zatáhnout nenechám. Do tohohle ne. Prostě nenechám!“ Za Lanem, mezi stromy lemujícími louku, zahlédla stříbrný oblouk. Předtím ho zakrývaly stromy. Cesta zpátky bude jenom jedna. Nyneiva se obrátila k oblouku. „Musím jít.“ Lan ji chytil za ruku a držel ji tak pevně, jako by jí nohy vrostly do země. Nedokázala se mu vytrhnout.
„Nevím, co tě zlobí, ženo, ale ať je to, co je to, pověz mi to a já to spravím. Vím, že nejsem zrovna nejlepší manžel. Když jsem tě našel, měl jsem dost tvrdé hrany, ale tys je ohladila, aspoň trochu.“
„Ty jsi ten nejlepší manžel,“ zamumlala Nyneiva. Ke své hrůze zjistila, že si na něj vzpomíná jako na manžela, vzpomíná si na smích i slzy, hořké hádky i sladké usmiřování. Byly to jen nejasné vzpomínky, ale cítila, jak jasní, jsou silnější a hřejivé. „Nemůžu.“ Oblouk tam stál, jenom o pár kroků dál. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
„Nevím, co se to tu děje, Nyneivo, ale cítím, že tě ztrácím. To bych neunesl.“ Natáhl ruku k jejím vlasům. Nyneiva zavřela oči a přitiskla tvář k jeho ruce. „Zůstaň se mnou, navždy.“
„Chtěla bych zůstat,“ řekla tiše Nyneiva. „Chtěla bych s tebou zůstat.“ Když otevřela oči, oblouk byl pryč... bude jenom jedna. „Ne. Ne!“
Lan ji obrátil k sobě. „Co se děje? Musíš mi to říct, jestli ti mám pomoci.“
„Tohle není skutečné.“
„Není to skutečné? Než jsem tě potkal, myslel jsem, že kromě meče není nic skutečné. Podívej se kolem sebe, Nyneivo. Tohle je skutečné. Cokoliv chceš, bude skutečné, můžeme to spolu uskutečnit, ty a já.“