Nyneiva se užasle rozhlédla kolem sebe. Louka tu byla pořád. Sedmivěží pořád stálo nad Tisícem jezer. Oblouk byl pryč, ale nic jiného se nezměnilo. Mohla bych tady zůstat. S Lanem. Nic se nezměnilo. Ale ona sama začala myslet jinak. Nic se nezměnilo. Egwain je sama v Bílé věži. Rand bude usměrňovat jedinou sílu a zešílí. A co Mat a Perrin? Dokážou dát své životy zase do pořádku? A Moirain, která nám rozbila naše životy, z toho vyjde jen tak.
„Musím se vrátit,“ zašeptala. Nedokázala se dívat na bolest v jeho tváři, a tak se mu vytrhla. Schválně v mysli vytvořila poupě, bílé poupě trnky na větévce. Vytvořila ostré trny a zatoužila, aby ji popíchaly, měla pocit, jako by už sama visela na trnkových větvích. Někde v dálce se ozýval hlas Sheriam Sedai. Říkala, že je nebezpečné pokoušet se usměrňovat jedinou sílu. Poupě se rozvinulo a saidar ji naplnil světlem.
„Nyneivo, pověz mi, co se děje.“
Jejím soustředěním pronikl Lanův hlas. Odmítla ho poslouchat. Cesta zpátky ještě musí existovat. Upřela zrak na místo, kde předtím stál stříbrný oblouk, a snažila se po něm zahlédnout nějaké stopy. Nic tam nebylo.
„Nyneivo...“
Snažila se v duchu oblouk vytvořit, vytvarovat ho do nejmenších podrobností, křivku lesklého kovu naplněnou září připomínající sněhově bílý oheň. Zdálo se jí, že se před ní chvěje, nejdřív byl mezi ní a stromy, pak tam nebyl, pak byl.
„... miluji tě...“
Sáhla po saidaru, vpíjela se do proudění jediné síly, až měla pocit, že vybuchne. Naplnila ji záře, až celá svítila a rozbolely ji z toho oči. Žár jako by ji pohlcoval. Mihotající se oblouk se zpevnil a srovnal, a ona měla pocit, jako by jí hořely i kosti. V hlavě jí burácely plameny.
„... z celého srdce.“
Nyneiva se rozběhla ke stříbrné křivce a nedovolila si ani jediný pohled zpátky. Byla si jistá, že nejhorší, co kdy mohla slyšet, bylo volání Mariny al’Vereové o pomoc, když ji Nyneiva opouštěla, ale vedle Lanova úzkostného hlasu to znělo málem sladce. „Nyneivo, prosím tě, neopouštěj mě.“
Bílá záře ji pohltila.
Nyneiva se nahá vypotácela z oblouku a padla na kolena. Vzlykala a slzy jí stékaly po lících. Vedle ní poklekla Sheriam. Nyneiva se na rusovlasou Aes Sedai rozzuřeně podívala. „Nenávidím tě!“ podařilo se jí ze sebe mezi vzlyky vypravit. „Nenávidím všechny Aes Sedai!“
Sheriam se pousmála a pak Nyneivu zvedla. „Dítě, skoro každá žena, která tím projde, říká to stejné. Není to žádná maličkost, postavit se svému strachu. Co je to?“ řekla ostře a obrátila Nyneivě ruce dlaněmi nahoru.
Nyneivě se ruce roztřásly náhlou bolestí, kterou předtím necítila. Dlaněmi na obou rukou měla přímo uprostřed proražen dlouhý čemý trn. Sheriam trny opatrně vytáhla. Nyneiva cítila chlad při léčivém doteku Aes Sedai. Když byly trny venku, zůstala po nich na dlani i na hřbetě maličká jizvička.
Sheriam se zamračila. „Žádná jizva by zůstat neměla. A jak to, že jsi měla zapíchnuté jenom ty dva a oba tak přesně umístěné? Kdyby ses zapletla do trnkového keře, byla bys celá poškrábaná a plná trnů.“
„To ano,“ souhlasila hořce Nyneiva. „Možná jsem měla pocit, že jsem už zaplatila dost.“
„Vždycky je nutné zaplatit,“ souhlasila Aes Sedai. „Teď pojď. Zaplatila jsi cenu. Teď si vezmi, co ti za to patří.“ Trochu Nyneivu postrčila dopředu.
Nyneiva si uvědomila, že v komnatě je víc Aes Sedai. Byla tu amyrlin ve své pruhované štóle a po boku jí stály Aes Sedai se šátky s třásněmi v barvách všech adžah a všechny Nyneivu pozorovaly. Nyneiva si vzpomněla na rady, které jí Sheriam dala, a rozběhla se k amyrlin, před níž poklekla. Poslední kalich zvedla sama amyrlin a pomalu vylila vodu Nyneivě na hlavu.
„Je z tebe smyta Nyneiva al’Mearová z Emondovy Role. Jsou z tebe smyta všechna pouta, která tě váží ke světu. Přicházíš k nám čistá, na srdci i na duši. Jsi Nyneiva z al’Mearů, přijatá novicka Bílé věže.“ Podala kalich jedné ze sester a zvedla Nyneivu na nohy. „Teď patříš k nám.“
Oči amyrlin temně zaplály. To, že se Nyneiva roztřásla, nemělo nic společného s tím, že byla nahá a mokrá.
24
Noví přátelé a staří nepřátelé
Egwain následovala přijatou novicku chodbami Bílé věže. Na stěnách stejně bílých, jako byly vnější zdi, visely tapiserie a obrazy a podlaha byla vyložená barevnými dlaždicemi. Přijatá novicka měla stejné bílé šaty jako Egwain, pouze na dolním lemu a na manžetách měla sedm úzkých barevných proužků. Egwain se při pohledu na ty šaty zamračila. Nyneiva od včerejška nosila šaty přijatých novicek, a zdálo se, že ji to nijak netěší, ani zlatý prsten v podobě hada, který požírá vlastní ocas, jako označení své nové hodnosti. Egwain vědmu viděla jen několikrát, a ta měla pokaždé oči jako ve stínu, jako by viděla věci, které si z celého srdce přála nikdy nespatřit.
„Sem,“ řekla přijatá novicka stroze a ukázala na dveře. Jmenovala se Pedra, byla to sporá, šlachovitá žena, o málo starší než Nyneiva, a vždy mluvila velice rázně. „Čas jsi dostala, protože jsi tady první den, ale čekám, že až zazvoní dopoledne, a ani o chvíli později, najdu tě v kuchyni u nádobí.“
Egwain udělala pukrle, a když se přijatá novicka otočila k odchodu, vyplázla za ní jazyk. Bylo to sice teprve včera večer, kdy Sheriam konečně napsala její jméno do knihy novicek, ale Egwain již nyní věděla, že Pedru nemá ráda. Teď tedy otevřela dveře do pokoje a vstoupila.
Komůrka byla prostá a malá, s bíle omítnutými stěnami, a na jednom ze dvou tvrdých kavalců seděla jakási mladá žena s rudozlatými vlasy, které jí spadaly na ramena. Podlaha byla holá, nebylo zvykem, aby měly novicky v pokojíku koberec. Egwain dívka připadala asi stejně stará, jako byla sama, ale vyzařovala z ní důstojnost a sebevědomí, díky čemuž vypadala o něco starší. Prostě střižený háv novicky na ní vypadal jaksi vznešeněji. Elegantně. To je ono.
„Jmenuji se Elain,“ oznámila dívka. Naklonila hlavu a upřela zrak na Egwain. „A ty jsi Egwain. Z Emondovy Role ve Dvouříčí.“ Řekla to, jako by to mělo nějaký skrytý význam, ale hned pokračovala dál. „My, které jsme tu trochu déle, vždycky dostaneme na starost nováčka, abychom jí pomohly se tu vyznat. Posaď se, prosím.“
Egwain si sedla na druhý kavalec čelem k Elain. „Myslela jsem, že mě budou učit Aes Sedai, když jsem se konečně stala novickou. Ale zatím mě jedině Pedra vzbudila dobré dvě hodiny před rozbřeskem a nechala mě zametat chodby. A taky říkala, že po obědě musím pomoct s umýváním nádobí.“
Elain se ušklíbla. „Nenávidím umývám nádobí. Nikdy jsem to neměla ráda – no, na tom nezáleží. S tvým výcvikem začnou. Vlastně odteď budeš cvičit v tomto čase každý den. Od snídaně do dopoledního zvonění, a pak po večeři až do klekání. Jestli budeš zvlášť rychlá nebo zvlášť pomalá, mohou tě vytáhnout po večeři až do večerního zvonění, ale to obvykle dělávají kvůli úkolům navíc.“ Elain se zatvářila zamyšleně. „Ty ses s tím narodila, viď?“ Egwain kývla. „Ano, myslím, že jsem to cítila. Já jsem se s tím taky narodila. Nebuď zklamaná, jestli jsi to nevěděla. Naučíš se vycítit tu schopnost v jiných ženách. Já měla výhodu v tom, že jsem vyrůstala s Aes Sedai.“
Egwain se chtěla zeptat – Kdo vyrůstá s Aes Sedai? – ale Elain mezitím pokračovala.
„A taky nesmíš být zklamaná, jestli ti bude trvat o něco déle, než něčeho dosáhneš. S jedinou silou, myslím. I ten nejjednodušší úkol chce čas. Trpělivost je ctnost, které se musíš naučit.“ Nakrčila nos. „Sheriam Sedai to vždycky říká, a dělá, co umí, abychom se to taky naučily. Když řekne jdi, zrychli trochu krok, a ocitneš se v její pracovně, ani nebudeš vědět jak.“