„Už jsem pár lekcí dostala,“ pochlubila se Egwain, ale snažila se, aby to znělo skromně. Otevřela se saidaru – ta část teď byla snazší – a cítila, jak ji zaplavuje teplo. Rozhodla se vyzkoušet to nejlepší, co již zvládala. Natáhla ruku a na dlani se jí objevila zářící koule z čistého světla. Chvěla se – Egwain ji pořád nedokázala udržet v klidu – ale byla tam.
Elain klidně natáhla ruku a na dlaň jí také vskočila světelná koule. Její se také mihotala.
Po chvíli se kolem Elain rozlila slabá záře. Egwain zalapala po dechu a její koule zmizela.
Elain se náhle zahihňala a světlo pohaslo, koule i záře kolem ní. „Viděla jsi to kolem mě?“ ujišťovala se vzrušeně. „Já to viděla kolem tebe. Sheriam Sedai říkala, že k tomu jednou dojde. Tohle bylo poprvé. Pro tebe taky?“
Egwain kývla a obě dívky se rozesmály nahlas. „Líbíš se mi, Elain. Myslím, že budeme přítelkyně.“
„Taky si myslím, Egwain. Ty jsi z Dvouříčí, z Emondovy Role. Neznáš tam jednoho chlapce, jmenuje se Rand al’Thor?“
„Toho znám.“ Náhle si Egwain vzpomněla na příběh, který jí Rand vyprávěl, příběh, kterému nevěřila, o tom, jak spadl přes zeď do zahrady a potkal... „Ty jsi dědička Andoru,“ vydechla.
„Ano,“ odtušila Elain prostě. „Kdyby Sheriam Sedai slyšela, že jsem se o tom jenom zmínila, myslím, že bych se do její pracovny dostala dřív, než bych domluvila.“
„Každá tu mluví o tom, že si ji Sheriam Sedai zavolá do pracovny. Dokonce i přijaté novicky. To ona tolik hubuje? Mně připadala laskavá.“
Elain zaváhala, a když promluvila, hovořila pomalu a nepodívala se Egwain do očí. „Má na stole vrbový proutek. Říká, že když se nedokážeš naučit pravidlům při slušném zacházení, naučí tě to jinak. Pro novicky existuje spousta pravidel, a je hrozně těžké občas nějaké neporušit,“ dokončila vyprávění.
„Ale to je – to je strašný! Já nejsem dítě, ty ostatně taky ne. Nenechám se sebou takhle zacházet.“
„Ale my jsme děti. Aes Sedai, hotové sestry, jsou dospělé ženy. Přijaté novicky jsou mladší ženy, dost staré na to, aby se jim nikdo nemusel pořád dívat přes rameno. A novicky jsou děti, které je třeba chránit a starat se o ně, vést je a trestat, když udělají, co by neměly. Tak to Sheriam Sedai vysvětluje. Nikdo tě nebude trestat kvůli výuce, ne pokud se nepokusíš udělat něco, co ti bylo výslovně zakázáno. Občas je to ale nesmírně těžké, zjistíš, že toužíš po tom usměrňovat sílu stejně, jako potřebuješ dýchat. Ale jestli rozbiješ moc talířů, protože budeš snít, když bys měla umývat nádobí, jestli se zachováš neuctivě k přijaté novicce nebo bez dovolení opustíš Věž... Musíš prostě dělat všechno, jak nejlépe budeš umět. Nic jiného se dělat nedá.“
„Zní to skoro, jako by nás chtěly donutit odejít,“ namítala Egwain.
„To nechtějí, ale vlastně chtějí. Egwain, ve Věži je jenom čtyřicet novicek. Jenom čtyřicet, a z těch jen sedm osm postoupí mezi přijaté novicky. Sheriam Sedai říká, že to nestačí. Říká, že teď není dost Aes Sedai na to, co je třeba udělat. Ale Věž se nespokojí... nemůže... s nižší úrovní. Aes Sedai mezi sebe nemohou přijmout ženu, která nemá dostatečné schopnosti, sílu a odhodlání. Nemohou dát prsten a šál někomu, kdo neumí dostatečně usměrňovat sílu, nebo kdo se nechá pokořit, nebo kdo uhne z cesty, když je příliš tvrdá. O usměrňování se postará výcvik a zkoušky, ale co se týče síly a odhodlání... No, když budeš chtít odejít, tak tě nechají. Jakmile se naučíš dost, abys nezemřela na svou nevědomost.“
„Hádám,“ řekla Egwain pomalu, „že Sheriam nám něco z toho už povídala. Ale nikdy mě nenapadlo, že by někdy mohlo být málo Aes Sedai.“
„Ona má takovou teorii. Říká, že jsme vytřídily lidstvo. Víš něco o výběru? Když třeba vytřídíš ze stáda ta zvířata, která nemají znaky, jaké chceš?“ Egwain netrpělivě kývla. Nikdo by nemohl chovat ovce, aniž by věděl, jak vybírat vhodné kusy pro chov. „Sheriam Sedai říká, že jelikož červené adžah pronásledují už tři tisíce let muže, kteří mohou usměrňovat, vytřídily jsme tak tuto schopnost z nás ze všech. Nicméně kdybych byla tebou, před červenými adžah bych se o tom nezmiňovala. Sheriam Sedai se kvůli tomu nejednou hrozně pohádala, a my jsme jenom novicky.“
„Nebudu o tom mluvit.“
Elain se odmlčela a pak se zeptala: „Je Rand v pořádku?“
Egwain žárlivostí píchlo u srdce – Elain byla velice hezká dívka – ale vzápětí přerušil žárlivost strach. Rychle si připomněla to málo, co o setkání Randa s dědičkou věděla, a sama sebe uklidňovala: Elain přece nemohla vědět, že Rand může usměrňovat.
„Egwain?“
„Má se tak dobře, jak jen je to možný.“ Doufám, že má, ten trouba jeden umíněnej. „Když jsem ho viděla naposledy, odjížděl s nějakými shienarskými vojáky.“
„Shienarci! Vykládal mi, že je ovčák.“ Elain potřásla hlavou. „Vždycky si na něj vzpomenu v té nejpodivnější chvíli. Elaida si myslí, že je z nějakého důvodu důležitý. Nevystoupila a neřekla to přímo, ale nechala ho hledat, a když zjistila, že opustil Caemlyn, úplně se rozběsnila.“
„Elaida?“
„Elaida Sedai. Rádkyně mé matky. Ona je z červeného adžah, ale matka ji má zřejmě i přesto ráda.“
Egwain vyschlo v ústech. Červená adžah, a zajímá se o Randa. „Já – nevím, kde je právě teď. Odjel ze Shienaru a nemyslím, že by se tam vracel.“
Elain se na Egwain upřeně podívala. „Já bych Elaidě neřekla, kde ho hledat, i kdybych to věděla, Egwain. Pokud vím, neudělal nic špatného, a já se bojím, že ho Elaida chce nějak využít. Stejně, ode dne, co jsme přijely, jsem ji neviděla. Cestou nás sledovali bělokabátníci. Pořád táboří na úbočí Dračí hory.“ Náhle vyskočila. „Mluvme raději o něčem veselejším. Jsou tady dvě další dívky, které Randa znají, a já bych ráda, aby ses s jednou z nich setkala.“ Vzala Egwain za ruku a vytáhla ji z komůrky.
„Dvě dívky?“ Rand zřejmě potkává spousty dívek.
„Hmmm?“ Elain táhla Egwain chodbou a cestou si ji pozorně prohlížela., Ano. Nuže. Jedna z nich je taková líná žába, jmenuje se Elsa Grinwellová. Podle mě tu nebude dlouho. Pořád se vyhýbá práci a každou chvíli vyklouzne ven, aby se mohla podívat na strážce při nácviku boje s mečem. Vykládá, že Rand jednou přišel na statek jejího otce. Byl tam ještě s jedním přítelem. S Matem. Vypadá to, že jí nasadili do hlavy představy o světě za humny, a tak utekla, aby se stala Aes Sedai.“
„Muži,“ zamumlala Egwain. „Párkrát jsem si zatancovala s jedním hezkým klukem, a Rand pak chodil jako pes, když ho bolí zuby, ale on sám –“ Odmlčela se, když do chodby před nimi vstoupil jakýsi muž. Elain se zastavila taky a pevněji Egwain stiskla ruku.
Na tom muži nebylo nic zvláštního, tedy kromě toho, jak náhle se objevil. Byl vysoký a docela hezký, ve středním věku, s dlouhými tmavými kučerami, ale ramena měl svěšená a v očích smutek. Jenom tam tak stál a díval se na obě dívky, dokud se neobjevila přijatá novicka.
„Tady bys neměl být,“ řekla mu poměrně laskavě.
„Chtěl jsem se projít.“ Měl hluboký hlas, stejně smutný jako oči.
„Můžeš se procházet v zahradě, kde bys taky měl být. Sluníčko ti udělá dobře.“