Muž se hořce zasmál. „Se dvěma nebo třemi z vás, co budou sledovat každý můj krok? Jenom se bojíte, že najdu nůž.“ Když si všiml, jak se přijatá novicka tváří, znovu se zasmál. „Pro sebe, ženská. Pro sebe. Zaveď mě do té vaší zahrady za těmi vašimi pozornými strážkyněmi.“
Přijatá novicka ho zlehka uchopila za paži a odvedla ho pryč.
„Logain,“ řekla Elain, když odešli.
„Falešný Drak!“
„Byl zkrocen, Egwain. Už není nebezpečný. Ale pamatuji se, jak vypadal předtím, když bylo třeba šesti Aes Sedai, aby mu zabránily usměrňovat sílu a všechny nás zničit.“ Zachvěla se.
Egwain také. Protože přesně tohle by červené adžah provedly i s Randem.
„To musejí být vždycky zkrocení?“ zeptala se. Elain na ni s otevřenými ústy zazírala, a Egwain rychle dodala: „Já jenom že jsem si myslela, že by Aes Sedai mohly najít nějaký jiný způsob, jak to s nimi vyřídit. Anaiya a Moirain mi vykládaly, že ty největší počiny ve věku pověstí vyžadovaly, aby muži i ženy se sílou pracovali společně. Jenom jsem si myslela, že by třeba mohly zkusit najít jiný způsob.“
„No, rozhodně tyhle svoje nápady nerozvíjej před některou červenou sestrou. Egwain, ony se pokoušely. Celých tři sta let poté, co byla vybudována Bílá věž, to zkoušely. Vzdaly to, protože žádný jiný způsob není. Tak pojď. Chci tě seznámit s Min. Ne v zahradě, kam jde Logain, díky Světlu.“
To jméno Egwain připadalo známé, a když mladou ženu uviděla, pochopila proč. Zahradou protékal potůček překlenutý nízkým kamenným můstkem, na jehož roubení seděla se zkříženýma nohama Min. Měla na sobě těsně padnoucí pánské spodky a nabíranou košili a tmavé vlasy měla zastřižené tak nakrátko, až skoro vypadala jako chlapec, i když neobyčejně hezký chlapec. Vedle sebe měla na zídce položený šedý plášť.
„Tebe já znám,“ vyhrkla Egwain. „Tys pracovala v tý krčmě v Baerlonu.“ Vodu pod můstkem zčeřil lehký vánek a ve stromoví cvrlikali snovači.
Min se usmála. „A tys byla jedna z těch, kdo na nás přivedli temné druhy, kteří pak celý hostinec spálili na prach. Ne, nelam si hlavu. Posel, který pro mě přišel, přinesl i dost zlata, aby si mistr Tchoř mohl postavit dvakrát tak velký hostinec. Přeji dobré ráno, Elain. Už neotročíš při výuce? Nebo u nádobí?“ Min s Elain mluvila lehkým tónem, jako s dobrou přítelkyní, a Elainin úsměv to potvrzoval.
„Vidím, že se Sheriam ještě nepodařilo navléknout tě do úboru.“
Min se zlomyslně usmála. „Ano, Aes Sedai. Ne, Aes Sedai. Můžu zamést další podlahu, Aes Sedai? Já,“ znovu se vrátila ke své obvyklé tiché mluvě, „se budu oblíkat, jak se líbí mně.“ Otočila se k Egwain. „Je Rand v pořádku?“
Egwain stiskla rty. Měl by mít beraní rohy jako trollok, pomyslela si rozhněvaně. „Mrzelo mě, když vám vyhořel hostinec, a jsem ráda, že si ho mohl mistr Tchoř postavit znovu. Proč jsi přišla do Tar Valonu? Je přece jasný, že ty se Aes Sedai stát nehodláš.“ Min zvedla obočí, Egwain si byla jistá, že to měl být výraz pobavení.
„Má ho ráda,“ vysvětlovala Elain.
„Já vím.“ Min se podívala na Egwain a ta měla na okamžik dojem, že v jejích očích zahlédla smutek – nebo snad lítost? „Jsem tady,“ vysvětlovala opatrně Min, „protože pro mě poslaly a daly mi vybrat, jestli sem chci dojet na koni, nebo svázaná jako pytel.“
„Pořád přeháníš,“ plísnila ji Elain. „Sheriam Sedai ten dopis viděla a říká, že to byla zdvořilá žádost. Min vidí věci, Egwain. Proto je tady. Aby Aes Sedai mohly studovat, jak to dělá. U ní se nejedná o sílu.“
„Zdvořilá žádost,“ odfrkla si Min. „Když si Aes Sedai vyžádají tvoji přítomnost, je to jako rozkaz královny, za kterým stojí stovka vojáků.“
„Každý vidí věci,“ namítla Egwain.
Elain zavrtěla hlavou. „Ne jako Min. Ona vidí – záři – kolem lidí. A obrazy.“
„Ne však pořád,“ vložila se do hovoru opět Min. „A ne kolem všech.“
„A taky z nich umí vyčíst spoustu věcí o tobě, i když si nejsem jistá, jestli vždycky mluví pravdu. Tvrdila, že se o svého manžela budu dělit se dvěma dalšími ženami a že se s tím nikdy nesrovnám. Jenom se směje a říká, že tohle nikdy umět nechtěla. Ale taky říkala, že budu jednou královna, a to dřív, než se dozvěděla, kdo vlastně jsem. Říkala, že viděla korunu a že to byla Růžová koruna Andoru.“
Egwain se proti své vůli zeptala: „A co vidíš, když se podíváš na mě?“
Min na Egwain mrkla. „Bílý plamen a... Hmm, všechno možný. Nevím, co to znamená.“
„Namluví toho opravdu hodně,“ zabručela suše Elain. „Jedna z věcí, kterou prý na mě vidí, je uťatá ruka. Aspoň že řekla, že není moje. Taky tvrdí, že neví, co to znamená.“
„Protože to nevím,“ prskla Min. „U polovičky věcí nevím, co znamenají.“
Skřípění kroků na chodníčku je přimělo otočit se. Tehdy dívky spatřily dva mladíky s košilemi a kabátci přes ruku, takže bylo vidět jejich odhalenou zpocenou hruď, a v rukou drželi meče zastrčené v pochvách. Egwain se přistihla, že málem s otevřenými ústy zírá na toho nejhezčího muže, jakého kdy viděla. Byl vysoký, štíhlý, ale pevně stavěný, a pohyboval se s kočičím půvabem. Náhle si dívka uvědomila, že se jí sklání k ruce – ani neucítila, když ji uchopil – a v duchu se snažila rozpomenout na jméno, které zaslechla.
„Galade,“ zamumlala. Mladík upíral tmavé oči do jejích. Byl starší než Egwain. Starší než Rand. Při vzpomínce na Randa sebou Egwain trhla a vzpamatovala se.
„A já jsem Gawyn,“ zakřenil se druhý mladík, „nemyslím, že jsi mě poprvé slyšela.“ Min se taky zubila, jen Elain se mračila.
Egwain si náhle uvědomila, že ji Galad drží za ruku, a vytrhla se mu.
„Jestli ti to povinnosti dovolí,“ řekl Galad, „rád bych tě zase viděl, Egwain. Mohli bychom si povídat, nebo – pokud dostaneš svolení – vyjít si z Věže a najíst se za městem v přírodě.“
„To – to by bylo krásné.“ Ostatní ji rozčilovali. Min s Gawynem se stále pobaveně křenili a Elain se pořád mračila. Egwain se snažila sebrat, myslet na Randa. Je tak... švarný. Dívka nadskočila, protože se lekla, že to řekla nahlas.
„Takže později.“ Galad konečně odtrhl oči od jejích a poklonil se Elain. „Sestřičko.“ Pružný jako kočka přešel po můstku.
„Tenhleten,“ zamumlala Min s pohledem upřeným na záda odcházejícího mladého muže, „vždycky udělá tu správnou věc. Bez ohledu na to, komu tím ublíží.“
„Sestřičko?“ vyhrkla Egwain. Elain se nepřestávala chmuřit. „Myslela jsem, že je to tvůj... chci říct, podle toho, jak se mračíš...“ Myslela si, že na ni Elain žárlí, a pořád si nebyla jistá.
„Nejsem jeho sestra,“ prohlásila Elain pevně. „Odmítám jí být.“
„Máme stejného otce,“ poznamenal suše Gawyn. „To nemůžeš popřít, leda bys chtěla nazvat matku lhářkou, a to, myslím, by chtělo větší odvahu, než máme oba dohromady.“
Egwain si poprvé uvědomila, že má Gawyn stejné rudozlaté kudrny jako Elain, i když o něco tmavší, protože je teď měl promáčené potem.
„Min má pravdu,“ zavrčela Elain. „Galad v sobě nemá ani zrnko lidskosti. U něj je právo víc než milosrdenství, lítost nebo... Není o nic víc člověk než třeba trollok.“
Gawyn se opět zazubil. „Tím bych si nebyl tak jistý. Aspoň podle toho, jak se díval tady na Egwain.“ Zachytil její pohled, pak i pohled své sestry, a zvedl ruce, jako by se jim chtěl bránit mečem. „Kromě toho, je to ten nejlepší šermíř, jakého jsem kdy viděl. Strážci mu jednou něco ukážou, a on se to hned naučí. Mě málem umořili k smrti, abych se naučil polovinu toho, co Galad zvládne bez cvičení.“