„A být dobrý s mečem stačí?“ odfrkla si Elain. „Muži! Egwain, jak jsi možná již uhodla, tenhle neslušně přioděný nemotora je můj bratr. Gawyne, Egwain zná Randa al’Thora. Pocházejí oba ze stejné vesnice.“
„Opravdu? Vážně se narodil ve Dvouříčí, Egwain?“
Egwain se přinutila klidně kývnout. Co ještě ví? „Ovšemže je odtamtud. Vyrůstali jsme spolu.“
„Ovšem,“ řekl Gawyn pomalu. „Takový zvláštní chlapík. Ovčák, říkal, i když nevypadal ani se nechoval jako žádný ovčák, kterého jsem kdy viděl. Podivné. Už jsem potkal nejrůznější lidi, co se s Randem al’Thorem setkali. Někteří ani neznali jeho jméno, ale podle popisu to nemohl být nikdo jiný, a vždycky jim pěkně zamíchal se životem. Do Caemlynu přišel jeden starý sedlák, jen se chtěl podívat na Logaina, když ho tam tenkrát přivedli. A přesto ten sedlák zůstal, aby se postavil za matku, když začaly nepokoje. A to kvůli jednomu mladíkovi, který se vydal do světa a přiměl ho uvědomit si, že v životě je víc než jen vlastní statek. Rand al’Thor. Skoro by sis myslela, že je ta’veren. Elaida se o něj opravdu zajímá. Rád bych věděl, jestli tím, že ho potkáme, změní se i naše životy ve vzoru.“
Egwain se podívala na Elain a Min. Byla si jistá, že nemohou mít tušení, že Rand je skutečně ta’veren. O tomhle vlastně zatím nikdy nepřemýšlela. Byl to Rand, a byl prokletý, protože uměl usměrňovat jedinou sílu. Ale ta’veren lidi měnili, ať už vědomě, či zcela bezděčně. „Opravdu se mi líbíte,“ řekla náhle a gestem zahrnula obě dívky. „Chtěla bych být vaší přítelkyní.“
„A my tvou,“ řekla za obě Elain.
Egwain ji z náhlého popudu objala. Pak Min seskočila ze zídky a spolu tam všechny tři stály na můstku a navzájem se objímaly.
„My tři jsme spojené,“ prohlásila Min, „a nesmíme nechat žádného muže, aby se nám do toho zapletl. Ani jeho ne.“
„Nechtěla by mi některá prozradit, co to má všechno znamenat?“ zeptal se mírně Gawyn.
„Tomu bys nerozuměl,“ odtušila jeho sestra a všechny tři dívky se rozhihňaly jako o závod.
Gawyn se podrbal na hlavě a pak jí jenom zavrtěl. „No, jestli to má něco společného s Randem al’Thorem, tak si dejte pozor, ať se o tom nedozví Elaida. Od té doby, co jsme dorazili, se na mě třikrát vrhla jako tazatel od bělokabátníků. Nemyslím, že mu chce –“ Gawyn sebou trhl, protože zahradou se k nim blížila jakási žena. Žena v šátku s červenými třásněmi. „‚Pojmenuj Temného,‘" ocitoval, ,„a on se objeví.‘ Já už nepotřebuji další poučování o tom, že mám mimo cvičný dvorec nosit košili. Vám všem přeji dobrý den.“
Když Elaida došla na můstek, krátce se za odcházejícím Gawynem podívala. Je to spíš hezká žena než vyložená krasavice, pomyslela si Egwain, ale její bezvěký obličej ji označoval stejně jistě jako její šátek. Pouze čerstvě jmenované sestry tak ještě nevypadaly. Když Elaida sklouzla pohledem na Egwain, na okamžik se zarazila, a Egwain v Aes Sedai náhle spatřila veškerou její tvrdost. Vždy považovala Moirain za silnou ženu, ocel zakrytou hedvábím, ale Elaidu žádné hedvábí nekrylo.
„Elaido,“ pravila Elain, „toto je Egwain. Ona se také narodila se zárodkem nadání. A už se trochu učila, takže je asi na stejné úrovni jako já. Elaido?“
Aes Sedai se tvářila bezvýrazně, z jejího obličeje se nedalo nic vyčíst. „V Caemlynu, dítě, jsem rádkyní královny, tvé matky, ale tohle je Bílá věž a ty jsi novicka.“ Min vykročila pryč, ale Elaida ji zastavila ostrým: „Zůstaň, děvče. Chci s tebou mluvit.“
„Znám tě celý život, Elaido,“ vyhrkla Elain nevěřícně. „Viděla jsi mě vyrůstat a v zimě jsi zařídila, aby mi rozkvetly zahrady a já si měla kde hrát.“
„Dítě, tam jsi byla dědičkou. Tady jsi novickou. To se musíš naučit. Jednoho dne z tebe bude velká královna, zatím se ale musíš ještě hodně učit!“
„Ano, Aes Sedai.“
Egwain byla jako omráčená. Kdyby ji někdo takhle usadil před jinými lidmi, byla by vzteky bez sebe.
„A teď obě odejděte.“ Ozval se hluboký, zvučný hlas gongu a Elaida naklonila hlavu. Slunce bylo na půl cestě k nadhlavníku. „Dopoledne,“ řekla Elaida. „Musíte si pospíšit, jestli nechcete dostat vyhubováno ještě víc. A Elain? Zajdi za správkyní novicek, ať ti přidá úkolů. Novicka neosloví Aes Sedai, pokud k tomu není vyzvána. Honem, obě dvě. Přijdete pozdě. Běžte!“
Obě dívky si zvedly sukně a rozběhly se. Egwain se podívala na Elain. Ta měla na lících rudé skvrny a tvářila se odhodlaně.
„Budu Aes Sedai,“ prohlásila tiše, ale znělo to jako slib.
Za nimi Egwain zaslechla Aes Sedai, jak říká: „Jestli jsem tomu správně rozuměla, tak jsi sem byla přivedena na přání Moirain Sedai.“
Egwain chtěla zůstat a poslechnout si, o čem se bude Elaida s Min bavit, jestli se jí bude vyptávat na Randa, ale zvonění dopoledne se rozléhalo po celé Bílé věži a Egwain musela jít po své práci. Běžela, jak jí bylo nařízeno.
„Budu Aes Sedai,“ zavrčela také. Elain se na okamžik na rtech objevil chápající úsměv a obě dívky ještě přidaly do kroku.
Když Min konečně odcházela z můstku, košile se jí lepila na tělo. Nebyla zpocená kvůli horkému dni, ale kvůli Elaidiným horkým otázkám. Min se ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že za ní Aes Sedai nejde, ale Elaida nebyla nikde v dohledu.
Jak se mohla Elaida dozvědět, že ji sem povolala Moirain? Min si byla jistá, že toto tajemství znají pouze ony dvě. A všechny ty dotazy na Randa. Nebylo snadné tvářit se nezúčastněně a vyrovnaně, když Aes Sedai do očí tvrdila, že o něm nikdy neslyšela a nic o něm neví. Co mu chce? Světlo, a co mu chce Moirain? Co je vlastně zač? Světlo, nechci se zamilovat do muže, kterého jsem potkala jenom jednou, a ještě k tomu je to sedlák.
„Moirain, Světlo tě oslep,“ zamumlala, „ať už jsi mě sem přivedla z jakéhokoliv důvodu, vylez ze svého ukrytu a řekni mi to, abych mohla konečně odejít!“
Jedinou odpovědí byla sladká píseň snovačů. Min se zachmuřeně vydala hledat místo, kde by mohla v klidu vychladnout.
25
Cairhien
Město Cairhien se rozkládá na kopcích na břehu řeky Alguenye a Rand ho poprvé spatřil v poledním světle z vršků ležících severně od města. Elrician Tavolin a padesát cairhienských vojáků mu pořád připadalo jako osobní stráž – zvláště od chvíle, kdy u Gaelinu přešli most, a čím dál byli na jihu, tím škrobeněji se vojáci chovali – ale Loialovi ani Hurinovi to zřejmě nevadilo, takže se Rand prostě snažil Cairhieňany nevnímat. Nyní si prohlížel největší město, jaké kdy viděl. Hladina řeky byla plná bachratých lodí a širokých bárek a protější břeh byl lemován vysokými sýpkami, ale Cairhien sám jako by byl vystavěn podle přesného plánu, samé pravoúhle se křižující ulice za vysokými šedými hradbami. Samotné hradby vytvářely dokonalý čtverec s jednou stěnou rovnoběžnou s říčním břehem. Za hradbami se ve stejně dokonalém vzoru zvedaly věže až dvacetkrát vyšší než hradby, a přesto i odsud z vrcholku kopce Rand viděl, že každá věž končí zubatě a nerovně.
Vně hradeb se táhla spleť ulic, které se křižovaly ve všech možných úhlech, obklopovaly město ze tří stran od břehu ke břehu a byly plné lidí. Rand od Hurina věděl, že se to jmenuje Předbrání. Kdysi stávala u každé z městských bran trhová vesnice, ale během let všechny splynuly v jednu, změť ulic a uliček, která se každý den rozrůstala.