Když Randova společnost vjela do těchto špinavých uliček, Tavolin nařídil několika vojákům, aby jim vyčistili cestu davem. Vojáci s křikem pobízeli koně kupředu, jako by hodlali každého, kdo jim dostatečně rychle neuhne, zadupat do prachu. Lidé jim ustupovali, aniž se na ně pořádně podívali, jako by to byla všednodenní záležitost. Rand se přistihl, že se tomu usmívá.
Lidé z Předbrání měli často ušmudlané šaty, i když většinou překypující barvami, a celé to místo kypělo životem. Pouliční prodavači vykřikovali ceny svého zboží a kramáři volali na kolemjdoucí, aby si prohlédli výrobky vystavené na stolech před krámky. Davem se dále proplétali bradýři, prodavači ovoce, brusiči nožů, muži i ženy, a nabízeli tucty služeb a stovky věcí na prodej. Vším tím halasem a tartasem pronikala na mnoha místech hudba linoucí se z domů. Rand si zprvu myslel, že hudba vychází z krčem, ale na vývěsních štítech byli vyobrazeni flétnisté, harfeníci, žongléři a žakéři, a i když tyto domy byly poměrně velké, žádný neměl okna. Většina budov v Předbrání byla ze dřeva, i ty největší, a poměrně hodně jich bylo zřejmě nových, byť špatně postavených. Rand s otevřenými ústy zíral na stavení, která měla až sedm pater a někdy i více. Tyto budovy se mírně kymácely, i když si toho lidé, spěchající dovnitř a ven, zřejmě nevšímali.
„Rolníci,“ zamumlal Tavolin a znechuceně upíral zrak přímo před sebe. „Podívejte se na ně, jsou zkažení těmi cizáckými způsoby. Vůbec by tady neměli být.“
„A kde by měli být?“ zeptal se Rand. Cairhienský důstojník se na něj zamračil a pobídl koně dopředu, přičemž kolem sebe tloukl dlouhým bičem.
Za rukáv Randa zatahal Hurin. „To ta aielská válka, urozený pane Rande.“ Rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že ostatní vojáci nejsou na doslech. „Spousta sedláků se bojí vrátit na svý statky poblíž Páteře světa, a tak všichni přišli sem, nebo skoro všichni. Proto sem Galldrian nechává z Andoru a Tearu přivážet lodě plný obilí. Ze statků na východě žádný obilí nechodí, protože tam už žádný statky nejsou. Ale před Cairhieňany je lepší se o tom nezmiňovat, můj pane. Oni rádi předstírají, že k tý válce vůbec nedošlo, nebo aspoň že ji vyhráli oni.“
I přes Tavolinův bič byli nuceni zastavit, protože jim do cesty vpadl zvláštní průvod. Půl tuctu mužů bubnovalo a tančilo v čele zástupu velkých loutek. Loutky byly o polovinu větší než jejich vodiči, kteří k ovládání těchto obřích postav používali dlouhé tyče. Loutky, zpodobňující muže i ženy s korunami, v dlouhých zdobených rouších, se klaněly davu, doprovázeny roztodivnými zvířaty. Mezi loutkami bylo vidět okřídleného lva nebo dvouhlavou kozu chodící po zadních, jejíž obě hlavy zřejmě měly vypadat, že chrlí oheň, protože jim z tlam visely karmínové fábory. Jiná loutka vypadala jako napůl kočka a napůl orel. A zase další měla medvědí hlavu na lidském trupu, podle Randa to asi měl být trollok. Jak loutky poskakovaly kolem, lidé jásali a smáli se.
„Člověk, co to dělal, v životě trolloka neviděl,“ zabručel Hurin. „Má to moc velkou hlavu a je moc kostnatej. Nejspíš na ně nevěří, pane, o nic víc než na ty ostatní zvířata. Jediný obludy, na který tihle lidi z Předbrání věří, jsou Aielové.“
„Oni tu mají nějakou oslavu?“ zeptal se Rand. Neviděl žádnou jinou známku slavnosti, pouze onen průvod, ale k tomu přece musel existovat nějaký důvod. Tavolin znovu pobídl vojáky do kroku.
„Jako každý den, Rande,“ ozval se Loial. Ogier kráčel vedle svého koně, truhlici zabalenou do pokrývky stále přivázanou k sedlu, a přitahoval nejméně tolik pohledů jako loutky. Někteří lidé se dokonce smáli a tleskali, jako když zahlédli loutky. „Obávám se, že Galldrian své lidi drží na uzdě tím, že je baví. Kejklíři a bardové dostávají královskou odměnu, placenou ve stříbře, aby vystupovali tady v Předbrání. Taky se každý večer dole u řeky pořádají koňské dostihy. Často taky bývají ohňostroje.“ Loial mluvil značně znechuceně. „Starší Haman říká, že Galldrian je ostuda.“ Zamrkal, protože si uvědomil, co vlastně řekl, a chvatně se rozhlédl kolem sebe, jestli ho snad některý z vojáků nezaslechl. Očividně ne.
„Ohňostroje,“ pravil Hurin a pokýval hlavou. „Jak jsem slyšel, tak si ohňostrůjci kousek odtud postavili stejnou kapitulu, jako mají v Tanchiku. Když jsem tu byl minule, moc rád jsem se na ty ohňostroje šel podívat.“
Rand zavrtěl hlavou. On ještě nikdy neviděl ohňostroj natolik umný, aby to vyžadovalo osobní přítomnost byť jediného ohňostrůjce. Slýchával, že ti Tanchiko opouštějí jen tehdy, když mají bavit nějakého monarchu. Přicházel zřejmě na zvláštní místo.
U vysokého hranatého příjezdu k městské bráně nařídil Tavolin zastavit a sám sesedl u nevysoké kamenné budovy těsně za hradbami. Stavení mělo místo oken střílny a těžké dveře obité železem.
„Okamžíček, urozený pane Rande,“ řekl důstojník, hodil otěže jednomu z vojáků a zmizel uvnitř.
Rand si ostražitě prohlédl vojáky, sedící prkenně na koních ve dvojstupu, a napadlo ho, co by udělali, kdyby se s Loialem a Hurinem rozhodli prostě odejít. Pak využil příležitosti a obhlížel si město ležící před nimi.
Samotné město Cairhien bylo ostrým protikladem ke zmatku a shonu v Předbrání. Široké dlážděné ulice, jež byly tak rozlehlé, až to vypadalo, že je v nich mnohem méně lidí, než tudy skutečně procházelo, se křižovaly v pravých úhlech. Stejně jako v Tremonsienu, i tady byly kopce upraveny do rovnoběžných teras. Rozvážně se tudy pohybovala uzavřená nosítka, mnohá s praporky s rodovým erbem, a kolem pomalu projížděly kočáry. Lidé chodili mlčky v tmavých oděvech, kromě občasné šerpy nošené přes kabát či šaty nebyly vidět žádné jasné barvy. Čím však měl nositel více šerp, tím pyšněji si vykračoval, ale nikdo se tomu nesmál, nikdo dokonce ani nezdvihl koutky v úsměvu. Budovy na terasách byly z kamene a jejich výzdoba se omezovala na rovné čáry a ostré úhly. Ulicemi neprocházeli pouliční prodavači ani podomní obchodníci, a dokonce i krámky působily nenápadně, jejich účel prozrazovaly pouze neveliké vývěsní štíty, na ulicích však nebylo vystaveno žádné zboží.
Teď Rand lépe viděl na vysoké věže. Byly obklopené lešením, na němž se hemžili zedníci pokládající nahoru další stavební kameny, takže věže hnali do stále větších výšek.
„Nekonečné věže cairhienské,“ zamumlal smutně Loial. „No, byly už tak vysoké dost, aby si vysloužily své jméno. Když Cairhien dobyli Aielové, přibližně v době, kdy ses narodil, věže zapálili. Ty pak popraskaly a částečně se zřítily. Mezi zedníky ale nevidím jediného ogiera. Tady by žádný ogier nepracoval – protože Cairhieňané chtějí stavět takhle, úplně bez ozdob – ale když jsem tu byl naposledy, tak tu ogierové byli.“
Objevil se Tavolin s další důstojníkem a dvěma úředníky. Jeden nesl velkou, ve dřevě vázanou účetní knihu a druhý podnos s psacími potřebami. Důstojník stráže měl, podobně jako Tavolin, vyholené čelo, i když měl vlasů zřejmě méně od přírody, a ne jen díky břitvě. Oba důstojníci se podívali z Randa na truhlici, zakrytou Loialovou pokrývkou, a zpátky. Ani jeden se nezeptal, co pod tou pokrývkou je. Tavolin si ji cestou z Tremonsienu často prohlížel, ale nikdy se nezeptal. Plešatějící muž si prohlédl i Randův meč a na chvíli našpulil rty.
Tavolin svého druha představil jako Asana Sandaira a hlasitě oznámiclass="underline" „Urozený pán Rand z rodu al’Thorů v Andoru a jeho sluha Hurin, s Loialem, ogierem z Državy Šangtai.“ První úředník otevřel knihu a Sandair do ní okrouhlým písmem zapsal jejich jména.