„Zítra ve stejnou hodinu se musíte vrátit sem na tuto strážnici, můj pane,“ řekl Sandair a nechal druhého úředníka posypat zápis pískem, „a oznámit jméno hostince, v němž se ubytujete.“
Rand se rozhlédl po tichých ulicích Cairhienu a pak se ohlédl na živé Předbrání. „Mohl bys mi poradit nějaký slušný hostinec támhle?“ kývl hlavou k Předbrání.
Hurin zoufale sykl a naklonil se k Randovi. „To by se nehodilo, urozený pane Rande,“ šeptal rychle. „Kdybys zůstal v Předbrání, když jsi pán a tak, mysleli by si, že máš za lubem něco nekalýho.“
Rand poznal, že má slídič pravdu. Sandair úžasem otevřel ústa a Tavolin zvedl obočí. Oba se jen mlčky dívali na Randa. Rand jim chtěl říci, že tu jejich velkou hru nehraje, ale raději řekclass="underline" „Ubytujeme se ve městě. Už můžeme jít?“
„Ovšem, pane Rande.“ Sandair se poklonil. „Ale... v kterém hostinci?“
„Dáme vám vědět, až nějaký najdeme.“ Rand otočil Rudocha a zarazil se. V kapse mu zašustila Selénina poznámka. „Potřeboval bych v Cairhienu najít jednu mladou ženu. Urozenou paní Seléné. Je asi v mém věku a moc krásná. Nevím, z kterého je rodu.“
Sandair s Tavolinem si vyměnili pohledy, potom promluvil Sandair: „Pozeptám se, můj pane. Třeba ti budu moci něco říci, až sem zítra přijdete.“
Rand kývl a odvedl Hurina s Loialem do města. I když ulicemi města projíždělo málo jezdců, trojice velkou pozornost nepřitahovala. Dokonce ani za Loialem se nikdo neohlížel. Lidé dávali okatě najevo, že se starají pouze o své záležitosti.
„Myslíš, že to vzali špatně?“ obrátil se Rand na Hurina. „To jak jsem se ptal na Seléné?“
„U Cairhieňanů jeden nikdy neví, urozený pane Rande. Oni si zřejmě myslí, že všechno má něco společného s daes dae’mar.“
Rand pokrčil rameny. Cítil, jak se za ním lidé ohlížejí. Už se nemohl dočkat, že si zase oblékne svůj starý dobrý obyčejný kabátec a přestane předstírat, že je někým, kým není.
Hurin znal ve městě několik hostinců, i když dobu, po kterou v Cairhienu pobýval, strávil většinou v Předbrání. Slídič je zavedl do hostince U obránce Dračí stěny, na jehož vývěsním štítu měl muž s korunou na hlavě položenou nohu na prsou jiného muže a špičku meče mu opíral o hrdlo. Muž ležící na zádech měl rusé vlasy.
Přiběhl podomek, aby odvedl koně, a když si myslel, že se nedívají, rychle si Randa s Loialem prohlédl. Rand si v duchu huboval, aby si přestal vymýšlet. Všichni ve městě tu jejich hru přece nemohli hrát. A pokud ano, on s ní nechtěl mít nic společného.
Šenk byl čistý, stoly byly rozestavěny podle stejného pořádku jako celé město, a bylo tu jen pár hostů, kteří pouze krátce vzhlédli k nově příchozím, a pak se hned vrátili ke svému vínu. Rand měl přesto pořád pocit, že jsou sledováni a odposloucháváni. Přestože bylo teplo, ve velkém krbu hořel malý ohýnek.
Hostinský byl tělnatý, falešně upřímný muž se zelenou šerpou přes tmavošedý kabátec. Když je uviděl, trhl sebou, ale Randa už to nijak nepřekvapilo. Loial, s těžkou truhlicí stále zabalenou v pokrývce v podpaždí, se musel hodně sehnout, aby vůbec prošel dveřmi, Hurin se vlekl se sedlovými brašnami a tornami a Randův červený kabátec byl v ostrém kontrastu s pochmurnými barvami oděvů místních.
Hostinský si prohlédl Randův kabátec a meč a zase se tak protivně usmál. Poklonil se a zamnul si ruce. „Odpusť, můj pane. Na okamžíček jsem si myslel, že jsi – Odpusť. Moje hlava už není, co bývala. Budeš chtít pokoje, pane?“ Poklonil se i Loialovi, i když ne tak hluboko. „Jmenuji se Cuale, můj pane.“
Myslel si, že jsem Aiel, pomyslel si Rand trpce. Už už chtěl být z Cairhienu pryč. Naneštěstí to bylo jediné místo, kde je mohl Ingtar najít. A Seléné říkala, že na něj počká v Cairhienu.
Chvíli trvalo, než jim připravili pokoje. Cuale s mnoha úsměvy a poklonami vysvětloval, že je nezbytné přestěhovat shora postel pro Loiala. Rand chtěl, aby zase bydleli všichni tři spolu, ale na hostinského pohoršený pohled a Hurinovo naléhání – „Musíme těmhle Cairhieňanům ukázat, že víme, co se patří, stejně jako oni, můj pane Rande,“ – vzal dva pokoje, jeden pouze pro sebe, spojené dveřmi.
Místnosti byly skoro stejné, pouze v jedné byla dvě lůžka, přičemž jedno bylo dost velké i pro ogiera, a v druhé byla pouze jedna postel, která zase byla skoro tak velká jako druhé dvě dohromady, s masivními hranatými sloupky dosahujícími téměř ke stropu. Židle s vysokým čalouněným opěradlem i skříňka s umyvadlem a příslušenstvím byly také hranaté a masivní. U stěny stála skříň na šaty, vyřezávaná tak těžkým strnulým stylem, až v Randovi vzbuzovala dojem, že na něj spadne. Ze dvou oken vedle postele bylo vidět na ulici o dvě poschodí níž.
Jakmile hostinský odešel, Rand otevřel dveře a pozval k sobě Loiala s Hurinem. „Tohle místo mi leze na nervy,“ řekl jim. „Každý se na vás kouká, jako by si myslel, že chcete něco províst. Vrátím se do Předbrání, aspoň na hodinku. Tam se aspoň lidi smějí. Kdo z vás si vezme první hlídku u rohu?“
„Já zůstanu,“ řekl Loial rychle. „Rád bych si chvíli četl. To, že jsem žádného ogiera neviděl, ještě neznamená, že tu nejsou žádní kameníci z Državy Tsofu. Není tak daleko od města.“
„Myslel bych si, že se s nimi budeš chtít setkat.“
„Ehm... ne, Rande. Posledně se pořád ptali, proč jsem venku sám, a tak. Jestli dostali nějaké zprávy z Državy Šangtai... No, myslím, že si trochu odpočinu a něco si přečtu.“
Rand zavrtěl hlavou. Často zapomínal, že Loial vlastně utekl z domova a vydal se do světa. „A co ty, Hurine? V Předbrání se hraje a lidi se tam smějí. Sázím se, že tam nikdo daes dae’mar nehraje.“
„Tím bych si tak jistý nebyl, urozený pane Rande. Na každý pád děkuji za pozvání, ale radši nepůjdu. V Předbrání je to samá rvačka – a taky zabíjení – až to tam smrdí, jestli víš, co tím myslím. Pána jako ty nejspíš obtěžovat nebudou. Kdyby to udělali, tak by na ně hned vlítli vojáci. Pokud ti to ale nebude vadit, radši bych si dal dole v šenku něco k pití.“
„Hurine, ty moje svolení k ničemu nepotřebuješ. To přece víš.“
„Jak říkáš, můj pane.“ Slídič se jenom uklonil.
Rand se zhluboka nadechl. Jestli z Cairhienu rychle neodjedou, bude se Hurin jenom uklánět a mazat mu med kolem huby. A jestli to uvidí Mat s Perrinem, už mu na to nikdy nedají zapomenout.
„Doufám, že Ingtara nic nezdrží. Jestli sem rychle nedorazí, budeme muset odvézt roh zpátky do Fal Dary sami.“ Dotkl se Seléniny poznámky v kapse. „Budeme muset. Loiale, vrátím se brzy, aby sis mohl prohlédnout město.“
„Raději bych to neriskoval,“ vzepřel se Loial.
Hurin Randa doprovodil dolů. Jakmile dorazili do šenku, uklonil se před Randem Cuale a podstrčil mu podnos, na němž ležely tři stočené a zapečetěné svitky. Rand si je vzal, protože to měl zřejmě hostinský na mysli, když mu je podával. Byly z jemného pergamenu, měkoučké a hlaďounké na dotek. Drahé.
„Co je to?“ zeptal se Rand.
Cuale se znovu uklonil. „Pozvánky, samozřejmě, můj pane. Ze tří vznešených domů.“ A odpoklonkoval se.
„Kdo by mi posílal pozvánku?“ divil se Rand a obracel svitky v rukou. Žádný z mužů u stolů nevzhlédl, ale Rand měl přesto pocit, že je sledován. Pečeti nepoznal, a na žádné nebyl měsíční srpek s hvězdami, jaké používala Seléné. „Kdo může vědět, že jsem tady?“