„Teď už každý, urozený pane Rande,“ poznamenal tiše Hurin. Zřejmě na sobě ty pátravé pohledy cítil taky. „Strážní u brány se o tom, že do Cairhienu přijel cizí urozený pán, nezapomenou zmínit. Pak podomek, hostinský... každý povykládá to, co ví, tam, kde si myslí, že mu to nejvíc prospěje, můj pane.“
Rand se zamračil, udělal dva kroky a hodil pozvánky do ohně. Okamžitě se vzňaly. „Já daes dae’mar nehraju,“ prohlásil dost hlasitě, aby ho každý v místnosti slyšel. Ale dokonce ani Cuale se na něho nepodíval. „S velkou hrou nemám nic společného. Jenom tu čekám na přátele.“
Hurin ho popadl za ruku. „Prosím, urozený pane Rande.“ Jeho šepot zněl velice naléhavě. „Prosím, už to víckrát nedělej.“
„Víckrát? Ty si opravdu myslíš, že dostanu další?“
„Určitě. Světlo, připomíná mi to, jak Tevu jednou tak rozčílil sršeň, co mu bzučel kolem uší, že rozkopl hnízdo. Teď jsi právě každýho tady přesvědčil, že hraješ nějakou vážnější hru. A podle nich to musí být o dost vážnější, když popíráš, že vůbec hraješ. Každý urozený pán a paní v Cairhienu hraje.“ Slídič se ohlédl na pozvánky rychle se kroutící v plamenech a trhl sebou. „A rozhodně sis ze třech rodů udělal nepřátele. Nejsou to samozřejmě nejvýznamnější rody, jinak by nepostupovaly tak rychle, ale přesto budou dost vznešený. Na všechny další pozvánky musíš odpovědět, můj pane. Můžeš odmítnout – i když oni v tom stejně najdou něco víc. I v tom, které pozvání přijmeš. Jistě, když je všechny odmítneš, nebo přijmeš –“
„Já se toho účastnit nebudu,“ prohlásil Rand tiše. „Z Cairhienu odjedeme, jak nejrychleji to půjde.“ Vrazil ruce do kapes a cítil, jak se papírek od Seléné mačká. Vytáhl ho a uhladil o přednici kabátu. „Jak nejrychleji to půjde,“ zamumlal a vrátil papírek do kapsy. „Dej si něco k pití, Hurine.“
Rozzlobeně vyšel z šenku. Nebyl si jistý, zda se vlastně zlobí na sebe, na Cairhien a jeho velkou hru, na Seléné, že zmizela, nebo na Moirain. Ta to všechno začala, když mu ukradla kabát a místo něho mu podstrčila panské šaty. Ještě teď, když už je měl z krku, se mu Aes Sedai pořád pletly do života, a dokonce u toho ani nebyly osobně.
Rand vyšel stejnou bránou, kterou vstoupil do města, protože znal cestu. Strážný stojící před strážnicí ho zaznamenal – barevný kabátec ho jasně odlišoval, stejně jako výška mezi pomenšími Cairhieňany – a spěchal dovnitř, ale Rand si ho nevšímal. Smích a hudba z Předbrání ho přitahovaly.
Pokud se svým zlatem krumplovaným červeným kabátcem odlišoval od lidí z města, do Předbrání díky němu zcela zapadl. Mnoho mužů v ulicích bylo sice oblečeno stejně nevýrazně jako ti ve městě, ale stejně tolik mělo kabátce červené, modré, zelené nebo zlaté – některé byly dokonce tak barevné, že mohly patřit Cikánovi – a ještě víc žen mělo vyšívaný šat a barevný šlojíř či šál. Většina těchto parádních oděvů byla odřená a špatně padnoucí, jako by původně byly ušity pro někoho jiného, ale když už si někteří z takto oblečených lidí všimli Randova kabátce, rozhodně jim na něm nepřipadalo nic divného.
Rand se jednou musel zastavit kvůli dalšímu průvodu obřích loutek. Bubeníci vyťukávali rytmus na tamburíny a poskakovali a trollok s prasečí tváří a kly zaútočil na muže s korunou. Po několika lehčích úderech se trollok za smíchu a jásotu přihlížejících zhroutil.
Rand zavrčel. Ve skutečnosti tak snadno neumírají.
Zastavil se u jedné velké budovy bez oken a dveřmi nahlédl dovnitř. Ke svému překvapení uviděl jedinou velkou místnost, uprostřed otevřenou k obloze, lemovanou na jednom konci balkony, a s pódiem. Ještě nikdy nic takového neviděl, ani o ničem takovém neslyšel. Balkony i přízemí byly plné lidí sledujících představení na pódiu. Rand nahlédl i do dalších podobných stavení, kolem nichž procházel, a zahlédl žongléře a hudebníky, množství akrobatů a dokonce i kejklíře s kabátem plným záplat, jak zvučným hlasem a vznešenou řečí vypráví jeden z mnoha příběhů o Hledání Valerského rohu.
Při tom pohledu si vzpomněl na Toma Merrilina, a tak se rychle vydal dál. Vzpomínky na Toma byly vždy smutné. Tom byl přítel. Přítel, který za něj položil život. Zatímco já jsem utekl a nechal jsem ho zemřít.
V jiné z velkých staveb jakási žena v bohatě nabíraném bílém rouše nechávala mizet věci z jednoho košíku, aby se potom objevily v jiném, a pak se jí ve velkém oblaku dýmu ztrácely z rukou. Přihlížející dav hlasitě obdivně vzdychal.
„Dva měďáky, milý pane,“ řekl jakýsi kryse podobný mužík ve dveřích. „Dva měďáky za pohled na Aes Sedai.“
„To nemyslím.“ Rand se znovu podíval na ženu. V rukou se jí objevila bílá holubice. Aes Sedai? „Ne.“ Rand se mužíkovi poklonil a odešel.
Dral se tlačenicí a uvažoval, nač by se měl podívat dál, když ode dveří se znamením žongléře zaslechl hluboký hlas doprovázený drnkáním na harfu.
„... studený vane vítr od Sharského průsmyku. Chladný tu stojí hrob neoznačený. A přesto o každých Letnicích se na navršených kamenech růže objevuje, jediná, a na lístcích křišťálová slza jako kapka rosy, již sem jasnou rukou svou Dunsinin pokládá, neboť ona půst zachovává pro dohodu uzavřenou Rogošem Orlozrakým.“
Ten hlas Randa přitáhl jako provaz. Zevnitř se ozval potlesk a mládenec se protlačil ke dveřím.
„Dva měďáky, milý pane,“ řekl krysí mužík, který jako by tomu prvnímu z oka vypadl. „Dva měďáky za pohled na –“
Rand vylovil nějaké mince a vrazil je dveřníkovi do dlaně. Šel jako náměsíčný a ohromeně zíral na muže, jenž se na pódiu klaněl tleskajícím posluchačům. Ten muž držel v jedné ruce harfu a druhou mával záplatovaným pláštěm, jako by chtěl zachytit veškerý potlesk v místnosti. Byl to vysoký chlapík, hubený a již ne mladý, s dlouhými bílými kníry a bílými vlasy. A když se ten muž narovnal a spatřil Randa, oči, které se mu rozšířily úžasem, byly pronikavé a jasně modré.
„Tome.“ Randův šepot se ztratil v hluku diváků.
Tom Merrilin, s pohledem upřeným do Randových očí, lehce kývl k malým dvířkům vedle pódia. Pak už se zase klaněl, usmíval se a hřál se v potlesku a jásotu.
Rand se protlačil ke dveřím a vstoupil. Za dvířky byla jen chodbička a tři schůdky na pódium, kde Rand zahlédl žongléry, zkoušející výstup s barevnými balónky, a šest akrobatů, kteří se právě rozcvičovali.
Na schůdcích se objevil Tom a cestou kulhal, jako by se mu pravé koleno neohýbalo, jak by mělo. Přelétl očima žongléry a akrobaty, opovržlivě si foukl do knírů a obrátil se k Randovi. „Chtějí slyšet jedině Velké hledání Valerského rohu. S těmi novinkami z Haddon Mirku a Saldeie by sis myslel, že požádají třeba o Karaethonský cyklus. No, možná ne zrovna tohle, ale já bych už sám sobě zaplatil, abych mohl vyprávět něco jinýho.“ Prohlédl si Randa od hlavy až k patě. „Vypadá to, že se ti vede dobře, chlapče.“ Sáhl Randovi na límec a našpulil rty. „Opravdu dobře.“
Rand si nemohl pomoci a rozesmál se. „Když jsme odcházeli z Bílého Mostu, byl jsem si jistý, že jsi mrtvý. Moirain sice tvrdila, že jsi naživu, ale já... Světlo, Tome, jak rád tě zase vidím! Měl jsem se vrátit a pomoct ti.“
„To by byla pěkná hloupost, chlapče. Ten mizelec,“ – Tom se rychle rozhlédl kolem sebe, ale nikdo nebyl na doslech, nicméně kejklíř stejně ztlumil hlas – „se vůbec nezajímal o mě. Nechal mi jako malý dárek ztuhlou nohu a pak se rozběhl za tebou a za Matem. Tehdy bys dosáhl jedině toho, že by tě byl zabil.“ Tom se odmlčel a zatvářil se zamyšleně. „Moirain říkala, že jsem živý, co? Takže je tu s vámi?“