Rand zavrtěl hlavou. Ke svému překvapení viděl, že se Tom zatvářil zklamaně.
„To je špatný, teda jistým způsobem. Je to skvělá ženská, i když je...“ Větu nedokončil. „Takže nakonec šla po Matovi nebo Perrinovi. Nebudu se ptát, po kom vlastně. Byli to dobří kluci a já nechci nic vědět.“ Rand neklidně šoupal nohama, a když do něj Tom píchl kostnatým prstem, úplně nadskočil. „Chci ale vědět, jestli máš pořád moji harfu a flétnu. Chci je zpátky, chlapče. Co mám teď, by se nehodilo na hraní ani pro prase.“
„Mám je, Tome. Přinesu ti je, slibuju. Nemůžu uvěřit, že jsi živý. A nemůžu uvěřit, že nejsi v Illianu. Začíná se hledat Valerský roh. Je vyhlášena cena za nejlepší vyprávění o Hledání Valerského rohu. Hrozně jsi tam chtěl jít.“
Tom si odfrkl. „Po Bílém Mostu? Kdybych tam byl šel, tak by už ze mě nejspíš opravdu byla mrtvola. I kdybych se dostal na člun dřív, než vyplul, Domon a celá jeho posádka by po celým Illianu vykládali, jak mě pronásledovali trolloci. A jestli viděli toho mizelce, nebo o něm aspoň slyšeli, než Domon přesekl lana... Většina Illiánců si myslí, že trolloci a mizelci jsou jenom pohádka, ale určitě by se našlo dost těch, co by se zajímali o to, proč mě pronásledovali, aby mi bylo v Illianu horko.“
„Tome, musím ti toho tolik povědět.“
Kejklíř Randa zarazil. „Později, chlapče.“ Vyměnil si pohled s mužem s úzkou tváří, který stál na druhé straně chodby. „Jestli nepůjdu a nepovím jim další příběh, bezpochyby pošle na scénu žongléra, a ten dav mu to tady pak rozbije na padrť. Přijď k Vinnému hroznu, je to těsně za Jangaiskou bránou. Mám tam pokoj. Každý ti řekne, kde to najdeš. Tak za hodinku tam budu. Jeden příběh navíc by je měl uspokojit.“ Vydal se nahoru po schůdcích a ještě se ohlédl přes rameno. „A přines mi moji harfu a flétnu!“
26
Neshody
Rand proletěl šenkem u obránce Dračí stěny a vyběhl po schodech nahoru. Cestou se křenil při vzpomínce na poděšený pohled, který po něm vrhl překvapený hostinský. Rand se chtěl usmívat na celý svět. Tom žije!
Rozrazil dveře do pokoje a šel rovnou k šatníku.
Do pokoje strčili hlavy Loial s Hurinem. Oba byli v košilích, rukávy vyhrnuté, a z dýmek jim stoupaly proužky kouře.
„Stalo se něco, urozený pane Rande?“ zeptal se nervózně Hurin.
Rand si přes rameno přehodil ranec s Tomovým pláštěm. „To nejlepší, co se vůbec mohlo stát, kromě toho, že by dorazil Ingtar. Tom Merrilin žije. A je tady, v Cairhienu.“
„Ten kejklíř, cos mi o něm vyprávěl?“ vyzvídal Loial. „To je nádhera, Rande. Moc rád bych se s ním setkal.“
„Tak pojď se mnou, jestli bude Hurin chtít hlídat chvíli sám.“
„Bude mi velkým potěšením, urozený pane Rande.“ Hurin vytáhl fajfku z úst. „Ti mizerové v šenku se ze mě pořád snažili vytáhnout, kdo jsi, můj pane, i když samozřejmě nechtěli, abych to poznal, a co děláš v Cairhienu. Říkal jsem jim, že tu čekáš na přátele, ale protože to jsou Cairhieňani, tak si určitě mysleli, že něco skrejvám.“
„Ať si myslejí, co chtějí. Pojď, Loiale.“
„Raději ne.“ Ogier si povzdychl. „Opravdu bych tu měl zůstat.“ Zvedl knihu, v níž měl tlustým prstem založenou stránku. „S Tomem Merrilinem se mohu setkat někdy jindy.“
„Loiale, nemůžeš se schovávat věčně. Vždyť ani nevíme, jak dlouho budeme v Cairhienu trčet. A stejně jsme neviděli jediného ogiera. A i kdybychom nějakého potkali, tak by tě přece nepronásledovali, nebo ano?“
„Tedy, ne přesně, ale... Rande, možná jsem s odchodem z Državy Šangtaj moc pospíchal. Až se vrátím domů, budu mít asi spoustu problémů.“ Loial zastříhal ušima. „I kdybych počkal, dokud nebudu tak starý, jako starší Haman. Možná bych si měl najít nějakou opuštěnou državu a do té doby tam zůstat.“
„Jestli tě starší Haman nenechá vrátit se domů, tak můžeš žít v Emondově Roli. Je to hezké místo.“ Nádherné místo.
„Tím jsem si jistý, Rande, ale to by nešlo. Víš –“
„Promluvíme si o tom, až na to dojde, Loiale. Teď pojď se mnou za Tomem.“
Ogier byl o polovinu vyšší než Rand, ale Rand ho navlékl do dlouhé haleny a pláště a pak ho vystrkal po schodech dolů. Když procházeli šenkem, Rand mrkl na hostinského, a nad jeho poplašeným výrazem se rozesmál nahlas. Ať si myslí, že hraju tu jeho zatracenou velkou hru. Ať si myslí, co chce. Tom žije.
Prošli Jangaiskou branou ve východní hradbě, a tam každý zřejmě hostinec U vinného hroznu znal. Rand s Loialem rychle našli cestu. Když dorazili na ulici, jež byla na Předbrání poměrně tichá, slunce již bylo na půl cesty k obzoru.
Byl to starý tříposchoďový dům, dřevěný a rozvrzaný, ale šenk byl poklizený a plný lidí. Několik mužů hrálo v rohu v kostky a pár žen v druhém házelo šipky. Polovina vypadala na Cairhieňany, byli štíhlí a bledí, ale Rand zaslechl i andorský přízvuk a půl tuctu dalších, které vůbec nepoznal. Všichni však byli oblečeni jako obyvatelé Předbrání, směs stylů z půl tuctu zemí. Když s Loialem vstoupili, několik lidí se ohlédlo, ale hned se vrátili zpátky k tomu, co zrovna dělali.
Hostinská byla žena s vlasy bílými, jako měl Tom, a pronikavýma očima. Prohlédla si Loiala stejně pečlivě jako Randa. Podle tmavé pleti a řeči nebyla z Cairhienu. „Tom Merrilin? No jo, má tady pokoj. Úplně nahoře, první dveře napravo. A Dena vás určitě nechá chvíli počkat,“ – prohlédla si Randův červený kabátec s volavkami na vysokém límci a zlatými šípky na rukávech, a také jeho meč – „můj pane.“
Schody vrzaly už pod Randem, natož pod Loialem. Rand si nebyl jisť jak dlouho ještě stavení vydrží. Nakonec našli příslušné dveře a Rand zaklepal, přičemž uvažoval, kdo může být ta Dena.
„Dál,“ zavolal ženský hlas. „Nemůžu vám otevřít.“
Rand váhavě otevřel dveře a strčil dovnitř hlavu. U jedné stěny stála velká postel s pomačkanými pokrývkami a skoro celý zbytek zabíraly dvě skříně, několik mosazí obitých kufrů a truhlic, stůl a dvě dřevěné židle. Na posteli seděla se zkříženýma nohama útlá žínka, sukně měla zastrkané pod sebe, a obratně žonglovala se šesti barevnými míčky.
„Ať je to cokoliv,“ řekla, aniž vzhlédla od míčků, „nechej to na stole. Tom zaplatí, až se vrátí.“
„Ty jsi Dena?“ zeptal se Rand.
Žena sebrala míčky ze vzduchu a otočila se k Randovi. Byla jen o pár let starší než on, moc hezká, se světlou pletí Cairhieňanky a tmavými vlasy, které jí sahaly po ramena. „Tebe já neznám. Tohle je můj pokoj, můj a Toma Merrilina.“
„Hostinská říkala, že bys nás tu mohla nechat na Toma počkat,“ řekl Rand. „Pokud jsi Dena.“
„Nás?“ Rand odstoupil ode dveří, takže Loial mohl dovnitř, a mladá žena při pohledu na ogiera zvedla obočí. „Takže se ogierové vrátili. Jsem Dena. Co chceš?“ Randův kabát si prohlédla velice okázale, takže to, že nedodala „můj pane", muselo být schválně, i když při pohledu na volavky na pochvě a na jílci znovu zvedla obočí.
Rand potěžkal ranec, který nesl. „Přinesl jsem Tomovi zpátky harfu a flétnu. A chci s ním mluvit,“ dodal rychle, protože mu Dena už málem řekla, aby to tu prostě nechal. „Dlouho jsem ho neviděl.“
Dena si prohlédla ranec. „Tom pořád brečí, že přišel o nejlepší harfu a nejlepší flétnu, jaké kdy měl. Podle toho, jak se nosí, by sis málem myslel, že byl dvorním bardem. Můžete tu počkat, ale já musím cvičit. Tom říká, že mě příští týden nechá vystupovat.“ Dena vstala, přitáhla si židli a pokynula Loialovi, aby se posadil na postel. „Kdybys nějakou židli rozbil, příteli ogiere, Zera by nechala Toma zaplatit šest takových.“