Když si Rand sedal na druhou židli – která i pod jeho váhou nebezpečně zavrzala – oznámil jí jejich jména a pochybovačně se zeptaclass="underline" „Ty jsi Tomova žačka?“
Dena se pousmála. „Dá se to tak říct.“ Vrátila se ke svému žonglování a oči upírala pouze na vířící míčky.
„Ještě nikdy jsem neslyšel o ženě kejklířce,“ poznamenal Loial.
„Budu první.“ Velký kruh se změnil ve dva malé propletené. „Než skončím, projdu celý svět. Tom říká, že jakmile budeme mít dost peněz, vydáme se na jih do Tearu.“ Přešla k žonglování se třemi míčky v každé ruce. „A pak možná na moře a na ostrovy Mořského národa. Atha’an Miere kejklířům platí dobře.“
Rand přeletěl pohledem pokoj a všechny ty kufry a truhlice. Nevypadalo to jako pokoj někoho, kdo se chystá brzy vydat na cestu. V jednom okně dokonce stála květina v květináči. Zrak mu padl na jedinou velkou postel, kde teď seděl Loial. Je to můj pokoj, můj a Toma Merrilina. Dena se na něj vyzývavě podívala přes velký kruh, k němuž se mezitím vrátila. Rand zrudl.
Odkašlal si. „Možná bychom měli počkat dole,“ začal, když vtom se otevřely dveře a dovnitř vešel Tom. Plášť mu pleskal kolem kotníků a záplaty na něm povlávaly. Na zádech měl pouzdra s flétnou a harfou. Obě pouzdra byla z načervenalého dřeva, vyleštěného dlouhým používáním.
Dena nechala míčky zmizet v šatech, rozběhla se k Tomovi a padla mu kolem krku, přičemž se musela postavit hodně na špičky. „Chyběl jsi mi,“ řekla a políbila ho.
Líbání trvalo pěknou chvíli, až už Randa napadlo, že by měli s Loialem odejít, ale pak se Dena s povzdechem postavila na zem.
„Víš, co ten trouba Seaghan udělal teď, holka?“ zeptal se Tom a nespouštěl z ní oči. „Zaměstnal bandu hulvátů, co si říkají ‚herci‘. Ti pobíhají kolem a předstírají, že jsou Rogoš Orlozraký a Bleis a Gaidal Cain a... Áááá! Pověsí si na scénu kus pomalovanýho hadru a obecenstvo má zřejmě uvěřit, že ti hlupáci jsou v Matuchinské síni nebo v průsmycích v Dhúmských horách. Já přiměju posluchače, aby uviděli každičký praporec, každou i tu nejmenší bitvu, poznali každičký pocit. Já je přiměju uvěřit, že oni jsou Gaidal Cain. Seaghanovi to tam rozbijí na kusy, jestli tu bandu nechá vystupovat po mně.“
„Tome, máme návštěvu. Loiala, syna Arenta syna Halanova. Ó, a kluka, co si říká Rand al’Thor.“
Tom se přes její hlavu podíval na Randa a zamračil se. „Nech nás na chvíli, Deno. Na.“ Vtiskl jí do dlaně pár penízků. „Nože máš připravený. Co kdybys je šla Ivonovi zaplatit?“ Rukou s vystouplými klouby ji něžně pohladil po tváři. „Tak už běž. Vynahradím ti to.“
Dena se na něj temně podívala, ale pak si přehodila plášť přes ramena a zamumlala: „Ivon by je měl mít pořádně vyvážené.“
„Jednou z ní bude bard,“ řekl Tom s náznakem pýchy v hlase, když Dena odešla. „Jednou si poslechne vyprávění – stačí jednou, jen si to představte! – a všechno si pamatuje, nejen slova, ale každičkou nuanci, každý rytmus. Skvěle jí to jde s harfou a na flétnu hrála líp, když ji vzala poprvý do ruky, než to kdy půjde tobě.“ Položil dřevěná pouzdra s nástroji na jeden z větších kufrů a posadil se do židle, kterou předtím opustila Dena. „Když jsem cestou sem procházel Caemlynem, Basel Gill mi řekl, že jste odcházeli ve společnosti ogiera. Kromě dalších.“ Uklonil se Loialovi a dokonce se mu podařilo mávnout pláštěm, i když na něm vlastně seděl. „Rád tě poznávám, Loiale, synu Arenta syna Halanova.“
„A já tebe, Tome Merriline.“ Loial vstal a na oplátku se taky uklonil. Když se narovnal, udeřil se hlavou o strop, a tak se rychle zase posadil. „Ta mladá žena říkala, že se chce stát kejklířem.“
Tom jen opovržlivě zavrtěl hlavou. „To není život pro ženu. A pro muže vlastně taky moc ne. Toulat se od města k městu, od vesnice k vesnici, přemýšlet, jak se tě zase pokusí podvíst, a pořád si dělat starosti, kdy že se zase pořádně najíš. Ne, to jí rozmluvím. Než skončí, bude dělat dvorního barda nějakýmu králi nebo královně. Áááá! Ale vy jste sem nepřišli vykládat o Deně. Moje nástroje, chlapče. Přinesls mi je?“
Rand postrčil ranec přes stůl. Tom jej chvatně rozvázal – a zamrkal, když poznal svůj starý plášť, celý pošitý různobarevnými záplatami podobně jako ten, co měl na sobě – a otevřel pouzdro z tvrdé kůže. Při pohledu na zlatou a stříbrnou flétnu uvnitř pokýval hlavou.
„Když jsme se rozdělili, vydělával jsem si s ní na jídlo a postel,“ poznamenal Rand.
„Já vím,“ zavrčel suše kejklíř. „Zastavil jsem se v několika stejných hostincích, ale musel jsem si vystačit se žonglováním a obyčejnými příběhy, protože tys měl moje – Na harfu jsi, doufám, nesahal?“ Rychle otevřel druhé pouzdro z tmavé kůže a vytáhl zlatou a stříbrnou harfu, zdobenou stejně jako flétna, a pochoval ji v náručí jako děcko. „Ty tvoje neohrabaný ovčácký prsty nebyly pro hru na harfu nikdy míněný.“
„Ani jsem se jí nedotkl,“ ujišťoval Toma Rand.
Tom hrábl do strun a trhl sebou. „Aspoň jsi ji mohl naladit,“ zabručel.
Rand se k Tomovi naklonil blíž. „Tome, chtěl jsi jít do Illianu, vidět začátek hledání rohu a být jedním z prvních, kdo o tom začne skládat příběhy, ale nemohl jsi. Co bys řekl na to, kdybych ti pověděl, že se pořád můžeš stát částí toho všeho? Hodně velkou částí?“
Loial se neklidně zavrtěl. „Rande, jsi si jistý...?“ Rand ho pokynem ruky umlčel a oči nepřestával upírat na Toma.
Tom se podíval na ogiera a zamračil se. „To by záleželo na tom, kterou částí a jak. Jestli si myslíš, že některý z hledačů přijde sem... Hádám, že už mohli vyrazit z Illianu, ale každýmu by trvalo týdny, než by se sem dostal, a to by musel jít přímo, a proč by sem chodil? Je to snad jeden z těch chlapíků, co do Illianu ani nešli? Bez požehnání se do příběhů nikdy nedostane, bez ohledu na to, co udělá.“
„Nezáleží na tom, jestli se hledání už dostalo z Illianu.“ Rand slyšel, jak Loial zadržel dech. „Tome, Valerský roh máme my.“
Na chvíli zavládlo ledové ticho. Pak ho přerušil Tom výbuchem smíchu. „Vy dva máte roh? Ovčák a bezvousý ogier mají roh...“ Předklonil se a bušil pěstí do kolena. „Valerský roh!“
„Ale my ho máme,“ pravil Loial zcela vážně.
Tom se zhluboka nadechl. Ještě pořád ho přepadaly menší záchvaty smíchu. „Nevím, co jste našli, ale můžu vás zavíst do deseti taveren, kde vám nějaký obejda poví, že zná člověka, co zná člověka, co už roh našel, a taky vám řekne, jak ho našel – pokud mu koupíte pivo. Můžu vás zavíst tak za třemi chlápky, co vám roh prodají, a budou přísahat na svou duši pod Světlem, že je to ten jediný pravý. Ve městě je dokonce jeden urozený pán, který prohlašuje, že má roh zamčený na svým sídle. Říká, že je to poklad, který se v jeho rodu dědí od Rozbití. Nevím, jestli hledači roh někdy najdou, ale cestou najdou deset tisíc lží.“
„Moirain říká, že to je ten pravý roh,“ prohlásil Rand.
Toma veselost okamžitě přešla. „Tak ona to říká, jo? Myslel jsem, žes povídal, že s váma není.“
„Není, Tome. Neviděl jsem ji od té doby, co jsem odjel z Fal Dary v Shienaru, a měsíc předtím se mnou nepromluvila ani dvě slova.“ Nedokázal zcela potlačit hořkost, kterou cítil. A když se mnou mluvila, přál jsem si, aby si mě raději nevšímala. Už nikdy nebudu tancovat, jak ona píská, ať ji Světlo spálí, a každou Aes Sedai s ní. Ne. Egwain ne. Ani Nyneivu. Uvědomil si, že si ho Tom pořád pozorně prohlíží. „Ona tu není, Tome. Nevím, kde je, a je mi to jedno.“