„No, aspoň máte dost rozumu, abyste to drželi v tajnosti. Kdyby ne, už by o tom vědělo celý Předbrání, a půlka Cairhienu by číhala, aby vám ho mohla ukrást. Co povídám, půlka světa.“
„Ó, my to držíme v tajnosti, Tome. A musím ho přinést zpátky do Fal Dary, aniž by mi ho nějaký temný druh nebo kdokoliv jiný ukradl. Tohle ti doufám zatím stačí, viď? Přítel, který se vyzná ve světě, by se mi mohl hodit. Tys byl všude, znáš věci, které si já ani neumím představit. Loial s Hurinem vědí víc než já, ale stejně všichni tápeme ve tmě.“
„Hurin...? Ne, neříkej mi jak. Nechci to vědět.“ Kejklíř odstrčil židli a přistoupil k oknu. „Valerský roh. To znamená, že se poslední bitva blíží. Kdo si toho všimne? Viděl jsi lidi, jak se dole smějí v ulicích? Stačí, aby se čluny se zrním na týden opozdily, a přestanou se smát. Galldrian by pak měl určitě pocit, že se všichni změnili v Aiely. Urození pánové všichni hrají hru rodů a kují pikle, jak se dostat blíž ke králi, jak získat víc moci než král, jak svrhnout Galldriana a stát se příštím králem. Nebo královnou. Oni Tarmon Gai’don považují tak leda za zápletku ve hře.“ Odvrátil se od okna. „Nemluvils, doufám, o tom, že prostě zajedeme do Shienaru a dáme roh – komu – králi? Proč Shienar? Všechny pověsti svazují roh s Illianem.“
Rand se podíval na Loiala, ale ogier svěsil uši. „Předáme ho v Shienaru, protože tam vím, komu ho dát. A jdou po nás trolloci a temní druzi.“
„Proč mě to nepřekvapuje? Ne. Možná jsem starý hlupák, ale budu starým hlupákem, pokud se to mně bude líbit. Nech si slávu pro sebe, chlapče.“
„Tome –“
„Ne!“
Nastalo ticho přerušované pouze vrzáním postele, jak se Loial vrtěl. Nakonec Rand řekclass="underline" „Loiale, nechal bys nás, prosím, chvíli o samotě? Buď tak laskav.“
Loial se zatvářil překvapeně – štětičky na uších se mu zvedly do špičky – ale kývl a vstal. „Ta hra v kostky dole v šenku vypadala zajímavě. Třeba mě nechají si taky zahrát.“ Když se za ogierem zavřely dveře, Tom si Randa podezřívavě přeměřil.
Rand váhal. Byly tu věci, které se potřeboval dozvědět, věci, o nichž si byl jist, že je Tom zná – kejklíř zřejmě věděl hodně o překvapivém množství věcí – ale nebyl si jistý, jak se zeptat. „Tome,“ začal konečně, „existují nějaké knihy, kde by byl zapsaný Karaethonský cyklus?" Snazší bylo nazývat to takhle než Dračí proroctví.
„Ve velkých knihovnách,“ řekl Tom pomalu. „Ve spoustě překladů, dokonce i tu a tam ve starém jazyce.“ Rand se už už chtěl zeptat, jak by se mohl k některé takové knize dostat, když kejklíř pokračoval dál. „Starý jazyk v sobě skrývá hudbu, ale spousta lidí, dokonce i šlechticů, je dneska moc netrpělivých, aby jej poslouchali. Každý šlechtic by měl starý jazyk znát, ale spousta jich se ho naučí jen tolik, aby udělali dojem na lidi, co ho neznají. A překlady neznějí tak dobře, leda když je vyprávíš vznešenou řečí, a ta občas změní víc než překlad sám. Tohle je jeden verš – nepřednáší se dobře, protože je přeložený doslova, ale význam je pořád stejný – zní to asi takhle.
Natáhl ruku a dotkl se volavek vyšitých na Randově vysokém límci.
Rand chvíli dokázal jen mlčky zírat, a když mohl konečně promluvit, chvěl se mu hlas. „S mečem je to pět. Jílec, pochva a čepel.“ Položil ruce na stůl, aby zakryl spáleninu na dlani. Ucítil ji vlastně poprvé od chvíle, kdy ho Seléné ošetřila. Nebolelo to, ale věděl, že tam je.
„To je pravda.“ Tom se zachechtal. „Napadá mě další.
Rand zavrtěl hlavou ve snaze to popřít, ale Tom si ho zřejmě nevšímal. „Nechápu, jak by se mohlo dvakrát po sobě rozednit, ale spousta těchhle veršů nedává moc smysl. Tearský Kámen nepadne, dokud Drak Znovuzrozený nebude mít Callandor, ale Meč, jehož se nelze dotknout, leží v Srdci Kamene, tak jak by se k němu mohl vůbec dostat, co? No, ať je to jak chce. Hádám, že Aes Sedai budou napomáhat proroctví, jak jen to půjde. Umřít někde ve Spálených zemích je moc vysoká cena za to jít s nima.“
Rand jen s námahou udržel klidný hlas, ale zvládl to. „Žádná Aes Sedai mě k ničemu nevyužívá. Říkal jsem ti, že jsem Moirain naposledy viděl v Shienaru. Říkala, že si můžu jít, kam budu chtít, a já odešel.“
„A teď s vámi není žádná Aes Sedai? Vůbec žádná?“
„Ne.“
Tom se zatahal za dlouhý bílý knír. Vypadal spokojeně a zároveň popleteně. „Tak proč ses ptal na proroctví? A proč jsi posílal ogiera pryč?“
„Já... nechtěl jsem ho rozrušit. Už tak je dost nervózní kvůli rohu. Na to jsem se tě chtěl taky zeptat. Jsou v – proroctvích – zmínky o rohu?“ Pořád se nedokázal přimět vyslovit vše, co měl na srdci. „Nejdřív se objevili všichni ti falešní Draci, a teď byl roh nalezen. Každý si myslí, že Valerský roh by měl přivolat mrtvé hrdiny k boji s Temným v Poslední bitvě, a... Drak Znovuzrozený... má bojovat s Temným v Poslední bitvě. Připadá mi přirozené se na to zeptat.“
„Asi ano. Jen málokdo ví, že Drak Znovuzrozený má bojovat v Poslední bitvě, a pokud to vědí, tak si myslí, že bude bojovat po boku Temného. Málokdo si přečte proroctví, aby to zjistil přesně. Co jsi to říkal o rohu? ‚By měl?‘"
„Od chvíle, kdy jsme se rozdělili, jsem zjistil pár věcí, Tome. Ti hrdinové přijdou za každým, kdo na roh zatroubí, i když to bude temný druh.“
Tom zvedl obočí skoro až k vlasům. „To jsem teda nevěděl. Pár věcí jsi vážně zjistil.“
„To neznamená, že nechám Bílou věž, aby mě použila jako falešného Draka. Nechci mít nic společného s Aes Sedai nebo s falešnými Draky, ani se sílou, ani...“ Rand se kousl do jazyka. Zešílíš a začneš blábolit. Hlupáku!
„Chvíli jsem si, chlapče, myslel, že Moirain jde po tobě, dokonce jsem si myslel, že vím proč. Víš, žádný muž nechce usměrňovat sílu. Je to něco, co se mu prostě stane, jako nemoc. Nemůžeš někomu dávat za vinu, že onemocní, i když by tě to mohlo taky zabít.“
„Tvůj synovec mohl usměrňovat, že? Povídal jsi, že proto nám pomáháš, protože tvůj synovec měl potíže s Bílou věží a nikdo mu nepomohl. A muž může mít s Aes Sedai jediný druh potíží.“
Tom si pozorně prohlížel stolní desku a špulil rty. „Hádám, že to nikdo z nás nepopírá. Víš, není to něco, o čem člověk jen tak mluví, že měl mužskýho příbuznýho, co mohl usměrňovat. Áááá! Červený adžah Owynovi nedaly šanci. Zkrotily ho a on pak umřel. Prostě přestal chtít žít...“ Kejklíř smutně vydechl.
Rand se zachvěl. Proč to Moirain neudělala i mně? „Šanci, Tome? Chceš říct, že existoval nějaký způsob, jak to srovnat? Aby nezešílel? Aby nezemřel?“