„Owyn se držel skoro tři roky. Nikdy nikomu neublížil. Nepoužíval sílu, jedině když musel, když pomáhal vesničanům. On...“ Tom rozhodil rukama.
„Hádám, že žádnou šanci neměl. Lidi, kteří tam žili, mi vykládali, že se celý poslední rok choval dost divně. Vůbec se o tom nechtěli bavit, a když zjistili, že to byl můj synovec, málem mě ukamenovali. Asi opravdu šílel. Ale byl z mý krve, chlapče. A já prostě nemůžu milovat Aes Sedai kvůli tomu, co mu provedly, i když možná musely. Jestli tě Moirain nechala jít, tak jsi z toho venku.“
Rand chvíli mlčel. Hlupáku! Ovšem že se s tím nedá nic dělat. Zešílíš a zemřeš, ať uděláš cokoliv. Ale Ba’alzamon říkal – „Ne!“ Tom se na něj upřeně díval a Rand zrudl. „Chci říct... Jsem z toho venku, Tome. Ale pořád ještě mám Valerský roh. Ostatní kejklíři o něm můžou vyprávět příběhy, ale ty bys mohl říkat, že jsi ho držel v rukou.“ Uvědomil si, že mluví skoro jako Seléné, ale při tom pomyšlení ho jedině napadlo, kde asi je. „A nikoho jiného bych s sebou neměl radši než tebe, Tome.“
Tom se zamračil, jako by Randovu nabídku zvažoval, ale nakonec odhodlaně zavrtěl hlavou. „Chlapče, moc rád bych šel, ale víš stejně dobře jako já, že jsem vám pomáhal jedině proto, že do toho byla zapletená Aes Sedai. Seaghan se mě nepokouší obrat o víc, než jsem čekal, a navrch dostávám ještě královskou odměnu. Prostě ve vesnicích bych si nikdy tolik nevydělal. A k mýmu velkýmu překvapení mě Dena zřejmě opravdu miluje, a já – což je stejně překvapivý – její city opětuju. Tak proč bych měl tohle všechno nechat plavat a nechat se pronásledovat od trolloků a temných druhů? Kvůli Valerskýmu rohu? No, je to lákavý, to připouštím, ale ne. Ne, už se do toho znovu míchat nebudu.“
Předklonil se a zvedl jedno pouzdro, to dlouhé a úzké. Když je otevřel, ležela uvnitř flétna, sice prostá, ale zdobená stříbrem. Tom pouzdro zase zavřel a šoupl je přes stůl. „Jednou by sis tím třeba mohl zase vydělat na večeři, chlapče.“
„To bych mohl,“ souhlasil Rand. „Aspoň si můžeme popovídat. Budu v –“
Kejklíř zavrtěl hlavou. „Rychlý rozloučení je nejlepší, chlapče. Kdyby ses tu pořád motal, i kdybys o tom už nepromluvil, nedostal bych ten roh z hlavy. A já se do toho znovu zaplíst nenechám. Prostě nenechám.“
Poté, co Rand odešel, hodil Tom plášť na postel a opřel se lokty o stůl. Valerský roh. Jak ten kluk ze statku... Rychle tyto myšlenky zahnal. Kdyby na roh myslel příliš dlouho, určitě by utekl s Randem, aby mohl roh odnést do Shienaru. To by tedy byl příběh, cesta s Valerským rohem do Hraničních států s trolloky a temnými druhy v patách. Tom se zamračil, protože si připomněl Denu. I kdyby ho nemilovala, takový talent nebylo vidět každý den. A ona ho milovala, i když si Tom neuměl představit proč.
„Starý troubo,“ zamumlal.
„Jo, starý troubo,“ řekla Zera ode dveří. Kejklíř sebou trhl. Byl tak hluboce zamyšlen, že ani neslyšel otevírat dveře. Znal Zeru celá léta, když tudy občas procházel, zastavoval se u ní, a ona pokaždé plně využila jejich přátelství a řekla, co měla na srdci. „Starý trouba, co zase hraje hru rodů. Pokud mě teda neklame sluch, tak ten mladý pán mluvil s andorským přízvukem. Určitě není z Cairhienu. Daes dae’mar je nebezpečná i bez toho, aby tě nějaký cizí urozený pán zaplítal do svých plánů.“
Tom zamrkal, a pak si uvědomil, jak byl vlastně Rand oblečený. Ten kabátec byl rozhodně dost dobrý i pro urozeného pána. Začínal stárnout, když mu tak zřejmé věci unikaly. Lítostivě si uvědomil, že přemýšlí, zda má Zeře prozradit pravdu, či ji nechat při tom, co si myslí. Stačí na velkou hru pomyslet, a začnu ji hrát. „Ten kluk je ovčák, Zero, z Dvouříčí.“
Zera se opovržlivě zasmála. „A já jsem královna z Ghealdanu. Říkám ti, hra je v Cairhienu v posledních dvou letech čím dál nebezpečnější. Nic takovýho, cos poznal v Caemlynu. Teď už se i vraždí. Jestli si nedáš pozor, někdo ti podřízne krk.“
„Říkám ti, že už velkou hru nehraju. Je to skoro dvacet let.“
„Jo.“ Nezdálo se, že by mu Zera uvěřila. „Ale zatím to vypadá, i když si odmyslíme toho cizího panáčka, že začínáš hrát po zámcích a tak.“
„Dobře platí.“
„A jakmile přijdou na to jak, zatáhnou tě do svých plánů. Oni vidí člověka a hned přemýšlejí, jak ho využít. Pro ně je to stejně přirozený jako dýchání. A ten tvůj mladej pán ti moc nepomůže. Toho sežerou zaživa.“
Tom se přestal snažit Zeru přesvědčit, že stojí mimo. „Proto jsi sem přišla, Zero?“
„Jo. Zapomeň na velkou hru, Tome. Ožeň se s Denou. Ona si tě vezme, jaký jsi, hubený a šedivý, i když to o chytrosti z její strany zrovna nesvědčí. Ožeň se s ní a na toho mladýho pána a celou daes dae’mar zapomeň.“
„Děkuji za radu,“ odtušil Tom suše. Oženit se s ní? Obtížit ji starým manželem. Když jí bude moje minulost viset kolem krku jako kámen, nikdy se nestane bardem. „Jestli ti to nevadí, Zero, rád bych byl chvíli sám. Mám večer vystupovat před urozenou paní Arilyn a jejími hosty a musím se připravit.“
Zera si odfrkla, potřásla hlavou a zabouchla za sebou dveře.
Tom ťukal prsty do stolu. Kabátec nekabátec, Rand byl pořád jenom ovčák. Kdyby byl víc, kdyby byl tím, z čeho jej Tom podezíral – muž, který může usměrňovat – tak by ho Moirain, ani žádná jiná Aes Sedai, nikdy nenechala odejít bez zkrocení. Roh neroh, ten kluk byl jenom ovčák.
„Je z toho venku,“ pravil nahlas, „a já taky.“
27
Stín za noci
„Tomu nerozumím,“ vykládal Loial. „Většinou jsem vyhrával. A pak přišla Dena, přidala se k nám a všechno vyhrála. Každý vrh. Nazývala to malou lekcí. Co tím myslela?“
Rand s ogierem kráčeli Předbráním. Hostinec U vinného hroznu měli za zády. Slunce již stálo nízko, rudá koule kousek nad západním obzorem, vrhající dlouhé stíny. Ulice byly skoro prázdné, jen se k nim blížila jedna z velkých loutek, trollok s kozími rohy a mečem za pasem, vedená pěti muži, ale z ostatních částí Předbrání, kde stály zábavní síně a taverny, se sem pořád nesly zvuky, veselí. Tady již byly dveře i okenice zavřené na závoru.
Rand se zastavil, pohladil dřevěné pouzdro na flétnu a přehodili si je na záda. Asi jsem neměl čekat, že hodí všechno za hlavu a půjde se mnou, ale aspoň si se mnou mohl promluvit. Světlo, přál bych si, aby se konečně ukázal Ingtar. Strčil ruce do kapes a opět ucítil Selénin papírek.
„Nepředpokládáš, že...“ Loial se odmlčel. „Nepředpokládáš, že podváděla, že ne? Každý se zubil, jako by dělala něco moc chytrého.“
Rand si přehodil plášť přes ramena. Musím vzít roh a jít. Jestli budeme čekat na Ingtara, může se stát cokoliv. Dříve nebo později se objeví Fain. Musím mít před ním náskok.
„Rande,“ ozval se Loial, „nemyslím, že je to –“
Pětice mužů náhle pustila vodicí tyče a ty na udusané ulici zarachotily. Místo aby se trollok zhroutil, vrhl se s napřaženýma rukama na Randa.
Na přemýšlení nebyl čas. Rand instinktivně tasil meč a ten vylétl z pochvy v třpytivém oblouku. Měsíc stoupá nad jezera. Trollok se zapotácel dozadu a jeho vrčení se změnilo v chrčení, ale i když už dopadl na zem, ještě cenil zuby.