Na okamžik všichni ostatní ztuhli na místě. Pak ostatní muži – museli to být temní druzi – zvedli zrak od trolloka, ležícího na ulici, k Randovi, jenž tu stál s mečem v ruce a s Loialem po boku. Potom se otočili a utekli.
Rand na trolloka zíral také. Prázdnota ho obklopila dřív, než se dotkl jílce. V mysli mu zářil saidín a odporně vyzývavým způsobem mu kynul. Rand nechal prázdnotu s námahou zmizet a olízl si rty. Bez prázdnoty ho zamrazilo strachy.
„Loiale, musíme se vrátit do hostince. Hurin je sám a oni –“ Zachrčel, protože ho do vzduchu zvedla silná paže dost dlouhá, aby mu přitiskla obě ruce k tělu. Hrdlo mu stiskla chlupatá pracka. Těsně nad hlavou Rand zahlédl čenich s vyčnívajícími kly. Do nosu ho udeřil odporný puch, skládající se rovným dílem ze smradu jako z prasečího chlívku a potu.
Vzápětí ale zase mohl dýchat. Ohromeně zíral na ogierovy prsty, pevně svírající trollokovo zápěstí.
„Vydrž, Rande.“ Loial mluvil značně napjatě. Druhou rukou popadl trolloka, který stále držel Randa nad zemí, za paži. „Vydrž.“
Trollok s ogierem spolu začali zápasit a Randem to chvíli smýkalo ze strany na stranu. Náhle byl volný. Zapotácel se, udělal dva kroky, aby se dostal z dosahu trolloka, a s pozvednutým mečem se otočil.
Za trollokem s kančí hlavou stál Loial, svíral mu zápěstí a předloktí a držel mu tak paže od těla, přičemž funěl námahou. Trollok cosi hrdelně zavrčel v trolločtině a zvrátil hlavu, aby na Loiala dosáhl klem. Při zápasu zvedali z ulice oblaka prachu.
Rand se snažil najít místo, kde by mohl trollokovi vrazit do těla meč a neporanit přitom Loiala, ale ogier s trollokem poskakovali dokola a Rand nemohl žádné vhodné místo najít.
Trollok si se zavrčením osvobodil levačku, ale než se mohl úplně vyprostit, Loial mu obtočil paži kolem krku a pevně stiskl. Trollok se pokoušel nahmátnout meč. Kose podobnou čepel však měl zavěšenou na špatné straně, takže na ni levou rukou nemohl pořádně dosáhnout, nicméně coul po coulu začala čepel přece jen opouštět pochvu. A oba sebou pořád mlátili tak, že Rand nemohl bodnout, aniž by tím zároveň neohrozil i Loiala.
Síla. To by šlo. Nevěděl sice jak, ale nic lepšího ho nenapadalo. Trollok už měl meč napůl z pochvy. Až ho vytáhne celý, okamžitě Loiala zabije.
Rand váhavě vytvořil prázdnotu. Saidín zazářil, přitahoval ho. Rand si chmurně připomněl dobu, kdy mu zpíval, ale teď ho jen přitahoval, jako když vůně květu přitahuje včelu, jako když pach mršiny přitahuje mouchu. Rand se otevřel a sáhl po něm. Nic tam nebylo. Stejně mohl sáhnout třeba po světlu v pravdě. Polila ho špína, potřísnila ho, ale nezazářilo ani světélko. Hnán zoufalstvím to zkoušel znovu a znovu. A znovu a znovu tu byla jen špinavá skvrna.
Loial se náhle vzepřel a odhodil trolloka stranou tak tvrdě, že ten se odrazil od protější budovy. S hlasitým bouchnutím udeřil trollok hlavou o zeď a svezl se na zem, kde zůstal ležet s krkem ohnutým v nepřirozeném úhlu. Loial na něj zůstal zírat a lapal po dechu.
Rand se vymanil z prázdnoty a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se vlastně stalo. Jakmile mu to ale došlo, nechal prázdnotu i potřísněné světlo být a spěchal k Loialovi.
„Ještě nikdy... jsem nezabil, Rande.“ Loial se roztřeseně nadechl.
„Kdybys to neudělal, zabil by on tebe,“ utěšoval ho Rand. Nervózně se rozhlédl kolem sebe na boční uličky a zavřené okenice a dveře. Kde byli dva trolloci, tam jich určitě bylo víc. „Mrzí mě, že jsi to musel udělat, Loiale, ale byli by nás oba zabili, nebo něco horšího.“
„Já vím. Ale stejně se mi to nelíbí. I když to byl jen trollok.“ Ogier pak ukázal na zapadající slunce a popadl Randa za loket. „Jsou tu další.“
Proti slunci Rand nerozeznával podrobnosti, ale vypadalo to, že se k nim blíží další skupina lidí s obrovskou loutkou. Až na to, že teď věděl, co hledat, a tato „loutka" se pohybovala až příliš přirozeně a ošklivá hlava se zvedla a větřila, aniž někdo zvedl tyč. Nemyslel si, že by je trolloci a temní druzi mezi okenicemi rozeznávali, ani to, co leželo na ulici před nimi. Na to se pohybovali příliš pomalu. A přesto bylo zřejmé, že jsou na lovu, a blížili se.
„Fain ví, že tady někde budu,“ řekl Rand a spěšně otíral čepel svého meče o kabátec jednoho z mrtvých trolloků. „To on je na mě poštval. Bojí se ale, že tu trolloky někdo uvidí, jinak by je takhle nemaskoval. Jestli se dostaneme na ulici, kde jsou lidé, budeme v bezpečí. Musíme se vrátit za Hurinem. Jestli ho Fain najde, samotného s rohem...“
Zatáhl Loiala za první roh a společně pak zamířili k místu, odkud se ozýval smích a hudba, ale dávno předtím, než se tam dostali, objevila se před nimi v jinak prázdné ulici další skupina mužů s loutkou, která ve skutečnosti žádnou loutkou nebyla. Rand s Loialem zahnuli za další roh. Ulice vedla k východu.
Pokaždé, když se Rand pokusil dosáhnout místa s hudbou a smíchem, stál mu v cestě trollok, který často větřil. Někteří trolloci lovili podle čichu. Občas, když nebyl nikdo v dohledu, plížili se tu trolloci zcela sami. Kruh se stahoval a trolloci dávali dobrý pozor, aby se Rand s Loialem nedostali z opuštěných ulic se zavřenými okenicemi. Pomalu byli zatlačováni na východ, dál od města a od Hurina, dál od ostatních lidí, do úzkých, pomalu temnějících uliček, vedoucích nejrůznějšími směry, do kopce i z kopce. Rand si lítostivě prohlížel domy, které míjeli, vysoká stavení se všemi otvory utěsněnými na noc. I kdyby bušil na dveře, dokud je někdo neotevře, i kdyby je pak s Loialem vzali dovnitř, žádné ze dveří, jež cestou viděl, by nezastavily trolloka. Dosáhli by jedině toho, že by kromě nich dvou byly další oběti.
„Rande,“ řekl Loial nakonec, „už nemáme kam jít.“
Dorazili na východní okraj Předbrání. Vysoké budovy po obou stranách ulice již byly poslední. Světla v oknech ve vyšších poschodích na ně posměšně mrkala, ale spodní poschodí byla pevně zavřená a tmavá. Před nimi ležely v houstnoucím šeru kopce a široko daleko nebyl jediný statek. Ale úplně holé pahorky taky nebyly. Rand rozeznával bledou hradbu obklopující jeden z větších kopců asi o míli dál a za hradbou stály nějaké domy.
„Jakmile nás tam zatlačí,“ poznamenal Loial, „nebudou si muset dělat starosti s tím, jestli je někdo uvidí.“
Rand ukázal k hradbě kolem vrcholku kopce. „To by mělo trolloky zastavit. Musí to být nějaké panské sídlo. Možná nás pustí dovnitř. Ogiera a cizího urozeného pána? Tenhle kabátec přece musí být dřív nebo později k něčemu dobrý.“ Ohlédl se zpátky do ulice. V dohledu zatím žádní trolloci nebyli, ale Rand stejně radši zatáhl Loiala blíž ke zdi jednoho domu.
„Myslím, že to je ta kapitula ohňostrůjců, Rande. A ohňostrůjci si svá tajemství velice hlídají. Nemyslím, že by tam pustili třeba samotného Galldriana.“
„Do jakých potíží jste se dostali tentokrát?“ zeptal se známý ženský hlas. Ve vzduchu se náhle vznášela kořeněná vůně.
Rand vytřeštil oči. Zpoza rohu, kolem něhož právě prošli, vyšla Seléné a její bílé šaty v šeru skoro svítily. „Jak ses sem dostala? Co tu děláš? Musíš okamžitě pryč. Utíkej! Jdou po nás trolloci.“
„To jsem si všimla.“ Mluvila suše, nicméně chladně a klidně. „Šla jsem vás hledat a zjistila jsem, že jste nechali trolloky, aby si vás nahnali jako ovce. Copak si musí muž, který vlastní Valerský roh, nechat tohle zacházení líbit?“
„Nemám ho s sebou,“ odsekl Rand, „a ani nevím, jak by nám mohl pomoct, i kdybych ho s sebou měl. Mrtví hrdinové nemají přijít z hrobu jenom proto, aby mě zachránili před trolloky. Seléné, musíš pryč. Honem!“ Vyhlédl za roh.