Ani ne o sto kroků dál vykukoval opatrně do ulice trollok s rohy na hlavě a větřil do noci. Velký stín po jeho boku musel být další trollok, a byly tam i menší stíny. Temní druzi.
„Příliš pozdě,“ zamumlal Rand. Posunul si pouzdro s flétnou, aby si mohl svléknout plášť a přehodit ho Seléné přes ramena. Byl dost dlouhý, aby zcela zakryl běl jejího šatu, tahal se jí po zemi. „Budeš si to muset přidržet, až poběžíš,“ řekl jí. „Loiale, jestli nás nenechají vejít, budeme muset najít nějaký způsob, jak proklouznout.“
„Ale Rande –“
„Nebo bys tu chtěl počkat na trolloky?“ Rand do Loiala strčil, aby ho přiměl k běhu, a pak popadl za ruku Seléné a poklusem ogiera následoval. „A najdi cestu, na které si nesrazíme vaz, Loiale.“
„Necháváš se vyvádět z míry,“ pravila Seléné. Zřejmě měla menší potíže sledovat ve slábnoucím světle Loiala než Rand. „Vyhledej jednotu a zachovej klid. Ten, kdo chce být velký, musí vždycky zůstat klidný.“
„Mohli by tě slyšet trolloci,“ napomínal ji Rand. „A já po slávě vskutku netoužím.“ Měl dojem, že zaslechl, jak Seléné podrážděně zabručela.
Občas se jim pod nohama zvrtl kámen, ale jinak byla cesta přes kopec poměrně snadná i přesto, že světla rychle ubývalo. Stromy a dokonce i keře byly dávno vykáceny na podpal. Rostla tu pouze po kolena vysoká tráva, která jim tiše šustila kolem nohou. Zvedl se mírný větřík. Rand se obával, že zanese jejich pach k trollokům.
Když dorazili k hradbě, Loial se zastavil. Byla dvakrát vyšší než ogier a kameny byly omítnuty nabílo. Rand se ohlédl k Předbrání. Nad městskými hradbami byla vidět osvětlená okna jako paprsky kola.
„Loiale,“ řekl Rand tiše, „vidíš je? Jdou za námi?“
Ogier se také podíval směrem k Předbrání a nešťastně kývl. „Vidím jenom pár trolloků, ale jdou tímhle směrem. Běží. Rande, opravdu si nemyslím –“
Seléné ho zarazila. „Jestli chce jít dovnitř, alantine, tak potřebuje dveře. Jako tyhle.“ Ukázala na tmavou skvrnu o kousek dál ve zdi. I když to tvrdila, Rand si nebyl jist, zda to opravdu jsou dveře, ale Seléné k nim došla a zatlačila. Dveře se otevřely.
„Rande,“ začal Loial.
Rand ho strčil do dveří. „Později, Loiale. A tiše. Schováváme se, pamatuješ?“ Dostal je dovnitř a zavřel za nimi dveře. Byly tu držáky pro závoru, ale žádná závora v dohledu nebyla. Nikoho by to nezastavilo, ale třeba trolloci nebudou chtít za hradbu.
Ocitli se v uličce vedoucí do kopce mezi dvěma dlouhými budovami bez oken. Rand si zprvu myslel, že jsou domy také z kamene, ale pak si uvědomil, že bílá omítka drží na dřevě. Byla dost velká tma, aby měsíční záře, odrážející se od stěn, připomínala osvětlení.
„Lepší nechat se zavřít ohňostrůjci, než se nechat chytit trolloky,“ zamumlal Rand a vydal se do kopce.
„Ale to jsem se ti přece snažil říci,“ namítal Loial. „Slyšel jsem, že ohňostrůjci vetřelce zabíjejí. Svá tajemství si hlídají opravdu velice tvrdě a důsledně, Rande.“
Rand se zastavil a ohlédl se ke dveřím. Trolloci byli pořád někde venku. A v nejhorším případě přece musí být jednání s lidmi lepší než s trolloky. Třeba by mohl ohňostrůjce přesvědčit, aby je nechali jít. Trolloci vůbec neposlouchali, hned zabíjeli. „Mrzí mě, že jsem tě do toho dostal, Seléné.“
„Nebezpečí situaci rozhodně něco přidává,“ pravila Seléné tiše. „A zatím sis vedl docela dobře. Nepůjdeme se tu rozhlédnout, co najdeme?“ Protáhla se kolem Randa do uličky. Rand ji následoval a nos měl plný její kořeněné vůně.
Na kopci se ulička otevírala na rozlehlé volné prostranství. Udusaný jíl, světlý skoro jako omítka na zdech, byl obestavěn dalšími bílými domy bez oken, s uzoučkými uličkami mezi sebou. Po pravici stála jedna budova s okny, z nichž se na udusaný jíl linulo světlo. Rand se stáhl zpátky do stínu v uličce, protože se náhle objevili jakýsi muž se ženou a pomalu kráčeli přes otevřené prostranství.
Jejich oděv rozhodně nepocházel z Cairhienu. Muž měl baňaté spodky a bohatě nabírané rukávce, obojí ze světlounce žluté látky, a nohavice i přednici košile mu zdobila jemná výšivka. Žena měla šaty na prsou obratně upravené, nejspíš světle zelené, a vlasy měla spletené do množství krátkých copánků.
„Říkáš, že je všechno připraveno?“ ujišťovala se žena. „Jsi si jistý, Tammuzi? Všechno?“
Muž rozhodil rukama. „Ty po mně pořád všechno kontroluješ, Aludro. Všechno je připraveno. Představení může začít třeba hned.“
„Brány i dveře jsou všechny zavřené? Všechny...“ Jak odcházeli k osvětlené budově, jejich hlasy se vytrácely.
Rand si otevřenou plochu pozorně prohlížel a skoro nic na ní mu nebylo povědomé. Uprostřed bylo několik tuctů rour postavených na výšku. Roury byly vysoké asi jako on, měly přes půl lokte na šíř a byly upevněny k velkým dřevěným podstavcům. Od každé roury vedla tmavá kroucená šňůra a táhla se po zemi až k nízké zídce asi tři kroky dlouhé, a pak za ni. Po celém prostranství stály spousty dřevěných stojanů s koryty a rourami a vidlicemi a tucty dalších krámů.
Všechny ohňostroje, které kdy Rand viděl, by se daly udržet jednou rukou, a víc toho o nich nevěděl, pouze to, že rachejtle vybuchovaly s hrozným rámusem, či svištěly v jiskřivé spirále, nebo jindy byly vystřelovány do vzduchu. Ohňostrůjci vždycky varovali, že pokud se některá trubice otevře, může to spustit. Na každý pád byly ohňostroje pro vesnickou radu příliš nákladné, aby bylo neodborníkovi povoleno některý vypustit. Rand si dobře vzpomínal, jak se o to Mat jednou pokusil. Trvalo pak skoro týden, než na něj znovu promluvila vlastní máma. Jediné, co tu Randovi připadalo povědomé, byly šňůry – zápalné šňůry. Tady se, jak věděl, ohňostroj zapaloval.
Ohlédl se k nezavřeným dveřím a pak pokynul ostatním, aby ho následovali. Vydal se kolem rour. Jestli si vůbec najdou nějakou skrýš, chtěl, aby to bylo co nejdál od těch dveří.
Což znamenalo projít mezi stojany, a Rand pokaždé zadržel dech, když se o některý otřel, protože roury a trubky na nich se i při nejmenším doteku posouvaly a chřestily. Všechno tu bylo zřejmě ze dřeva, žádná součást nebyla kovová. Rand si uměl docela dobře představit, co by se stalo, kdyby se některá rachejtle převrhla. Ostražitě se ohlížel po vysokých trubicích a vzpomínal na ránu, kterou vydala rachejtle v tloušťce jeho prstu. Jestli tohle byly ohňostroje, nechtěl být blízko, až spustí.
Loial si cosi neustále brumlal, zvlášť když narazil do některého stojanu. Tehdy prudce ucukl, takže hned vrazil do dalšího. Ogier se plížil dopředu provázen rachocením a mumláním.
Seléné byla naprosto klidná. Šla dopředu, jako by byli na obyčejné městské ulici. Do ničeho nevrážela, nedělala hluk, ale také se nijak nesnažila držet si plášť u těla. Bílá barva jejího roucha se zdála být jasnější než stěny okolo. Rand sledoval osvětlená okna čekaje, že se někdo objeví. Stačilo, aby si jich všiml jediný člověk. Seléné nebylo možné přehlédnout, poplach by následoval vzápětí.
Okna však zůstávala prázdná. Rand si právě chtěl vydechnout úlevou, protože se blížili k nízké zídce a uličkám a domům za ní, když Loial zavadil o další stojan stojící těsně u zdi. Na něm stálo deset měkce vypadajících tyček dlouhých jako Randova paže, jimž z horní části stoupal tenký proužek dýmu. Stojan při pádu sice skoro nezarachotil, ale kouřící tyčky popadaly na jednu ze zápalných šňůr. Ta se s praskavým zasyčením vzňala a plamen se rozběhl k jedné z vysokých rour.