Rand se nejdřív málem zalkl leknutím, pak se pokusil důrazně zašeptat: „Za tu zeď!“
Seléné rozzlobeně zaprskala, když ji stáhl na zem za zídku, ale jemu na tom nezáleželo. Snažil se ji chránit vlastním tělem. Loial se přitiskl k zídce vedle nich. Rand, čekaje, až se roura rozletí, uvažoval, jestli z jejich zídky vůbec něco zbude. Pak se ozvala duta rána, kterou ucítil, stejně jako uslyšel. Rand se opatrně zvedl nad Seléné a vyhlédl kolem okraje zídky. Seléné ho pěstí udeřila do žeber, tvrdě, a s kletbou v jazyce, jejž neznal, se vymanila zpod něj, ale on si toho nevšímal.
Z vršku jedné z trubek stoupal dým. To bylo všechno. Rand užasle potřásl hlavou. Jestli je tohle všechno...
S prásknutím, či spíše zahřměním, vysoko na nyní temné obloze rozkvetla rudá a bílá koule. Po chvíli se začaly jiskry pomalu snášet k zemi.
Rand jenom zíral. Mezitím se z osvětlené budovy ozval hluk. Z oken se linul křik a muži i ženy mávali rukama a ukazovali.
Rand se toužebně podíval na tmavou uličku jen o pár kroků dál. Ale při prvním kroku by se dostali na dohled společnosti lidí v okně. Pak se odtamtud ozval dupot nohou. Rand znovu přitiskl Seléné i Loiala k zídce a doufal, že vypadají prostě jenom jako nějaký další stín. „Nehýbejte se a mlčte,“ šeptal. „Je to naše jediná naděje.“
„Občas,“ podotkla tiše Seléné, „když jsi úplně nehybný, tě lidé vůbec neuvidí.“ Rozhodně to neznělo ustaraně.
Z opačné strany zídky bylo slyšet kroky a hlasy, v nichž se ozýval hněv. Zvláště v jednom, v němž Rand poznal Aludřin hlas. „Tammuzi, ty šašku! Ty prase jedno! Tvoje matka, to byla koza, Tammuzi! Jednou nás všecky zabiješ.“
„Tohle není moje vina, Aludro,“ ohrazoval se nešťastník. „Jsem si jistý, že jsem všecko dal tam, kam to patří, a ty zápalné hubky, ty byly –“
„Ty na mě vůbec nemluv, Tammuzi! Takový prase si vůbec nezaslouží mluvit jako člověk!“ Aludřin hlas se teď změnil, protože odpovídala někomu jinému na otázku. „Už není čas připravit jiný. Galldrian se bude muset dneska večer spokojit s tím, co máme. A navíc jedna raketa vyletěla předčasně. A ty, Tammuzi! Ty všecko spravíš a zítra zajedeš s vozy nakoupit hnůj. A jestli se dneska v noci ještě něco pokazí, už ti nikdy nesvěřím ani ten hnůj!“
Kroky pomalu utichaly, stejně jako Aludřino bručení. Zůstal jen Tammuz a vrčel si pod nos, jak je to všecko nespravedlivé.
Když došel až k převrženému stojanu, Rand úplně přestal dýchat. Vtisknutý do stínu za zídkou viděl Tammuzova záda a ramena. Stačilo, aby muž otočil hlavu a nemohl je přehlédnout. Tammuz, stále si pro sebe bruče stížnosti, nastavěl kouřící tyčky zpátky na stojan a pak odešel k budově, kam se předtím odebrali ostatní.
Rand vydechl a rychle za Tammuzem vyhlédl. Pak se stáhl zpátky do stínu. V oknech pořád stálo pár lidí. „Víc štěstí už dneska v noci čekat nemůžeme,“ zašeptal.
„Říká se, že velcí lidé si své štěstí dělají sami,“ podotkla tichounce Seléné.
„Přestaň s tím, prosím tě,“ požádal ji Rand unaveně. Přál si, aby neměl hlavu plnou její vůně. Měl problém vůbec jasně myslet. Vzpomínal na její poddajné tělo, když ji strhával dolů – měkkost i pevnost se v něm snoubily ve vzrušujícím spojení – a to mu taky příliš nepomáhalo.
„Rande?“ Loial vyhlížel kolem druhého konce zídky na vzdálenější straně od osvětlené budovy. „Myslím, že budeme ještě nějaké štěstí potřebovat, Rande.“
Rand se přesunul a podíval se ogierovi přes rameno. Na druhé straně volné plochy, v uličce vedoucí k oněm nezavřeným dveřím, ze stínů opatrně vyhlíželi k osvětlené budově tři trolloci. V okně tam stála jedna žena. Trolloků si zřejmě nevšimla.
„Takže,“ promluvila Seléné, „jsi v pasti. Ti lidé by tě mohli zabít, kdyby tě chytili. Trolloci to udělají zcela určitě. Ale možná bys dokázal trolloky zabít dost rychle, aby nestačili vykřiknout. Třeba bys mohl ty lidi přesvědčit, aby tě nezabíjeli, že jejich ubohá tajemství neprozradíš. Možná po velikosti netoužíš, ale zvládnout tyhle věci vyžaduje velkého muže.“
„Nemusíš to vykládat tak potěšeně,“ prskl Rand. Snažil se přestat myslet na její vůni, na její dotek, a skoro ho obklopila prázdnota. Rychle ji zahnal. Trolloci zřejmě ještě nevěděli, kde jsou. Rand se posadil a zadíval se na nejbližší uličku. Jakmile by se tam vydali, trolloci by si jich určitě všimli, stejně jako žena v okně. Potom by šlo jen o to, jestli je dostihnou dříve trolloci, nebo ohňostrůjci.
„Tvoje velikost mě těší.“ Přes to, co říkala, mluvila Seléné rozhorleně. „Nejspíš bych vás tu měla nechat, abyste si chvíli hledali vlastní cestu. Jestli nechceš velikost, když ji máš na dosah, tak si možná zasloužíš zemřít.“
Rand se na ni ani nepodíval. „Loiale, nevidíš, jestli jsou v té uličce nějaké dveře?“
Ogier zavrtěl hlavou. „Tady je moc jasno, a tam je moc velká tma. Kdybychom byli v té uličce, tak to uvidím.“
Rand pohladil jílec meče. „Vezmi Seléné. Jakmile uvidíte nějaké dveře – jestli je uvidíte – zavolejte, a já půjdu za vámi. Pokud tam žádné dveře nebudou, musíš ji zvednout, aby se mohla vyšplhat nahoru.“
„Dobrá, Rande.“ Loial mluvil ustaraně. „Ale až se pohneme, ti trolloci vyrazí za námi bez ohledu na to, kdo se dívá. I kdyby tam nějaké dveře byly, budeme je mít za patami.“
„Starosti s trolloky nech na mně.“ Jsou tři. Mohl bych to zvládnout, s prázdnotou. Pomyšlení na saidín rozhodlo. Když si připustil mužskou polovici pravého zdroje příliš blízko k tělu, přicházívaly se ty nejroztodivnější věci. „Půjdu za vámi, hned jak to půjde. Běžte.“ Otočil se a podíval se na trolloky.
Koutkem oka viděl, jak se Loial zvedá, i bílé Seléniny šaty, zpoloviny zakryté jeho pláštěm. Jeden z trolloků za trubkami na ně sice začal vzrušeně ukazovat, ale trolloci zatím váhali a dívali se k oknu, z něhož stále vyhlížela ta žena. Jsou tři. Musí existovat nějaký způsob. Ne prázdnota. Ne saidín.
„Jsou tady dveře!“ zaslechl Loialovo tiché zavolání. Jeden z trolloků se odvážil vystoupit ze stínu a ostatní ho následovali. Z dálky Rand slyšel, jak žena v okně vykřikla, a Loial taky cosi volal.
Rand se bez přemýšlení zvedl. Musel ty trolloky nějak zastavit, jinak by ho dohnali, i Loiala a Seléné. Popadl jednu z dýmajících tyček a vrhl se k nejbližší trubce. Ta se naklonila a začala padat. Rand zachytil hranatý dřevěný podstavec, takže roura mířila přímo na trolloky. Ti nejistě zpomalili – žena v okně teď hlasitě ječela – Rand se dotkl kouřícím koncem tyčky zápalné šňůry v místě, kde opouštěla trubku.
Okamžitě se ozvalo duté třesknutí a těžký dřevěný podstavec ho udeřil a srazil ho na zem. Noční ticho porušilo hotové zahřmění a temnotu protrhl oslepující záblesk.
Rand se mrkaje snažil zvednout na nohy. Hustý štiplavý kouř ho nutil ke kašli a v uších mu zvonilo. Užasle se rozhlížel. Půl tuctu rour a všechny stojany ležely na boku a jeden roh budovy, vedle níž trolloci stáli, byl prostě pryč a plameny olizovaly konce krovů a prken. Po trollocích nebylo ani vidu, ani slechu.
I přes zvonění v uších Rand z budovy slyšel křik ohňostrůjců. Kulhavě se rozběhl do uličky. V půli cesty o cosi klopýtl. Uvědomil si, že je to jeho vlastní plášť. Bez zastavení jej sebral ze země. Za ním se noc rozezněla pokřikem ohňostrůjců.
Loial velmi netrpělivě poskakoval vedle otevřených dveří. Ale byl sám.