„Kde je Seléné?“ chtěl hned vědět Rand.
„Vrátila se, Rande. Snažil jsem se ji chytit, ale ona se mi prostě vytrhla.“
Rand se obrátil ke všemu tomu halasu a tartasu. I přes neustávající zvonění v uších byly některé zvuky zcela jasné. Taky bylo mnohem větší světlo, protože hořelo.
„Vědra s pískem! Rychle doneste písek!“
„Tohle je neštěstí! Úplná pohroma!“
„Někteří šli tudyhle!“
Loial popadl Randa za rameno. „Nemůžeš jí pomoci, Rande. Aspoň ne tím, že se necháš chytit. Musíme jít.“ Na konci uličky se kdosi objevil. Postava se zřetelně rýsovala proti plamenům za ní a ukazovala na ně. „Pojď, Rande!“
Rand se nechal vytáhnout ze dveří do tmy. Oheň za nimi slábl, až zůstala jenom narudlá záře, a světla Předbrání se přiblížila. Rand si skoro přál, aby se objevili další trolloci, aby mohl bojovat. Ale trávu rozvlnil jenom noční větérek.
„Snažil jsem se ji zastavit,“ řekl Loial. Nastalo dlouhé ticho. „Opravdu jsme nemohli nic dělat. Jinak by nás chytili taky.“
Rand si povzdechl. „Já vím, Loiale. Dělal jsi, cos mohl.“ Vrátil se o pár kroků zpátky a zadíval se na světlo na kopci. Zdálo se menší. Ohňostrůjci museli hasit plameny. „Musím jí nějak pomoct.“ Jak? Použít saidín? Sílu? Zachvěl se. „Musím.“
Předbráním prošli po osvětlených ulicích uzavření do ticha, které vytěsňovalo veselí kolem nich.
Když došli k Obránci Dračí stěny, hostinský jim podal podnos se zapečetěným pergamenem.
Rand si svitek vzal a zadíval se na bílou pečeť. Měsíční srpek a hvězdy. „Kdo to tu nechal? Kdy?“
„Jakási stařena, můj pane. Ani ne před čtvrt hodinou. Služebná, i když neřekla, z kterého rodu.“ Cuale se usmál, jako by vyzýval k důvěrnostem.
„Děkuju,“ řekl Rand s pohledem upřeným na pečeť. Hostinský je zamyšleně sledoval, jak stoupají do schodů.
Když Rand s Loialem vstoupili do místnosti, Hurin vyndal fajfku z úst. Na stole měl položen meč i dýku a otíral je naolejovaným klůckem. „U toho kejklíře ses dost zdržel, můj pane. Je v pořádku?“
Rand sebou trhl. „Cože? Tom? Ano, je...“ Rozlomil palcem pečeť a začal číst.
Když už si myslím, že vím, co uděláš, uděláš něco úplně jiného. Jsi nebezpečný muž. Třeba to nebude trvat dlouho, a zase budeme spolu. Mysli na roh. Mysli na slávu. A mysli na mne, protože mně vždycky budeš patřit.
Na dopise opět nebyl podpis, jen rozevlátý rukopis svědčil o pisatelčině totožnosti.
„Copak se ta ženská zbláznila?“ chtěl vědět Rand od stropu. Hurin pokrčil rameny. Rand se vrhl na druhou židli, tu dost velkou i pro ogiera, takže nohama nedosáhl na zem, ale bylo mu to jedno. Zíral na truhlici zabalenou v pokrývce pod Loialovou postelí. Mysli na slávu. „Přál bych si, aby tu už byl Ingtar.“
28
Nové vlákno ve vzoru
Perrin cestou nervózně pozoroval hory Rodovrahovy Dýky. Zvedaly se do takové výše, jako by neměly konce, i když byl Perrin přesvědčen, že průsmyk nemůže být daleko. Po jedné straně stezky spadal svah prudce dolů až k mělké horské bystřině spěchající ve sprškách pěny přes ostré kameny. Na druhé straně se zvedaly hory v řadě rozeklaných útesů, jako ztuhlý kamenný vodopád. Stezka sama vedla místy kamennou sutí a mezi balvany, jejichž velikost sahala od lidské hlavy po naložený vůz. Tady by nikdo neměl se skrýváním problémy.
Vlci říkali, že v horách jsou lidé. Perrina napadlo, zda se snad nejedná o některé Fainovy temné druhy. Vlci to nevěděli, nebo jim to bylo jedno. Věděli pouze, že Pokřivení jsou někde vepředu. Pořád daleko, i když Ingtar muže tvrdě popoháněl. Perrin si všiml, že Uno sleduje hory okolo stejně jako on sám.
Mat, s lukem přes rameno, jel zdánlivě bezstarostně a žongloval barevnými míčky, a přesto byl bledší než dřív. Verin ho dvakrát třikrát denně prohlédla a pokaždé se zamračila. Perrin si byl jist, že se nejméně jednou pokusila o léčení, ale pokud Perrin viděl, žádný rozdíl to neznamenalo. Na každý pád vypadala ponořená do nějakého problému, o němž však s nikým nehovořila.
Rand, pomyslel si Perrin s pohledem upřeným na záda Aes Sedai. Vždycky jezdila v čele zástupu s Ingtarem a vždycky chtěla, aby jeli rychleji, než shienarský pán dovolil. Ona o Randovi ví. Hlavou se mu mihly obrazy od vlků – kamenné statky a vesnice na terasách, vše za horskými štíty. Vlci je viděli stejně, jako viděli kopce nebo louky, jen z toho bylo cítit, že je považují za zkaženou zemi. Perrin na chvíli cítil stejnou lítost. Vzpomínal na místa, která dvounožci dávno opustili, znovu si připomněl rychlý běh lesem a stisk zubů na podkolenních šlachách, když se jelen pokoušel uprchnout... S námahou vyhnal vlky z hlavy. Tyhle Aes Sedai nás jednou zničí všechny.
Ingtar zavedl koně k Perrinovi. Perrinovi občas hřeben na Shienarcově přilbici připadal jako trolločí rohy. Ingtar tiše prohodiclass="underline" „Pověz mi, co říkali vlci.“
„Už jsem ti to říkal desetkrát,“ zamumlal Perrin.
„Řekni mi to znovu! Něco mi třeba mohlo uniknout, něco, co by mi pomohlo najít roh...“ Ingtar se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Musím najít Valerský roh, Perrine. Tak mi to zopakuj.“
Perrin si ani nemusel vzpomínat, ne po tolika opakováních A tak odhrkal, co už říkaclass="underline" „Někdo – nebo něco – přepadl v noci temné druhy a pobil ty trolloky, které jsme našli.“ Žaludek se mu při té vzpomínce už přestal obracet. Krkavci a supi nežerou právě úhledně. „Vlci ho – nebo to – nazývají Stínobijec. Já si myslím, že je to člověk, ale oni nechtěli jít blíž, aby to bylo jasně vidět. Toho Stínobijce se nebojí, spíš k němu cítí úctu. A taky říkají, že toho Stínobijce sledují trolloci. A říkají, že je s nimi i Fain,“ i po tak dlouhé době se dokázal upomenout na Fainův pach, z něhož se dělalo špatně, „takže tam musí být i zbylí temní druzi.“
„Stínobijec,“ zabručel Ingtar. „Něco ze stvoření Temného, jako třeba mizelec? V Morně jsem viděl tvory, které bys mohl nazvat Stínobijcem, ale... Viděli ještě něco?“
„Nechtěli k němu jít blíž. A nebyl to mizelec. Říkal jsem ti, mizelce by zabili ještě rychleji než trolloka, i kdyby přitom přišli o půl smečky. Ingtare, vlci, kteří ho viděli, to předali jiným, a ti ještě jiným, než se jeho obraz dostal ke mně. Můžu ti jenom popsat, co mi předali, a po tolika vyprávěních...“ Odmlčel se, protože se k nim připojil Uno.
„Aielan ve skalách,“ oznámil jim tiše jednooký.
„Tak daleko od Pustiny?“ vyhrkl nevěřícně Ingtar. Unovi se nějak podařilo vypadat uraženě, aniž přitom změnil výraz, a tak Ingtar honem dodaclass="underline" „Ne, já o tvých slovech nepochybuji. Jenom mě to překvapilo.“
„On se mi ukázal, chtěl, abych ho zahlíd, jinak bych si ho nejspíš nevšiml.“ Uno to přiznával velice znechuceně. „A ani neměl zakrytej ten svůj zatracenej obličej, takže tu není kvůli zabíjení. Ale když zahlídnete jednoho zatracenýho Aiela, tak je jich kolem vždycky spousta, co neuvidíte.“ Náhle se mu rozšířily oči. „Ať shořím, jestli to nevypadá, že on zatraceně chce víc, než se jenom nechat vidět.“ A ukázal na muže, který se jim postavil do cesty.
Masema okamžitě sklopil kopí a pobodl koně tak silně, že ten ve třech krocích nacválal. A nebyl jediný. Ke stojícímu muži zamířily čtyři ocelové hroty.
„Zadržte!“ zařval Ingtar. „Zadržte, povídám! Každému, kdo okamžitě nezastaví, uřežu uši!“
Masema přitáhl otěže tak prudce, že je přetrhl. Ostatní rytíři také zastavili v oblaku prachu, ani ne deset kroků od muže, a jejich kopí mu nepřestávala mířit na hruď. Muž zvedl ruku, aby zahnal prach, který se kolem něj zvedl. Byl to první pohyb, který učinil.