Byl to vysoký muž, s pletí ztmavlou sluncem a rezavými vlasy ostříhanými, kromě pramene na temeni, jenž mu sahal až k ramenům, nakrátko. Od měkkých, po kolena vysokých šněrovacích bot po šál volně omotaný kolem krku měl jeho oděv jen hnědé a šedé odstíny, které snadno splývaly s hlínou či kamením. Nad ramenem mu vyčníval krátký luk z rohoviny a u pasu měl pověšený toulec plný šípů a na druhé straně dlouhý nůž. V levé ruce tiskl okrouhlý štít a tři krátké oštěpy, o nic delší, než byl sám vysoký, s hroty dlouhými, jako měla shienarská kopí.
„Nemám tu dudáky, aby nám zahráli,“ pravil s úsměvem, „ale jestli si chcete zatancovat...“ Vůbec se nepohnul, ale Perrin si všiml, že je zcela připraven k boji. „Jmenuji se Urien, z klanu Dva oštěpy Reyn Aielů. Jsem Červený štít. Zapamatujte si to.“
Ingtar sesedl, sňal si přilbici a vydal se k Urienovi. Perrin zaváhal jen na chviličku, potom také sesedl a připojil se k Ingtarovi. Nemohl si nechat ujít šanci prohlédnout si Aiela zblízka. Chovat se jako černě zahalený Aiel. V každém příběhu byli Aielové stejně smrtelně nebezpeční jako trolloci – a někteří dokonce tvrdili, že jsou temnými druhy – ale Urienův úsměv nijak hrozivě nevypadal, i když jeho nositel byl zřejmě připraven skočit. Oči měl modré.
„Vypadá jako Rand.“ Perrin se ohlédl a uviděl, že se k nim připojil i Mat. „Možná má Ingtar pravdu,“ dodal Mat tiše. „Možná je Rand Aiel.“
Perrin kývl. „Ale tím se nic nemění.“
„Ne, to nemění.“ Znělo to, jako by Mat měl na mysli ještě něco jiného než Perrin.
„Oba jsme daleko od domova,“ zahovořil Ingtar k Aielovi, „a my jsme přišli kvůli jiným věcem, než je boj.“ Perrin si opravil názor na Urienův úsměv. Ten člověk vypadal zklamaně.
„Jak si přeješ, Shienarče.“ Urien se obrátil k Verin, která právě sesedala, a podivně se poklonil. Zapíchl hroty oštěpů do země a natáhl pravici dlaní nahoru. Náhle mluvil velice uctivě. „Moudrá, moje voda patří tobě.“
Verin podala otěže jednomu z vojáků. Pozorně si prohlížela Aiela, jenž přistoupil blíž. „Proč mi tak říkáš? Připadám ti snad jako jedna z vás?“
„Ne, moudrá. Ale vypadáš jako jedna z těch, co se vydaly do Rhuideanu a přežily. Léta na moudré nepůsobí stejně jako na ostatní ženy nebo na muže.“
Aes Sedai se náhle po tváři mihl dychtivý výraz, ale netrpělivě se ozval Ingtar. „Sledujeme temné druhy a trolloky, Uriene. Nenarazil jsi někde na jejich stopy?“
„Trolloci? Tady?“ Urienovi se rozzářily oči. „To je jedno ze znamení, o nichž hovoří proroctví. Až trolloci opět vyrazí z Morny, opustíme Trojí zemi a vezmeme si zpět stará území.“ Shienarci na koních začali cosi mumlat. Urien si je prohlédl tak pyšně, jako by na ně shlížel z výšky.
„Trojí země?“ zeptal se Mat.
Perrin měl najednou dojem, že je jeho přítel opět o něco bledší. Nevypadal nemocně, ale jako by byl dlouho z dosahu slunečního světla.
„Vy tomu říkáte Pustina,“ vysvětlil mu Urien. „Pro nás je to Trojí země. Tvarovací kámen, jenž nás utváří. Zkušební plocha, aby prokázala, čeho jsme hodni. A trest za hřích.“
„Jaký hřích?“ chtěl vědět Mat. Perrin zadržel dech a čekal, že Urien hodí oštěpem.
Aiel však jen pokrčil rameny. „Bylo to tak dávno, že si na to už nikdo ani nepamatuje. Kromě moudrých a kmenových náčelníků, a ti o tom mluvit nechtějí. Musel to být opravdu hrozný hřích, když nám to nechtějí vůbec prozradit, ale Stvořitel nás dobře potrestal.“
„Trolloci,“ naléhal Ingtar. „Neviděl jsi nějaké trolloky?“
Urien zavrtěl hlavou. „Kdyby ano, tak bych je zabil, ale kromě skal a oblohy jsem neviděl nic.“
Ingtar potřásl hlavou a ztratil zájem, promluvila však Verin, a to zostřeným hlasem. „Ten Rhuidean. Co je to? Kde je to? Jak jsou dívky vybírány pro cestu?“
Urien se náhle zatvářil neurčitě a oči měl zastíněné. „O tom nesmím mluvit, moudrá.“
Perrin proti své vůli stiskl topor sekery. Bylo to v Urienově hlase. Ingtar se taky napružil, připraven sáhnout po meči, a jezdci se začali vrtět. Ale Verin k Aielovi přistoupila blíž, až se skoro dotýkala jeho hrudi, a vzhlédla k němu.
„Já nejsem z moudrých, jaké znáš, Uriene,“ řekla naléhavě. „Já jsem Aes Sedai. Pověz mi, co můžeš, o Rhuideanu.“
Aielan, který byl hotov postavit se dvaceti mužům, se náhle zatvářil, jako by zoufale toužil uniknout této baculaté ženě s prošedivělými vlasy. „Já... můžu ti říct jenom to, co ví každý. Rhuidean leží na území Jenn Aielů, třináctého kmene. Nemůžu o nich říct nic kromě jména. Do Rhuideanu nesmí vstoupit žádný člověk kromě žen, které se chtějí stát moudrými, nebo mužů, kteří se chtějí stát náčelníky kmene. Možná si Jenn Aielové vybírají. To nevím. Mnoho lidí tam odchází, ale jen málo se jich vrací, a ti jsou označeni – jako moudré, nebo náčelníci kmene. Víc toho prozradit nesmím, Aes Sedai. Nic víc.“
Verin na něho pořád upírala zrak a špulila rty. Urien vzhlédl k obloze, jako by se snažil si ji dobře zapamatovat. „Teď mě zabiješ, Aes Sedai?“
Verin zamrkala. „Cože?“
„Zabiješ mě teď? Jedno ze starých proroctví praví, že jestli Aes Sedai opět zklameme, všechny nás pobijí. A já vím, že vaše moc je větší, než je moc moudrých.“ Aiel se náhle nevesele zasmál. V očích mu zaplálo divoké světlo. „Zažehni svoje blesky, Aes Sedai. Zatančím si s nimi.“
Aiel si myslel, že zemře, a nebál se toho. Perrin si uvědomil, že ta stojí s otevřenými ústy, a tak je rychle zavřel.
„Co bych za to dala,“ zamumlala Verin, upírajíc zrak na Uriena, „mít tě v Bílé věži. Nebo aspoň kdybys byl ochotný si promluvit. Jen klid, člověče. Já ti neublížím. Leda bys ty chtěl ublížit mně, se všemi těmi řečmi o tanci.“
Urien žasl. Podíval se na Shienarce, sedící kolem na koních, jak ko by čekal nějaký uskok. „Ty nejsi Děva oštěpu,“ řekl náhle. „Jak bych mohl udeřit na ženu, která není ozbrojená oštěpem? To je zakázáno, pouze při obraně života, a i tak bych raději zemřel, než bych to dopustil.“
„Co děláš tady, daleko od domova?“ zeptala se Verin. „Proč jsi k nám přišel? Mohl jsi zůstat ve skalách a my bychom ani netušili, že tu jsi.“ Aiel zaváhal a Verin dodala: „Pověz jenom to, co chceš říci. O těch vašich moudrých nic nevím, ale já ti neublížím, ani tě nebudu k ničemu nutit.“
„To tvrdí i moudré,“ prohodil Urien suše, „a přesto každý náčelník kmene musí být velice chrabrý, když nechce udělat, co ony chtějí.“ Zřejmě svá slova volil velice pečlivě. „Hledám... někoho. Jednoho muže.“ Přelétl pohledem Perrina, Mata i všechny Shienarce, a všechny je zavrhl. „Toho, jenž přichází s úsvitem. Říká se, že jeho příchod oznámí velká znamení a předzvěsti. Podle zbroje doprovodu jsem poznal, že jste ze Shienaru, a ty vypadáš jako moudrá, tak mě náhle napadlo, že byste mohli něco vědět o velkých událostech, událostech, které by mohly ohlašovat jeho příchod.“
„Muže?“ Verin mluvila velice tiše, ale pohled měla ostrý jako dýka. „Jaká jsou ta znamení?“
Urien zavrtěl hlavou. „Říká se, že je poznáme, až o nich uslyšíme, stejně jako jeho poznáme, až ho uvidíme, protože bude označen. Přijde k nám ze západu, zpoza Páteře světa, ale bude naší krve. Půjde do Rhuideanu a pak nás vyvede z Trojí země.“ Vzal do pravé ruky jeden z oštěpů. Ozvalo se vrzání kůže a řinčení kovu, jak vojáci sahali po mečích, a Perrin si uvědomil, že opět tiskne sekeru, ale Verin je všechny podrážděně zarazila. Urien hrotem oštěpu namaloval do hlíny kruh a proťal jej vlnovkou. „Říká se, že s tímto znamením zvítězí.“