Ingtar se na zvláštní symbol zamračil, protože ho nepoznal, ale Mat cosi chraplavě zavrčel a Perrinovi vyschlo v ústech. Prastarý symbol Aes Sedai.
Verin kresbu rychle smazala nohou. „Nemohu ti říci, kde je, Uriene,“ pravila, „a neslyšela jsem o žádném znamení či předzvěsti, které by tě k němu zavedly.“
„Tak budu hledat dál.“ Nebyla to otázka, a přesto Urien počkal, až Verin kývne, než se hrdě a vyzývavě ohlédl po Shienarcích, načež se k nim otočil zády. Pak plavným krokem odešel pryč a bez ohlédnutí zmizel ve skalách.
Někteří z vojáků začali protestovat. Uno bručel cosi o „zatraceným bláznivým Aielovi" a Masema vrčel, že ho tu měli nechat krkavcům.
„Promarnili jsme drahý čas,“ ohlásil Ingtar hlasitě. „Pojedeme rychleji, abychom zdržení dohnali.“
„Ano,“ řekla Verin, „musíme jet rychleji.“
Ingtar se na ni podíval, ale Aes Sedai zírala na smazanou kresbu. „Sesednout,“ nařídil Ingtar. „Zbroj na nákladní koně. Teď už jsme na území Cairhienu. Nechceme, aby si Cairhieňané mysleli, že s nimi jedeme bojovat. A pospěšte si s tím!“
K Perrinovi se naklonil Mat. „Myslíš...? Myslíš si, že mluvil o Randovi? Je to šílený, já vím, ale dokonce i Ingtar ho považuje za Aiela.“
„Nevím,“ odsekl Perrin. „Od chvíle, kdy jsme se zapletli s Aes Sedai, je všechno šílený.“
Verin prohodila, tiše, jakoby k sobě, a s pohledem stále upřeným na zem: „Musí to být taky součástí, ale jakou? Copak kolo času vetkává do vzoru vlákna, o nichž nic nevíme? Nebo se vzoru opět dotkl Temný?“
Perrina zamrazilo.
Verin vzhlédla k vojákům balícím zbroj. „Honem!“ přikazovala mnohem ostřeji, než dokázali Ingtar s Unem dohromady. „Musíme si pospíšit!“
29
Seanchané
Geofram Bornhald si nevšímal zápachu stoupajícího z hořícího domu a těl ležících na udusané hlíně ulice. Byar a stovka bělokabátnických gardistů vjela do vesnice těsně za ním, celá polovina mužů, které měl s sebou. Legie byla na jeho vkus příliš roztažená a tazatelé zastávali příliš mnoho velitelských míst, ale rozkazy měl jasné: poslechnout tazatele.
Setkali se jenom se slabým odporem, pouze z poloviny z asi tuctu obydlí stoupaly sloupy kouře. Bornhald si všiml, že hostinec ještě stojí, bíle omítnutá kamenná budova se ničím nelišila od ostatních na Almothské pláni.
Bornhald zastavil před hostincem a přelétl očima od zajatců, které vojáci drželi kousek od vesnické studny, k šibenici, kazící vzhled vesnické návsi. Byla postavená narychlo, pouze dlouhý trám na stojanu, ale na tom trámu viselo třicet těl, jejichž oděvy se vlnily ve slabém vánku. Mezi těly dospělých visely i děti. Dokonce i Byar na to nevěřícně zazíral.
„Muadhu!“ zařval. Od zajatců rychle přiklusal prošedivělý muž. Muadh jednou padl do rukou temných druhů. Jeho zjizvená tvář budila hrůzu i v těch nejotrlejších. „To je tvoje práce, Muadhu, nebo Seanchanů?“
„Ani jedněch, pane kapitáne.“ Hlas měl Muadh chraplavý šeplavě chrčel, další památka na temné druhy. Víc neřekl.
Bornhald se zamračil. „Támhle ti to určitě neudělali taky,“ řekl, ukazuje na zajatce. Děti Světla nevypadaly tak úhledně, jako když projížděly Tarabonem, ale ve srovnání s tou sběří, krčící se před jejich ostražitýma očima, vypadaly připraveny k přehlídce. Muži v hadrech a kouscích brnění se zakaboněnými obličeji. Zbytky vojska, které Tarabon vyslal proti vetřelcům od Tomovy Hlavy.
Muadh zaváhal a pak opatrně řekclass="underline" „Vesničani říkají, že měli pláště Tarabonských, můj pane kapitáne. Byl s nimi takový velký chlap se šedýma očima a dlouhými kníry. Podle popisu to mohlo být dvojče dítěte Earwina. Taky tam byl mladík, co schovával hezkou tvářičku za světlý vous a bojoval levou rukou. Skoro to zní jako dítě Wuan, můj kapitáne.“
„Tazatelé!“ odplivl si Bornhald. Earwin a Wuan byli mezi těmi, které musel přesunout pod velení tazatelů. Už se s tazateli setkal, ale tohle bylo poprvé, kdy se musel dívat na těla mrtvých dětí.
„Když to kapitán říká.“ Od Muadha to znělo jako zuřivý souhlas.
„Odřízněte je,“ řekl Bornhald unaveně. „Odřízněte je, a ať je těm vesničanům jasné, že žádné další zabíjení nebude.“ Pokud se nějaký hlupák nerozhodne stát se hrdinou, protože se dívá jeho žena, takže bych z něj musel udělat odstrašující případ. Sesedl a znovu se podíval na zajatce. Muadh zatím začal shánět žebříky a nože. Bornhald toho měl na přemýšlení víc než přehnanou horlivost tazatelů. Přál si, aby na ně mohl přestat myslet úplně.
„Oni už toho moc nenabojují, můj pane kapitáne,“ poznamenal Byar, „ať už s Tarabonskými, nebo s těmi, kdo ještě zbyl z Domanů. Cvakají zuby jako krysy zahnané do kouta, ale jakmile někdo vycení zuby na ně, utečou.“
„Nejdřív bychom se měli sami přesvědčit, jak si povedeme proti vetřelcům, Byare, než se začneme dívat svrchu na tyto lidi, ano?“ Zajatci se všichni tvářili poraženecky dřív, než jeho muži přijeli. „Ať mi Muadh jednoho z nich vybere.“ Muadhův obličej stačil k tomu, aby u většiny lidí potlačil vzdor. „Nejlépe důstojníka. Někoho, kdo vypadá dost inteligentně na to, aby nám bez příkras pověděl, co se tu stalo, a dost mladého, aby ještě neměl pevnou páteř. Řekni Muadhovi, aby přitom nebyl příliš jemný, ano? Ať si ten chlapík myslí, že s ním hodlám provádět horší věci, než by si uměl představit, pokud mě nepřesvědčí o opaku.“ Hodil otěže jednomu z dětí a vstoupil do hostince.
Uvnitř byl kupodivu i hostinský, úslužný zpocený človíček s umaštěnou košilí tak napjatou přes otylý teřich, až to vypadalo, že vyšívané červené spirály každou chvíli odskočí z látky. Bornhald ho pokynem ruky poslal pryč. Nejasně si uvědomoval, že se ve dveřích krčí jakási žena s dítětem, dokud je hostinský nevyprovodil ven.
Bornhald si sundal kovové rukavice a posadil se k jednomu ze stolů. O vetřelcích toho věděl velice málo. Byli to cizáci. Tak je nazývali skoro všichni, tedy ti, co jenom neblábolili o Artuši Jestřábí křídlo. Věděl, že si říkají Seanchané a Hailene. Ze starého jazyka znal dost, aby věděl, že to druhé znamená Ti, co přišli předtím, neboli Předběžníci. Taky si říkali Rhyagelle, tedy Ti, co přišli domů, a hovořili o corenne, o návratu. Bylo toho dost, skoro ho to přimělo uvěřit příběhům o návratu vojsk Artuše Jestřábí křídlo. Nikdo nevěděl, odkud se tu ti Seanchané vlastně vzali, kromě toho, že připluli na lodích. Bornhald si vyžádal informace od Mořského národa, ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Amadořané nechovali Atha’an Miere právě v lásce, a tyto pocity byly do puntíku opětovány. To jediné, co o Seanchanech věděl, zaslechl od mužů podobným těm venku. Od zlomené, poražené sebranky, která s vytřeštěnýma očima, zalitá potem, vyprávěla o mužích, kteří do bitvy jezdí jak na koních, tak i na příšerách, kteří bojují bok po boku s příšerami a kteří s sebou vodí Aes Sedai, jež nepřátelům rozbíjejí půdu pod nohama.
Kroky ve dveřích ho přiměly nasadit vlčí úsměv, ale Byar přišel sám, bez Muadha. Gardista, stojící vedle něj, vzpřímeně a s přilbicí pod paží, byl Jeral, o němž Bornhald předpokládal, že je stovky mil daleko. Přes zbroj měl mladý muž plášť domanského střihu s modrým lemem, ne bílý plášť dětí.