„Muadh teď mluví s nějakým mládencem, můj kapitáne,“ ozná mil Byar. „Dítě Jeral právě dorazilo se zprávou.“
Bornhald Jeralovi pokynul, aby začal.
Mladý muž se nepoklonil. „Uctivý pozdrav od Jaichima Carridina,“ začal s pohledem upřeným přímo před sebe „jenž vede ruku Světla v –“
„Od tazatelů žádné uctivosti nepotřebuji,“ zavrčel Bornhald a všiml si, jak sebou mladík trhl. Jeral byl ještě velmi mladý. Nicméně Byar taky vypadal znepokojeně. „Tak předáš mi tu zprávu? Ne slovo od slova, pokud ti neřeknu. Prostě mi jen řekni, co chce.“
Dítě, připravené recitovat, ztěžka polklo, než začalo. „Můj pán kapitán, říkal – mám vyřídit, že jsi přivedl příliš mnoho mužů příliš blízko k Tomově Hlavě. Říkal, že je bezpodmínečně nutné vykořenit temné druhy na Almothské pláni, a že ty – pan kapitán mi odpustí – se máš okamžitě obrátit a vyrazit do středu planiny.“ Pak Jeral už jen prkenně stál a čekal.
Bornhald si ho prohlížel. Jeral měl na obličeji, stejně jako na plášti a na botách, prach z pláně. „Běž a dej si něco k jídlu,“ propustil ho Bornhald. „V některém domě najdeš vodu na umytí, jestli chceš. Za hodinu se vrať sem. Budu mít pro tebe připravenou zprávu.“ S tím mladíka propustil.
„Tazatelé by mohli mít pravdu, můj pane kapitáne,“ dovolil si podotknout Byar, když Jeral odešel. „Na pláni je roztroušena spousta vesnic, a temní druzi –“
Bornhald udeřil dlaní do stolu, a tím Byara dokonale umlčel. „Jací temní druzi? V žádné z těch vesnic, které poručil dobýt, jsem nic takového neviděl, jenom sedláky a řemeslníky, kteří se báli, že jim vypálíme živobytí, a pár starých ženských, které se staraly o nemocné.“ Byarův obličej byl dokonalou studií bezvýraznosti. Vždycky byl mnohem ochotnější než Bornhald uvidět v někom temného druha. „A děti, Byare? Copak se i malé děti stávají temnými druhy?“
„Hříchy matek pokračují až do pátého kolena,“ ocitoval Byar, „a hříchy otců až do desátého.“ Ale vypadal vyvedený z míry. Dokonce ani Byar ještě nikdy nezabil dítě.
„Copak tě nikdy nenapadlo, Byare, zamyslet se nad tím, proč nám Carridin nechal vzít korouhve, a mužům, které vedou tazatelé, i pláště? Dokonce i sami tazatelé odložili bílou. To ti snad něco naznačuje, ne?“
„Musel k tomu mít své důvody, pane kapitáne,“ řekl Byar pomalu. „Tazatelé mají vždycky nějaké důvody, i když nám ostatním se o nich nezmiňují.“
Bornhald si připomněl, že Byar je dobrý voják. „Děti na severu nosí tarabonské pláště, Byare, a ty na jihu domanské. A mně se vůbec nelíbí, co to naznačuje. Jsou tu temní druzi, ale ti jsou ve Falme, ne na pláni. Až Jeral odjede, nepojede sám. Každý oddíl dětí, o kterém vím, kde ho najít, dostane zprávu. Hodlám vzít legii na Tomovu Hlavu, Byare, a podívat se, co mají opravdoví temní druzi, ti Seanchani, za lubem.“
Byar se zatvářil ustaraně, ale než mohl promluvit, objevil se Muadh s jedním ze zajatců. Zpocený mladý muž měl zprohýbaný zdobený pancíř a vyděšeně se ohlížel na Muadhův znetvořený obličej.
Bornhald vytáhl dýku a začal si čistit špínu za nehty. Nikdy nechápal, proč právě tohle lidi tolik znervózňuje, ale stejně to používal. Dokonce i jeho dědečkovský úsměv způsobil, že zajatcova ušpiněná tvář zesinala. „Teď, mladý muži, mi povíš všechno, co o těch cizácích víš, ano? Jestli si potřebuješ promyslet, co mi řekneš, pošlu tě zpátky s dítětem Muadhem, aby sis to mohl přebrat.“
Zajatec se s vytřeštěnýma očima podíval na Muadha, a pak se z něho začal řinout hotový vodopád slov.
Na vlnách Arythského oceánu se Sprška silně kymácela, ale Domon se rozkročil a dalekohledem si prohlížel velké plavidlo, které je pronásledovalo. Pronásledovalo a pomalu dohánělo. Vítr v plachtách Spršky nebyl nejlepší ani nejsilnější, ale tam, kde druhá loď širokou oblou přídí prořezávala vlny, až pěna vysoko stříkala, nemohl vát lepší. Na východě se rýsovalo pobřeží Tomovy Hlavy, tmavé útesy a úzký proužek písku. Domonovi nevadilo plout se Sprškou tak daleko, a teď se bál, že za to bude muset zaplatit.
„Cizáci, kapitáne?“ V Yarinově hlase se ozývaly obavy. „To je cizácká loď, ne?“
Domon sklonil dalekohled, ale oči jako by měl pořád plné té vysoké, hranatě vypadající lodi s podivnými žebrovanými plachtami. „Seanchani,“ řekl a zaslechl Yarinovo zaúpění. Zaťukal silnými prsty na zábradlí a pak řekl kormidelníkovi: „Zajeď víc k pobřeží. Ta loď se neodváží vplout na mělčinu, kam může Sprška.“
Yarin vydal rozkazy a námořníci se rozběhli k ráhnům, zatímco kormidelník přitáhl kormidelní veslo a zamířil přímo ke břehu. Sprška teď plula pomaleji, protože plula proti větru, ale Domon si byl jist, že se do mělké vody dostane dřív, než je druhé plavidlo dožene. I kdyby měla Sprška podpalubí plně naložené, pořád by se mohla odvážit do mělčích vod než druhá loď s větším kýlem.
Jeho loď teď vyčnívala o něco víc z vody, než když vyplouvala z Tanchika. Třetina nákladu ohňostrojů, který nabral, byla pryč, rozprodána v rybářských vesničkách Tomovy Hlavy, ale spolu se stříbrem, které k nim proudilo za rachejtle a světlice, přicházely i znepokojující zprávy. Lidé mluvili o návštěvě vysokých hranatých lodí vetřelců. Když seanchanské lodi zakotvily kousek od pobřeží, do vesničanů, připravených bránit své domovy, udeřily blesky a země jim vybuchla pod nohama. Malé čluny dopravily zatím vetřelce na břeh. Domon měl dojem, že mu vykládají samé nesmysly, dokud mu neukázali zčernalou zemi, a to viděl v tolika vesničkách, že konečně přestal pochybovat. Po boku seanchanských vojáků navíc bojovaly obludy, tedy ne že by se někdo z nich vzmohl na pořádný odpor, říkali vesničané, a někteří dokonce tvrdili, že sami Seanchané jsou obludy, s hlavami jako velký hmyz.
V Tanchiku nikdo ani nevěděl, jak si říkají, a Tarabonští sebevědomě prohlašovali, jak jejich vojáci vetřelce zaženou zpátky do moře. Ale v pobřežních městech to bylo jiné. Seanchané ohromeným lidem nařídili, že musejí znovu složit přísahy, na které již zapomněli, i když se nikdy neobtěžovali lidem vysvětlit, kdy je zapomněli, nebo co ty přísahy znamenají. Jednu po druhé odvlékali mladé ženy na prohlídku a některé naložili na lodě a už je nikdy nikdo nespatřil. Zmizelo i několik starších žen, některé z rádkyň a léčitelek. Seanchané vybrali nové starosty a nové rady a každý, kdo protestoval proti mizení žen, nebo kdo nechtěl mít nic společného s jejich výběrem, mohl být oběšen, nebo se náhle vzňal, či byli lidé odehnáni jako štěkající psi. Nedalo se poznat, co to bude, dokud nebylo příliš pozdě.
A když byli lidé úplně zastrašení, když byli přinuceni pokleknout a s vytřeštěnýma očima přísahat, že budou poslouchat Předběžníky, čekat na návrat a sloužit Těm, kdo přišli domů, Seanchané odpluli a většinou se již nevrátili. Vyprávělo se, že Falme je jediné město, které si podrželi.
V některých vsích, jež opustili, se muži i ženy pokorně vrátili zpět k původnímu životu a sáhodlouze hovořili o znovuzvolení staré rady, ale většinou jen nervózně pozorovali moře a žvanili o tom, že chtějí dodržet přísahy, které museli složit, i když nevědí, co znamenají.
Domon nehodlal potkat žádného Seanchana, pokud se tomu bude moci vyhnout.
Opět zvedl dalekohled, aby se podíval, co uvidí na blížících se seanchanských palubách, když se ani ne sto kroků od levoboku mořská hladina s řevem zvedla v hotový gejzír vody a plamenů. Než vůbec stačil užasle otevřít ústa, další sloup plamene rozdělil moře na pravoboku, a jak se Domon otáčel, další se zvedl před přídí. Výbuchy utichly stejně rychle, jako se objevily, a na palubu dopadla sprška vody. Tam, odkud se zvedly gejzíry, moře bublalo a stoupala z něj pára, jako by voda vřela.