„Dostaneme... dostaneme se do mělké vody dřív, než se k nám přiblíží,“ řekl Yarin pomalu. Očividně se snažil nedívat na vodu převalující se pod oblaky páry.
Domon zavrtěl hlavou. „Ať už to bylo cokoliv, tak nás můžou klidně rozbít na třísky, i kdybych ji dostal až k písečným kosám.“ Při vzpomínce na plamen v gejzíru vody a náklad ohňostrojů na palubě se zachvěl. „Ať se picnu, nemuseli bychom se dožít ani toho, že se utopíme.“ Zatahal se za vousy, zamnul si oholený horní ret a váhavě vydal rozkaz – plavidlo a jeho náklad bylo vše, co na světě měl – ale nakonec se přiměl promluvit. „Zamiř po větru, Yarine, a stáhnout plachty. Rychle, člověče, rychle! Než si začnou myslet, že se pořád snažíme uniknout.“
Jak začali námořníci stahovat trojúhelníkové plachty, Domon se obrátil a díval se, jak se seanchanská loď blíží. Sprška ztratila rychlost a vnořila se do vln. Druhé plavidlo bylo mnohem vyšší než Domonova loď, s dřevěnými věžemi na přídi i na zádi. Muži v ráhnoví stahovali ty zvláštní plachty a na věžích stáli další muži ve zbroji. Přes okraj byl spuštěn dlouhý člun a poháněn deseti vesly, se hnal ke Spršce. Na jeho palubě byly ozbrojené postavy a – teď se Domon překvapeně zamračil – na zádi se choulily dvě ženy. Člun udeřil do trupu Spršky.
První se na palubu vyšplhal jeden z ozbrojenců a Domon okamžitě pochopil, proč vesničané tvrdili, že Seanchané sami jsou obludy. Přílba velice připomínala hlavu nějakého nestvůrného hmyzu s tenkými červenými chocholy jako tykadly. Majitel přílby jako by vyhlížel skrze kusadla. Přílba byla navíc pomalovaná a pozlacená tak, aby se tento dojem ještě zvýšil, a ostatek zbroje byl také pomalovaný a pozlacený. Hruď měl Seanchan zakrytou překrývajícími se červenými a černými pláty lemovanými zlatem, stejně jako paže a přední část stehen. Dokonce i ocel na rukavicích měl červenou a zlatou. Na místech, kde na sobě neměl kov, bylo viděti tmavou kůži. Obouruční meč na jeho zádech měl zakřivenou čepel a pochva i jílec byly potaženy černočervenou kůží.
Potom si ozbrojenec sňal přílbu a Domon zazíral. Byla to žena. Tmavé vlasy měla ostříhané nakrátko a obličej tvrdý jako ocel, již nosila, ale pochybovat se nedalo. Domon ještě nikdy o nikom takovém neslyšel, možná až na Aiely, a o Aielanech bylo známo, že to jsou blázni. Stejně znepokojivé bylo i to, že vypadala normálně, což u Seanchana nečekal. Oči měla modré, to byla pravda, a velice světlou pleť, ale obojí už Domon viděl. Kdyby na sobě tato žena měla šaty, nikdo by se za ní neohlédl. Domon si ji prohlédl a opravil si názor. Díky chladnému pohledu a výrazným rysům by vyčnívala všude.
Na palubu vylezli i ostatní vojáci. Domonovi se ulevilo, že aspoň oni byli muži. Muži s černýma či hnědýma očima, kterých by si v Tanchiku či Illianu nikdo nevšiml. Začal mít vidiny vojsk modrookých žen s meči. Aes Sedai s meči, pomyslel si a vzpomněl si, jak se moře vzedmulo.
Seanchanka si nadutě obhlédla loď a vyhmátla Domona jako kapitána – podle šatů to musel být on nebo Yarin, a Yarin měl zavřené oči a tiše mumlal modlitby, takže zbýval jen Domon – a upřela na něj pohled ostrý jako dýka.
„Jsou mezi tvou posádkou nebo cestujícími nějaké ženy?“ Při řeči trochu šišlala, takže jí bylo těžko rozumět, ale strohost jejího tónu naznačovala, že je zvyklá dostávat na své otázky okamžitě odpověď. „Řekni, člověče, jestli jsi kapitán. Jestli ne, tak toho druhého hlupáka vzbuď, ať mi odpoví on.“
„Já jsem kapitán, má paní,“ řekl Domon opatrně. Neměl ponětí, jak ji vlastně oslovovat, a nechtěl šlápnout vedle. „Nemám žádné cestující a ani v mé posádce není žádná žena.“ Vzpomněl si na odvlečené ženy a dívky a, nikoliv poprvé, ho napadlo, co od nich asi tento lid mohl chtít.
Z člunu dorazily i ony dvě ženy oblečené jako ženy. Jedna táhla druhou na – Domon jen zamrkal – na vodítku z jakéhosi stříbřitého kovu. Vodítko vedlo od náramku první ženy ke kruhu, jejž měla druhá kolem krku. Domon nepoznal, je-li vodítko spletené či ukuté – nějak to vypadalo, že obojí – ale na první pohled bylo jasné, že patří k náramku i obojku. Když druhá žena konečně dorazila na palubu, první žena si vodítko namotala kolem ruky. Žena s obojkem měla prosté šedé šaty a stála tu se sepjatýma rukama a sklopenýma očima. Druhá žena měla na prsou modrých šatů a po stranách suknice, jež jí končila těsně nad kotníky, červené štítky s rozvětvenými stříbrnými blesky. Domon si ji nervózně prohlédl.
„Mluv pomalu, člověče,“ dožadovala se modrooká žena šišlavě. Přistoupila těsně k Domonovi. Musela k němu zvednout zrak, ale zároveň vypadala vyšší a větší než on. „Tobě je rozumět ještě hůř než ostatním v téhle Světlem zapomenuté zemi. A já netvrdím, že jsem urozená. Zatím ne. Po corenne... Jsem kapitán Egeanin.“
Domon zopakoval, co již byl řekl, a snažil se mluvit pomaleji. Nakonec ještě dodaclass="underline" „Jsem mírumilovný obchodník, kapitáne. Nechci vám nijak ublížit, ani se zaplíst do vaší války.“ Nemohl si pomoci, musel znovu mrknout na ty dvě ženy spojené vodítkem.
„Mírumilovný obchodník?“ zamyslela se Egeanin. „V tom případě můžeš jít, jakmile znovu složíš přísahu věrnosti.“ Všimla si, kam se dívá, a s vlastnickým úsměvem se obrátila k druhým ženám. „Líbí se ti moje damane? Stála mě hotové jmění, ale stojí za každý penízek. Jen pár šlechticů vlastní damane, většinou jsou majetkem koruny. Je velice silná, obchodníku. Kdyby se mi zachtělo, mohla by ti rozbít loď na třísky.“
Domon zíral na ženy a na stříbrné vodítko. Spojil si tu s bleskem s ohnivými gejzíry v moři a předpokládal, že je to Aes Sedai. Teď se mu z Egeanin zatočila hlava. Tohle nemůže nikdo udělat... „Ona je Aes Sedai?“ zeptal se nevěřícně.
Ten ledabylý úder vůbec nespatřil. Když mu Egeanin kovovou rukavicí rozrazila ret, jen se zapotácel.
„To jméno se nikdy nevyslovuje,“ řekla Egeanin nebezpečně tiše. „Jsou to jenom damane, uvázané, a teď slouží podle práva, tak podle jména.“ Vedle jejích očí by led vypadal jako pára.
Domon spolkl krev a zaťaté pěsti držel u boku. I kdyby měl po ruce meč, nevedl by své námořníky proti tuctu ozbrojených vojáků, protože by to vedlo jenom k hrozným jatkám. Nicméně udržet pokorný tón mu dalo dost práce. „Nechtěl jsem být neuctivý, kapitáne. O vás, ani o vašich zvycích, nic nevím. Jestli jsem tě urazil, bylo to z nevědomosti, ne schválně.“
Egeanin si ho prohlédla a pak řekla: „Vy všichni jste nevědomí, kapitáne, ale dluh svých předků splatíte. Tahle země bývala naše a zase naše bude. S návratem nám bude opět patřit.“ Domon nevěděl, co říci – Přece nemohla myslet vážně, že ten nesmysl s Artušem Jestřábí křídlo je pravda? – a tak neříkal nic. „Popluješ do Falme,“ – Domon se pokusil něco namítnout, ale její pohled ho okamžitě umlčel – „kde budete ty i tvoje loď prohlédnuti. Jestli jsi jenom mírumilovný obchodník, jak tvrdíš, bude ti dovoleno pokračovat v cestě, jakmile složíš přísahy.“