„Přísahy, kapitáne? Jaké přísahy?“
„Že budeš poslouchat, čekat a sloužit. Tvoji předkové si to měli zapamatovat.“
S tím Egeanin sebrala své lidi – až na jediného muže v prosté zbroji, což značilo, že má velice nízkou hodnost, stejně jako hluboká poklona, již složil kapitánovi Egeanin – a člun odrazil zpátky k větší lodi. Zbylý Seanchan nevydal jediný rozkaz, jen se se zkříženýma nohama posadil na palubu a začal si brousit meč. Posádka zatím vytáhla plachty a dala se do práce. Seanchan zřejmě neměl nejmenší obavy z toho, že tu zůstal sám, a Domon by osobně hodil přes palubu každého námořníka, který by na něj vztáhl ruku, protože jak Sprška opět vyplula podél pobřeží, seanchanská loď ji následovala v hlubší vodě. Obě plavidla od sebe plula asi míli daleko, ale Domon věděl, že není úniku, a hodlal toho muže předat kapitánovi Egeanin zpátky v takovém stavu, jako by ho celou dobu chovala vlastní matka v náručí.
Do Falme byla dlouhá plavba, a Domon nakonec přiměl Seanchana k řeči, i když ten toho moc nenamluvil. Tmavooký muž ve středních letech, se starou jizvou na čele a další na bradě, se jmenoval Caban a pro každého na této straně Arythského oceánu choval jen opovržení. Nad tím se Domon zamyslel. Možná jsou opravdu... Ne, to by bylo šílenství. Caban šišlal stejně jako Egeanin, ale její řeč připomínala hedvábí klouzající po oceli, kdežto jeho kůži odírající se o kámen, a chtěl se bavit hlavně o bitvách, pití a ženských, které poznal. Polovinu doby si Domon nebyl jistý, jestli mluví o současnosti, nebo o zemi, odkud přišel, ať už to bylo kdekoliv. Ten muž očividně nehodlal mluvit o ničem, co by Domona zajímalo.
Jednou se Domon zeptal na damane. Caban se natáhl z místa, kde seděl před kormidelníkem, a opřel Domonovi o hrdlo hrot meče. „Dávej si pozor na jazyk, nebo o něj přijdeš. To je věc urozených, ne tvoje. Nebo moje.“ Když to říkal, zazubil se, a pak se hned vrátil k ostření své těžké zakřivené čepele.
Domon se prstem dotkl proužku krve, jež mu stékala za límec, a rozhodl se, že se zatím nebude dál vyptávat.
Čím byla obě plavidla blíž Falme, tím víc vysokých hranatých seanchanských lodí potkávala. Některé z lodí pluly pod zvednutými plachtami, ale většina byla zakotvená. Každá měla vysokou oblou příď a byla mnohem větší, než co kdy Domon viděl, počítaje v to i lodi Mořského národa. Zahlédl několik místních lodí, s ostrým kýlem a zkosenými plachtami, spěchajících zelenými vlnami. Ten pohled ho ujistil, že Egeanin mluvila pravdu, když říkala, že ho případně nechají jít.
Když Sprška dorazila až k Falme, Domon s otevřenými ústy zíral na množství seanchanských lodí zakotvených v přístavu. Pokusil se je spočítat a skončil u stovky, přičemž nebyl ani v polovině. Tolik lodí pohromadě už párkrát viděl – v Illianu, v Tearu, dokonce i v Tanchiku – ale tam byla i menší plavidla. Zachmuřeně zabručel a zamířil se Sprškou k přístavu pod vedením svého většího seanchanského hlídacícho psa.
Falme stálo na výběžku pevniny na samém konci Tomovy Hlavy a na západ už nebylo nic, jen Arythský oceán. Ústí přístavu ohraničovaly z obou stran vysoké útesy, kolem kterých musela proplout každá loď mířící do přístavu, a na nich stály věže zvané Hlídači vln. Z jedné věže visela klec a v ní seděl jakýsi ubožák a a skrze mříže mu visely nohy.
„Kdo je to?“ zeptal se Domon.
Caban konečně přestal s broušením meče. Domona už napadlo, jestli se s ním snad hodlá holit. Seanchan se podíval, kam Domon ukazuje. „Ó. To je první hlídač. Samozřejmě ne ten, co zastával úřad, když jsme přišli poprvé. Pokaždé, když umře, vyberou dalšího a my ho strčíme do klece.“
„Ale proč?“ chtěl vědět Domon.
Caban předvedl v úsměvu svou sbírku zubů. „Čekali na špatnou věc a zapomněli, když si měli pamatovat.“
Domon odtrhl od Seanchana oči. Sprška sklouzla po poslední vlně otevřeného moře a vplula do tichých vod přístavu. Já jsem obchodník, a do tohohle mi nic není.
Falme se zvedalo od kamenného nábřeží po svahu kotliny, která vytvářela přístav. Domon se nemohl rozhodnout, jestli tmavé kamenné domy tvoří hezky velký městys či menší město. Rozhodně tu nezahlédl jediný dům, který by se mohl rovnat byť malému paláci v Illianu.
Přirazil se Sprškou k jednomu molu, a zatímco posádka přivazovala loď, Domon uvažoval, jestli by třeba Seanchané nekoupili pár světlic, jež vezl. Nic mi do toho není.
Ke svému překvapení viděl, že Egeanin se nechala dopravit v člunu do přístavu společně se svou damane. Tentokrát měla náramek jiná žena s červenými štítky a blesky na šatech, ale damane byla stejná smutná žena, která nikdy nevzhlédla, pokud na ni ta druhá nepromluvila. Egeanin nechala Domona s posádkou vystoupit z lodi. Pod pozornými zraky dvojice svých vojáků – zřejmě si myslela, že víc nebude potřeba, a Domon se s ní o tom nehodlal dohadovat – je potom nechala na molu sednout, zatímco ostatní muži pod jejím dohledem prohledávali Spršku. Damane se účastnila prohlídky.
V přístavu se zatím cosi objevilo. Domona nenapadalo, jak jinak to popsat. Mohutné stvoření s tuhou šedozelenou kůží a klínovitou hlavou se zobákem. A třema očima. Kolébalo se to vedle muže, jenž měl na zbroji namalované tři oči, přesně jako to stvoření. Místní lidé, přístavní dělníci a námořníci v hrubě vyšívaných košilích a po kolena dlouhých vestách, od dvojice odvraceli zrak, ale žádný ze Seanchanů jim nevěnoval delší pohled. Muž tu obludu zřejmě řídil pohyby rukou.
Muž i příšera zabočili mezi domy a Domon i jeho posádka za nimi zůstali zírat. Dva seanchanští strážní se jízlivě ošklíbali. Nic mi do toho není, připomněl si Domon. On měl na starost loď.
Vzduchem se nesla známá vůně slané vody a dehtu. Domon si neklidně poposedl, protože kámen, na němž seděl, byl rozpálený sluncem, a napadlo ho, co vlastně Seanchané hledají. Co hledá damane. Přemítal, co byl zač ten podivný tvor. Nad přístavním bazénem kroužili křičící racci. Domona napadlo, jaké zvuky asi vydává ten muž v kleci. Nic mi do toho není.
Konečně Egeanin vyvedla ostatní na molo. Domonovi neuniklo, že seanchanský kapitán nese cosi zabaleného do žlutého hedvábí. Něco dost malého, aby se jí to vešlo do dlaně, ale co opatrně nesla v obou rukou.
Vstal – kvůli vojákům hodně pomalu, i když ti ho sledovali stejně opovržlivě jako předtím Caban. „Vidíš, kapitáne? Jsem jenom mírumilovný obchodník. Třeba by tvoji lidé chtěli odkoupit nějaké rachejtle?“
„Třeba, obchodníku.“ Vyzařovalo z ní jakési potlačované vzrušení, které Domona zneklidňovalo, a její další slova ten pocit ještě zvýšila. „Půjdeš se mnou.“
Vyzvala dva vojáky, aby se k nim připojili, a jeden z nich Domona postrčil. Nebyl nijak zvlášť hrubý, Domon vídával sedláky, jak stejně popohánějí krávy. Zaťal tedy zuby a vydal se za kapitánem Egeanin.
Dlážděná ulice vedla nahoru do kopce a vůně přístavu zůstala za nimi. Čím výš byli, tím byly domy se šikmými střechami větší a vyšší. Na město v držení vetřelců bylo na ulicích kupodivu víc místních lidí než seanchanských vojáků, a tu a tam nesli muži s odhalenou hrudí zakrytá nosítka. Falmané se zřejmě věnovali svým záležitostem, jako by tu Seanchané nebyli. Nebo skoro. Když kolem procházeli vojáci nebo nosítka, jak chudí lidé s jednou či dvěma vlnovkami na špinavých šatech, tak boháči v košilích, vestách a oděvech pokrytých od ramen k pasu složitě vyšitými vzory, se poklonili a zůstali sklonění, dokud Seanchané nepřešli. To stejné dělali pro Domona a jeho stráž. Egeanin a její vojáci se ani neohlédli.