Domon si náhle zděšeně uvědomil, že někteří místní, které míjeli, mají za pasem dýku, a v několika případech dokonce meč. Byl tak překvapen, že bez přemýšlení vyhrkl. „Někteří z nich jsou na vaší straně?“
Egeanin se na něj přes rameno zamračila, očividně ji to zmátlo. Bez zpomalení se rozhlédla kolem a kývla. „Myslíš ty meče. To jsou teď naši lidé, obchodníku. Složili přísahy.“ Náhle se zastavila a ukázala na vysokého širokoplecího muže s hustě vyšívanou vestou a mečem zavěšeným na prostém koženém bandalíru. „Ty.“
Muž se zarazil uprostřed kroku s jednou nohou ve vzduchu a náhle se zatvářil poplašeně. Měl tvrdé rysy, ale vypadalo to, že by nejraději utekl. Místo toho se otočil a s rukama na kolenou a očima upřenýma na Egeaniny boty se poklonil. „Jak ti můžu posloužit, kapitáne?“ zeptal se napjatým hlasem.
„Ty jsi kupec?“ zeptala se Egeanin. „Složil jsi přísahy?“
„Ano, kapitáne. Složil.“ Oči nezvedl.
„Co říkáš svým lidem, když vypravuješ povozy do vnitrozemí?“
„Že musejí poslouchat Předběžníky, kapitáne, čekat na návrat a sloužit Těm, kdo přišli domů.“
„A nikdy tě nenapadne, že bys mohl ten meč použít proti nám?“
Muži náhle zbělely klouby na rukou, jak si pevně stiskl kolena, a mluvil úzkostlivým hlasem. „Přísahal jsem, kapitáne. Poslouchám, čekám a sloužím.“
„Vidíš?“ obrátila se Egeanin k Domonovi. „Není důvod zakazovat jim zbraně. Obchod musí pokračovat a kupci se musí chránit před lapky. Dovolujeme lidem přicházet a odcházet, jak se jim zlíbí, dokud poslouchají, čekají a slouží. Jejich předkové porušili přísahy, ale tito se už poučili.“ Znovu vyrazila do kopce a vojáci postrčili Domona za ní.
Domon se ohlédl na kupce. Ten zůstal skloněný, dokud Egeanin nepoodešla na deset kroků, pak se narovnal a spěchal na opačnou stranu.
Egeanin a její strážní se neohlédli, ani když kolem projížděl seanchanský jízdní oddíl, prostě šli pořád dál. Vojáci jeli na tvorech připomínajících kočky o velikosti koní, ale pod sedly se jim vlnily hadí šupiny. Na dláždění cvakaly drápy, které zvířata měla místo kopyt. Jak jeden z vojáků projížděl kolem, otočilo zvíře tříokou hlavu k Domonovi. To, spolu s ostatními událostmi, už bylo i na Domona příliš. Klopýtl a málem upadl. Po celé ulici se Falmané tiskli zády ke zdem domů a někteří zavírali oči. Seanchané tomu nevěnovali pozornost.
Domon pochopil, proč Seanchané mohou povolit lidem takovou volnost. Napadlo ho, jestli by měl odvahu k odporu. Damane. Obludy. Zauvažoval, jestli vůbec existuje něco, co by Seanchany zastavilo v pochodu až k Páteři světa. Není to moje věc, připomněl si drsně a začal přemýšlet o způsobu, jakým by se v budoucnosti mohl Seanchanům vyhnout.
Dorazili až k místu, kde končilo město a začínala zalesněná stráň. Nebyla tu žádná městská hradba. Před nimi byly jenom hostince sloužící kupcům obchodujícím s vnitrozemím, odstavené vozy a stáje. Domy kolem by v Illianu bohatě vydaly za úctyhodné sídlo pro menšího šlechtice. Před největším stavením stála seanchanská čestná stráž a nad ním vlála modře lemovaná zástava se zlatým jestřábem v letu. Než Egeanin zavedla Domona dovnitř, odevzdala meč i dýku. Její dva vojáci zůstali na ulici. Domon se začal potit. Vycítil tady urozeného pána. Jednání s urozenci na jejich vlastní půdě se nikdy nevyplácelo.
Egeanin nechala Domona stát u dveří do sálu a promluvila se sloužícím. Podle nabíraných rukávů košile a spirál vyšitých na prsou to musel být někdo místní. Domon měl dojem, že zaslechl slova „vznešený pán". Sloužící odspěchal. Po chvíli se vrátil a zavedl je do určitě největší místnosti v domě. Každý kus nábytku, dokonce i koberce, byl odklizen a kamenné dlaždice byly naleštěné do vysokého lesku. U stěn a před okny stály zástěny s namalovanými podivuhodnými ptáky.
Egeanin se zastavila hned za dveřmi. Když se chtěl Domon zeptat, kde jsou a proč, umlčela ho zuřivým pohledem a zavrčením. Nepohnula se, ale byla napjatá, až skoro stála na špičkách. To, co vzala z lodi, držela, jako by to byla nějaká drahocennost. Domon se snažil uhádnout, co by to mohlo být.
Náhle tiše zazněl gong a Seanchanka padla na kolena a tu věc zabalenou v hedvábí položila opatrně vedle sebe. Ohlédla se na Domona, a ten okamžitě poklekl taky. Urození pánové měli vždycky podivné způsoby, a Domon měl tušení, že seanchanští urození pánové by mohli být ještě větší podivíni než ti, co znal.
Ve dveřích na protější straně místnosti se objevili dva muži. Ten nalevo měl až na světle zlatý pramen vlasů spletený do copu, jenž mu přes ucho visel až na rameno, vyholenou lebku. Tmavě žluté roucho měl tak dlouhé, že mu při chůzi vyčuhovaly jen špičky žlutých střevíců. Druhý muž měl modré hedvábné roucho s vetkanými ptáky a tak dlouhé, že vytvářelo až půl sáhu dlouhou vlečku. Hlavu měl zcela vyholenou a nejméně coul dlouhé nehty a na palci a ukazováčku obou rukou nalakované namodro. Domon otevřel ústa.
„Stojíte před vznešeným pánem Turakem,“ odříkal žlutě oděný muž, „jenž vede Ty, kdo přišli předtím, a ty, již se navracejí.“
Egeanin se s rukama u boků natáhla na podlahu. Domon ji čile napodobil. Tohle by nevyžadovali ani vznešení páni Tearu, pomyslel si. Koutkem oka zahlédl, jak Egeanin líbá podlahu. Zamračeně si řekl, že i napodobování má své meze. Stejně nemůžou vidět, jestli jsem to udělal, nebo ne.
Egeanin náhle vstala. Domon se začal zvedat také, a podařilo se mu dostat až do kleku, než ho její hrdelní zavrčení a šokovaný výraz ve tváři muže s copem přiměly znovu si lehnout na podlahu. V duchu si říkaclass="underline" Tohle bych neudělal ani pro krále celého Illianu a radu devíti dohromady.
„Tvé jméno jest Egeanin?“ To musel být muž v modrém rouše. Šišlal tak melodicky, až to znělo jako zpěv.
„To jméno jsem dostala při svém dni meče, vznešený pane,“ odpověděla pokorně.
„Tohle je dobrý druh, Egeanin. Převelice vzácný. Přeješ si odměnu?“
„To, že je vznešený pán potěšen, je mi dostatečnou odměnou. Žiji, abych sloužila, vznešený pane.“
„Zmíním se o tobě císařovně, Egeanin. Po návratu budou mezi urozené pozvednuti noví lidé. Dokaž, že jsi schopná, a třeba vyměníš jméno Egeanin za lepší.“
„Vznešený pán mi prokazuje čest.“
„Ano. Smíš odejít.“
Domon kromě jejích bot mizejících se zastávkami, jak se Egeanin zřejmě klaněla, z místnosti neviděl nic. Pak se za Egeanin zavřely dveře. Nastalo dlouhé ticho. Domon si všiml, jak mu z čela na podlahu kape pot, až Turak konečně znovu promluvil.
„Smíš vstát, obchodníku.“
Domon se zvedl a všiml si, co Turak drží v prstech s dlouhými nehty. Kotouč cuendillaru ve tvaru starobylé pečeti Aes Sedai. Když si vzpomněl na Egeaninu reakci, když se zmínil o Aes Sedai, začal se opravdu potit. V očích vznešeného pána nebylo nepřátelství, jen lehká zvědavost, ale Domon pánům prostě nevěřil.
„Víš, co to je, obchodníku?“
„Ne, vznešený pane.“ Domonova odpověď byla pevná jako skála. Žádný obchodník, který neuměl lhát s vážnou tváří a pevným hlasem, dlouho nevydržel.
„A přesto jsi to měl na tajném místě.“