„Sbírám staré věci, vznešený pane, z minulých časů. Ale jsou lidé, kteří by něco takového klidně ukradli, kdyby to bylo dostupné.“
Turak si chvíli prohlížel černobílý kotouč. „Tohle je cuendillar, obchodníku – znáš to jméno? – a je starší, než si umíš představit. Pojď se mnou.“
Domon ho ostražitě následoval a cítil se maličko jistější. U každého pána ze zemí, které znal, pokud měly být povolány stráže k vykonání něčeho nepříjemného, tak už byly na místě. Ale z toho mála, co se o Seanchanech dozvěděl, mu bylo jasné, že nedělají věci jako ostatní. Dalo mu práci tvářit se klidně.
Ocitl se v jiné místnosti. Napadlo ho, že sem si nábytek dodal sám Turak. Všechny kusy byly samá křivka, žádná rovná čára, a všechno dřevo bylo vyleštěno tak, aby vyniklo zvláštní žilkování. Byla tu jedna židle a stála na hedvábném koberci s vetkanými ptáky a květinami a jedna velká kulatá skříň. Zástěny vytvářely nové stěny.
Muž s copem otevřel dveře skříně, takže bylo vidět přihrádky s roztodivnou sbírkou figurek, šálků, misek, váz a padesáti dalších věcí, z nichž ani dvě nebyly stejné ani co do velikosti, ani co do tvaru. Když Turak opatrně položil kotouč vedle jeho dvojčete, Domon zalapal po dechu.
„Cuendillar," pravil Turak. „To sbírám já, obchodníku. Jenom císařovna sama má lepší sbírku.“
Domonovi málem vypadly oči z důlků. Jestli všechno v těchto přihrádkách bylo vyrobeno z opravdového cuendillaru, stačilo by to na koupi slušného království nebo aspoň na založení velkorodu. I král sám by mohl skončit jako žebrák, kdyby to všechno koupil, i kdyby věděl, kde to hledat. Domon nasadil úsměv.
„Vznešený pane, prosím, přijmi tento kousek jako dar.“ Nechtěl o cuendillar přijít, ale bylo to lepší než nahněvat tohoto Seanchana. Třeba teď budou temní druzi pronásledovat jeho. „Jsem jenom prostý obchodník. Chci jenom obchodovat. Nechej mě odplout, a já ti slibuju, že –“
Turakův výraz se nezměnil, ale muž s copem Domona uťal. „Ty neoholený pse! Mluvíš o tom, že dáš vznešenému pánu to, co mu už darovala kapitán Egeanin. Smlouváš, jako by vznešený pán byl – kupec! Devět dní tě budou stahovat z kůže, pse, a –“ Lehký pohyb Turakových prstů ho umlčel.
„Nemohu ti dovolit odejít, obchodníku,“ řekl vznešený pán. „V této stinné zemi plné těch, co porušují přísahy, nenacházím nikoho, kdo by mohl rozmlouvat s citlivým mužem. Ale ty jsi sběratel. Třeba bude hovor s tebou zajímavý.“ Usadil se do židle z ohýbaného dřeva a upřel zrak na Domona.
Domon nasadil to, o čem doufal, že je vděčný úsměv. „Vznešený pane, já jsem jenom prostý obchodník, obyčejný člověk. Já neumím mluvit s velkými pány.“
Muž s copem se na něj mračil, ale Turak jako by neslyšel. Zpoza jedné zástěny se vynořila štíhlá hezká mladá žena, čiperně přistoupila ke vznešenému pánovi, poklekla vedle něj a nabídla mu lakovaný podnos s jediným šálkem, tenoučkým a bez ouška, s nějakou černou tekutinou, z níž se kouřilo. Její tmavý kulatý obličejík nejasně upomínal na Mořský národ. Turak šálek opatrně zvedl prsty s dlouhými nehty, přičemž se na ženu vůbec nepodíval, a přivoněl k obsahu šálku. Domon na dívku mrkl, a rychle uhnul očima a přidušeně zalapal po dechu. Na šatu z bílého hedvábí měla vyšité květy, ale látka byla tak tenká, že Domon viděl skrz, a ona pod šaty měla pouze své pružné tělo.
„Vůně kafy," promluvil opět Turak, „je skoro stejně příjemná, jako její chuť. Nuže, obchodníku. Zjistil jsem, že tady je cuendillar ještě vzácnější než v Seanchanu. Řekni mi, jak se prostý obchodník dostane k takovému kousku.“ Usrkl kafy a vyčkával.
Domon se zhluboka nadechl a začal si vylhávat cestu z Falme.
30
Daes dae’mar
V pokojíku, jejž sdílel Hurin s Loialem, se Rand díval z okna na uspořádané ulice a terasy Cairhienu, kamenné budovy a zkosené střechy. Odsud na kapitulu ohňostrůjců neviděl. I kdyby mu v cestě nestály mohutné věže a paláce urozených pánů, pořád tu byly městské hradby. O ohňostrůjcích teď mluvil kdekdo, ještě i teď, celé dny poté, kdy do vzduchu vypustili jen jeden jediný ohnivý květ, a to ještě příliš brzy. O skandálu kolovalo na tucet různých verzí, nepočítaje v to menší odchylky, ale jediná se pravdě ani nepřiblížila.
Rand se odvrátil. Doufal, že se v ohni nikomu nic nestalo, ale ohňostrůjci zatím ani nepřipustili, že vůbec k nějakému požáru došlo. O tom, co se tehdy v noci dělo v jejich kapitulním sídle, měli ústa na zámek.
„Vezmu si další hlídku,“ oznámil Hurinovi, „hned, jak se vrátím.“
„To není nutný, můj pane,“ Hurin se mu nyní klaněl tak hluboko, jako by z Cairhienu sám pocházel. „Můžu hlídat já. Opravdu, můj pane, nemusíš se obtěžovat.“
Rand se zhluboka nadechl a vyměnil si nešťastný pohled s Loialem. Ogier jen pokrčil rameny. Slídičovo chování bylo s každým dnem, co zůstávali v Cairhienu, obřadnější. Ogier jenom poznamenal, že lidé se často chovají podivně.
„Hurine,“ řekl Rand, „říkával jsi mi urozený pane Rande a neklaněl ses mi pokaždé, když jsem se na tebe podíval.“ Chci, aby se uvolnil a zase mi říkal urozený pane Rande, uvědomil si překvapěně. Urozený pane Rande! Světlo, musíme se odsud dostat dřív, než začnu chtít, aby se mi klaněl. „Sedni si, prosím tě. Už jenom pohled na tebe mě unavuje.“
Hurin stál rovný jako pravítko, zároveň však vypadal připraven skočit a vykonat jakýkoliv úkol, který by snad pro něj Rand měl. Ani si nesedl, ani se neuvolnil. „To by nebylo vhodné, můj pane. Musíme těmhle Cairhieňanům ukázat, že se taky umíme chovat správně, jako –“
„Přestaň s tím!“ zařval Rand.
„Jak si přeješ, můj pane.“
Randovi dalo práci, aby si opět nepovzdechl. „Hurine, mrzí mě to. Neměl jsem na tebe křičet.“
„To je tvoje právo, můj pane,“ odtušil Hurin prostě. „Když se nechovám, jak se tobě líbí, je tvým právem křičet.“
Rand ke slídiči přistoupil s úmyslem popadnout ho za límec a zatřást s ním.
Zaklepání na spojovací dveře k Randovu pokoji všechny přimrazilo na místě, ale Randa potěšilo, když si všiml, že Hurin nečekal a nežádal o povolení, než sebral svůj meč. Rand měl svůj meč s volavkou po boku. Teď cestou ke dveřím položil ruku na jílec. Počkal, dokud se Loial neusadil na velkém lůžku a neupravil plášť tak, aby víc zakryl v pokrývce zabalenou truhlici pod postelí, a pak prudce otevřel dveře.
Stál tam hostinský, dychtivě se kolébal a strkal Randovi do ruky podnos. Na podnose ležely dva zapečetěné pergameny. „Odpusť, můj pane,“ vyhekl bez dechu Cuale. „Nemohl jsem čekat, až přijdeš dolů, a pak jsi nebyl ve svém pokoji a – a... Odpusť mi, ale...“ A zatřepal podnosem.
Rand sebral pozvánky – bylo jich už tolik – aniž se na ně podíval, uchopil hostinského za loket a obrátil ho ke dveřím na chodbu. „Děkuji, mistře Cuale, že ses obtěžoval. Teď, kdybys nás, prosím, nechal...“
„Ale, můj pane,“ vzpíral se Cuale, „tyhle jsou od –“
„Děkuju.“ Rand ho vystrčil na chodbu, odhodlaně zavřel dveře a hodil pergameny na stůl. „Ještě nikdy to neudělal. Loiale, myslíš, že poslouchal za dveřmi, než zaklepal?“
„Začínáš myslet jako tihle Cairhieňané.“ Ogier se zasmál, ale zamyšleně přitom stříhal ušima a navíc dodaclass="underline" „Přesto, je to Cairhieňan, tak nejspíš poslouchal. Nemyslím však, že jsme řekli něco, co by neměl slyšet.“