Rand se snažil rozpomenout. Nikdo z nich se určitě nezmínili o Valerském rohu ani o trollocích nebo temných druzích. Když s uvědomil, jak uvažuje nad tím, co by mohl Cuale udělat z toho, co skutečně řekli, otřásl se. „Tohle místo se dostává pod kůži i tobě,“ zamumlal si pro sebe.
„Můj pane?“ Hurin zvedl zapečetěné pergameny a s rozšířenýma očima zíral na pečeti. „Můj pane, tyhle jsou od urozeného pána Barthanese z rodu Damodredů, a od,“ – posvátnou úctou ztišil hlas – „krále.“
Rand jen mávl rukou. „Stejně půjdou do ohně jako ostatní. Neotevřené.“
„Ale, můj pane!“
„Hurine,“ řekl Rand ovládaným hlasem, „vy oba s Loialem jste mi vysvětlovali, oč v této velké hře jde. Jestli přijmu jediné pozvání, Cairhieňané v tom něco uvidí a budou si myslet, že jsem součástí něčího tajného plánu. A jestli nepůjdu, zase v tom něco uvidí. Když pošlu zpátky odpověď, vyhrabou z ní nějaký jiný význam, totéž, když neodpovím. A protože polovina Cairhienu zřejmě špehuje tu druhou, každý ví, co dělám. Spálil jsem první dvě, a spálím i tyhle, jako všechny ostatní.“ Jednou jich v šenku do ohně naházel neotevřených dokonce dvanáct. „Ať v tom najdou cokoliv, aspoň se chovám ke všem stejně. Nejsem v Cairhienu pro někoho, ani proti někomu.“
„Už jsem se ti snažil vysvětlit,“ řekl Loial, „že podle mne to takhle nefunguje. Ať uděláš cokoliv, Cairhieňané v tom stejně něco uvidí. Aspoň tak to vždycky říkal starší Haman.“
Hurin natáhl ruku se zapečetěnými pozvánkami, jako by Randovi nabízel zlato. „Můj pane, na týhle je Galldrianova osobní pečeť. Jeho osobní pečeť, můj pane. A na týhle je osobní pečeť urozeného pána Barthanese, který je hned po králi. Můj pane, jestli spálíš tyhle, tak si uděláš nejmocnější nepřátele, jaký vůbec můžeš najít. To pálení ti zatím procházelo jenom proto, že všechny ostatní rody vyčkávaly, až uvidí, co máš za lubem, a myslely si, že musíš mít mocnýho spojence, aby sis mohl dovolit jich nevšímat. Ale urozený pán Barthanes – a král! Uraž je, a o ni určitě něco udělají.“
Rand si prohrábl vlasy. „Co jestli je oba odmítnu?“
„To nepůjde, můj pane. Teď už ti poslaly pozvánky všechny rody do jednoho. Jestli se vyhneš i těmhle – no, nejmíň jeden z ostatních rodů si spočítá, že když nejsi spojencem krále ani urozeného pána Barthanese, tak může odpovědět na to, jak jsi spálil jejich pozvánku. Můj pane, doslechl jsem se, že cairhienský rody teď používají nájemný zabijáky. Nůž v temný uličce. Šíp vystřelený ze střechy. Jed ve víně.“
„Můžeš je obě přijmout,“ navrhoval Loial. „Vím, že to nechceš, Rande, ale mohla by to nakonec být i legrace. Večer v panském sídle, nebo dokonce v královském paláci. Rande, Shienarci v tebe věřili.“
Rand se ušklíbl. Věděl, že to byla jen náhoda, když Shienarci uvěřili, že je urozený pán. Náhoda podobnosti jmen, pár klepů mezi služebnictvem a Moirain a amyrlin to všechno rozdmýchaly. Ale Seléné tomu věřila také. Třeba na jednom z těch mísí bude taky.
Hurin však zuřivě vrtěl hlavou. „Staviteli, já sice neznám daes dae’mar tak dobře jako ty. Ne tak, jak se hraje v Cairhienu, zvlášť teď. Ale u většiny rodů by na tom nezáleželo. Přestože proti sobě kují pikle, a někdy přitom zajdou opravdu hodně daleko, když jsou všem na očích, tak předstírají, že nic takovýho není. Tyhle dva rody ale ne. Trůn patřil rodu Damodredů, dokud o něj Laman nepřišel, a oni ho chtějí zpátky. Král by je rozdrtil, kdyby nebyli skoro tak silní jako on. Větší soupeře, než rod Riatinů a rod Damodredů, abys pohledal. Jestli můj pán přijme obě, oba rody se to dozví ve chvíli, kdy pošle odpovědi, a oba si budou myslet, že je součástí nějakýho plánu, který proti nim ti druzí chystají. A bez mrknutí oka použijí nůž nebo jed.“
„A hádám,“ zavrčel Rand, „že jestli přijmu jenom jedno pozvání, ti druzí si budou myslet, že jsem ve spojení s dotyčným rodem.“ Hurin kývl. „A nejspíš se mě pokusí zastavit, abych nedokončil to, do čeho jsem podle nich namočený.“ Hurin kývl znovu. „Tak co mi navrhuješ? Jak se vyhnu tomu, aby mě žádný nechtěl vidět na márách?“ Hurin jen zavrtěl hlavou. „Teď bych si přál, abych nebyl spálil ty první dvě pozvánky.“
„Ano, můj pane. Ale podle mě by to stejně neznamenalo žádný rozdíl. Ať už přijmeš nebo odmítneš kohokoliv, tihle Cairhieňani v tom vždycky něco uvidí.“
Rand natáhl ruku a Hurin mu do dlaně vložil oba zapečetěné svitky. Jeden měl na pečeti nikoliv strom a korunu rodu Damodredů, ale Barthanesova útočícího kance. Na druhé byl Galldrianův jelen. Osobní pečeti. Očividně se mu podařilo vzbudit zájem nejvyšších míst jen tím, že nedělal nic.
„Tihle lidé jsou blázni,“ prohlásil a snažil se vymyslet, jak z toho ven.
„Ano, můj pane.“
„Nechám se s nimi vidět v šenku,“ řekl pomalu. Cokoliv bylo vidět v šenku v poledne, do soumraku vědělo deset rodů, a všechny do svítání dalšího dne. „Pečeti nerozlomím. Tak poznají, že jsem ani na jeden zatím neodpověděl. Dokud budou čekat, kam skočím, třeba získám pár dní navíc. Ingtar přece musí brzy přijet. Musí.“
„Teď myslíš jako Cairhieňan, můj pane,“ zazubil se Hurin.
Rand se na něho kysele podíval a potom si strčil pergameny do kapsy k Seléniným dopisům. „Půjdeme, Loiale. Třeba už Ingtar dorazil.“
Když s Loialem sešli do šenku, nikdo z přítomných se na Randa ani nepodíval. Cuale leštil stříbrný tác, jako by na jeho lesku závisel jeho život. Služtičky pobíhaly mezi stoly, jako by Rand s ogierem vůbec neexistovali. Jeden každý z hostí upíral zrak do svého poháru, jako by ve víně či pivě leželo tajemství moci. Nikdo ani necekl.
Rand po chvíli vytáhl pozvánky z kapsy, prohlédl si pečeti a zastrčil svitky zpátky do kapsy. Když Rand vyrazil ke dveřím, Cuale málem nadskočil. Než se za nimi zavřely dveře, Rand zaslechl, jak se v šenku znovu rozproudil hovor.
Rand vykročil tak rychle, že Loial ani nemusel zkrátit krok, aby mu neutekl. „Musíme najít cestu z města, Loiale. Tenhle trik s pozvánkami nemůže vydržet déle než pár dní. Jestli se Ingtar neukáže brzy, budeme muset odjet.“
„Souhlasím,“ řekl Loial.
„Ale jak?“
Loial začal odpočítávat na prstech. „Někde tu je Fain, jinak by v Předbrání nebyli trolloci. Jestli vyjedeme ven, vrhnou se na nás, jakmile se dostaneme z dohledu města. A jestli pojedeme s nějakými kupci, určitě je přepadnou.“ Žádný z kupců u sebe nebude mít víc než pět šest strážných, a ti nejspíš při pohledu na trolloky okamžitě utečou. „Kdybychom aspoň věděli, kolik těch trolloků Fain má, a taky kolik temných druhů. Pěkně jsi mu snížil jejich stavy.“ O trollocích, které zabil on, se sice nezmínil, ale podle toho, jak měl svěšená obočí, na to myslel.
„Nezáleží na tom, kolik jich má,“ řekl Rand. „Deset pro nás znamená stejně jako sto. Jestli na nás zaútočí deset trolloků, nemyslím, že se nám povede znovu utéct.“ Pomyšlení na způsob, jakým by se mohl, snad, vypořádat s deseti trolloky, se vyhýbal. Když se pokoušel pomoci Loialovi, tak to stejně nefungovalo.
„Já si to taky nemyslím. A taky podle mě nemáme dost peněz, abychom se dostali někam daleko, ale i tak, kdybychom se pokusili dostat do přístavu v Předbrání – no, Fain tam musí mít temné druhy na stráži. Kdyby si myslel, že se snažíme dostat na loď, tak nevěřím, že by mu záleželo na tom, kdo ty trolloky uvidí. I kdybychom se jich nějak zbavili, museli bychom to vysvětlovat městské hlídce, a ti by nám určitě neuvěřili, že nemůžeme otevřít tu truhlici, takže –“