„Tu truhlici neukážeme jedinému Cairhieňanovi, Loiale.“
Ogier kývl. „A městský přístav nám taky není k ničemu.“ Městský přístav byl vyhrazen pro bárky s obilím a výletní čluny urozených pánů a dam. A k nim se nikdo bez povolení nesměl přiblížit. Bylo na ně vidět z hradeb, ale při skoku z takové výšky by si i Loial srazil vaz. Loial zamával palcem, jako by se to snažil zdůraznit. „Vážně je zlé, že se nemůžeme dostat do Državy Tsofu. Do državy by trolloci nikdy nevstoupili. Ale asi by nás nenechali dojít tak daleko, aniž by nás napadli.“
Rand neodpověděl. Dorazili k velké strážnici těsně za bránou, kolem níž poprvé vstoupili do Cairhienu. Venku v Předbrání se hemžili lidé, na které dávala pozor dvojice strážných. Rand měl dojem, že jakýsi muž, oblečený do něčeho, co kdysi musel být slušný shienarský oděv, při jeho spatření rychle zacouval zpátky do davu, ale nebyl si tím jistý. Bylo tu příliš mnoho lidí v šatech z příliš mnoha zemí, a všichni někam spěchali. Rand vyšel po schodech ke strážnici. Po stranách dveří tu stáli dva strážní v kyrysech.
Ve velké čekárně byly tvrdé dřevěné lavice pro ty, kdo tu měli něco k vyřizování. Většinu tvořili lidé pokorně a mlčky čekající na přijetí, ve všedních, tmavých šatech, které prozrazovaly prosté občany. Bylo mezi nimi několik Předbráníků vynikajících špínou a jasnými barvami, bezpochyby doufajících v povolení hledat si práci uvnitř hradeb.
Rand šel rovnou k dlouhému stolu v zadní části místnosti. Za stolem seděl jen jeden muž, nikoliv voják, se zeleným pruhem na kabátci. Byl to baculatý chlapík vzbuzující dojem, že má na obličeji příliš napjatou pleť, a než se na Randa a Loiala podíval s falešným úsměvem, dvakrát přesunul dokumenty před sebou a upravil kalamář.
„Jak ti můžu pomoct, můj pane?“
„Stejně jako jsem doufal, že mi pomůžeš včera,“ řekl Rand mnohem trpělivěji, než na co se cítil, „a předevčírem a předpředevčírem. Už dorazil urozený pán Ingtar?“
„Urozený pán Ingtar, můj pane?“
Rand se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Urozený pán Ingtar z rodu Shinowa, ze Shienaru. Ten stejný muž, na kterého se ptám každý den od chvíle, kdy jsem sem přijel.“
„Nikdo toho jména do města nevstoupil, můj pane.“
„Jsi si tím opravdu jistý? To se ani nepotřebuješ podívat do těch svých papírů?“
„Můj pane, seznamy cizinců, přibyvších do Cairhienu, si strážnice vyměňují denně za svítání a za soumraku, a já je prohlížím okamžitě, jakmile se ke mně dostanou. Do Cairhienu už delší dobu nedorazil žádný Shienarec.“
„A urozená paní Seléné? Než se zeptáš znovu, tak nevím, z jakého je rodu. Ale dal jsem ti její jméno a popsal jsem ti ji už třikrát. Doufám, že to stačí.“
Úředník rozhodil rukama. „Je mi líto, můj pane. Když neznáš její rod, je to velice těžké.“ Tvářil se zcela bezvýrazně. Randa napadlo, jestli by mu to řekl, i kdyby to věděl.
Koutkem oka zachytil pohyb v jedněch dveřích za stolem – muž chystající se vstoupit do čekárny se náhle rychle odvrátil. „Třeba mi pomůže kapitán Caldevwin,“ obrátil se Rand na úředníka.
„Kapitán Caldevwin, můj pane?“
„Právě jsem ho viděl za tebou.“
„Je mi líto, můj pane. Kdyby byl kapitán Caldevwin na strážnici, určitě bych o tom věděl.“
Rand na něj zíral, dokud mu na rameno nepoklepal Loial. „Rande, myslím, že bychom měli jít.“
„Děkuju ti za pomoc,“ pronesl Rand napjatým hlasem. „Vrátím se zítra.“
„Rád udělám, co bude v mých silách,“ opáčil muž s falešným úsměvem.
Rand opustil strážnici tak rychle, že si Loial musel hodně pospíšit, aby ho na ulici dohnal. „On lhal, víš, Loiale.“ Rand ani nezpomalil, hnal se dál, jako by chtěl tělesnou námahou spálit něco z pocitu marnosti, který cítil. „Caldevwin tam byl. Takže mohl lhát o všem. Ingtar už tady může být, třeba nás hledá. A sázím se, že taky ví, kdo je Seléné.“
„Možná, Rande. Daes dae’mar –“
„Světlo, jak už mě unavuje jenom o velké hře poslouchat. Nechci ji hrát. Nechci se jí vůbec účastnit.“ Loial šel vedle něj a neříkal nic. „Já vím,“ pokračoval po delší odmlce Rand. „Oni si myslí, že jsem urozený pán, a v Cairhienu jsou i cizí páni součástí hry. Přál bych si, abych si tenhle plášť nikdy neoblíkl.“ Moirain, pomyslel si hořce. Pořád mám kvůli ní problémy. Ale hned vzápětí, i když váhavě, přiznal, že tohle jí za vinu dávat nemůže. Vždycky měl nějaký důvod předstírat, že je něco, co není. Nejdřív aby Hurinovi pozvedl náladu, pak se snažil udělat dojem na Seléné. A po Seléné už z toho nebylo cesty ven. Zpomalil, až se nakonec úplně zastavil. „Když mě Moirain nechala jít, myslel jsem, že zase bude všechno prosté. I o hledání rohu, i o tom – tom všem, jsem si myslel, že to bude jednoduché.“ I se saidínem v hlavě? „Světlo, co bych za to dal, kdyby všechno zase bylo jako dřív.“
„Ta’veren, " začal Loial.
„O tom taky nechci nic slyšet.“ Rand vyrazil tak rychle, jako předtím. „Chci jedině dát tu dýku Matovi a roh Ingtarovi.“ A pak co? Zešílet? Zemřít? Kdybych zemřel dřív, než zešílím, aspoň bych nikomu neublížil. Ale já nechci ani umřít. Lan může mluvit o schovávání meče, ale já jsem ovčák, ne strážce. „Kdybych se toho nemusel dotýkat,“ zamumlal, „třeba bych mohl... Owyn to skoro dokázal.“
„Cože, Rande? Neslyšel jsem tě.“
„To nic nebylo,“ řekl Rand unaveně. „Přál bych si, aby tu byl Ingtar. A Mat s Perrinem.“
Chvíli šli mlčky, Rand byl ponořen v myšlenkách. Tomův synovec vydržel skoro tři roky, kdy usměrňoval jenom tehdy, když si myslel, že musí. Jestli se Owynovi podařilo omezit usměrňování, musí přece být možné neusměrňovat vůbec, bez ohledu na to, jak svůdný saidín je.
„Rande,“ ozval se Loial, „támhle hoří.“ Rand se vytrhl z nepříjemných myšlenek a zamračeně vzhlédl. Nad střechami se zvedal silný sloup černého kouře. Neviděl, z čeho dým stoupá, ale bylo to blízko jejich hostince.
„Temní druzi,“ řekl s pohledem upřeným na kouř. „Trolloci se za hradby nedostanou, aniž by je někdo uviděl, ale temní druzi... Hurin!“ Rozběhl se a Loial s ním snadno udržel krok.
Čím byli blíž, tím jistější to bylo, až nakonec zabočili za poslední roh kamenné terasy, a tam byl Obránce Dračí stěny, z horních oken se hrnul kouř a ze střechy šlehaly plameny. Před hostincem se seběhl dav lidí. Cuale hulákal a poskakoval kolem a snažil se řídit lidi vynášející nábytek ven z domu. Muži se postavili do dvojité řady a podávali si vědra s vodou, kterou vytahovali ze studny na ulici, a prázdná posílali zpátky. Většina lidí však jenom stála a dívala se. Šikmou střechou prorazily další plamenné jazyky a lidé ohromeně vydechli.
Rand se protáhl davem k hostinskému. „Kde je Hurin?“
„Opatrně s tím stolem!“ zařval Cuale. „Ať ho nepoškrábete!“ Podíval se na Randa a zamrkal. Obličej měl černý od mouru a sazí. „Můj pane? Kdo? Tvůj služebník? Nepamatuju se, že bych ho viděl, můj pane. Ale určitě utekl. Ať neupustíš ty svícny, hlupáku! Jsou ze stříbra!“ Cuale odtancoval, aby vyčinil mužům, vynášejícím jeho majetek z hostince.
„Hurin by neutekl,“ řekl Loial. „Neopustil by...“ Rozhlédl se kolem sebe a nedořekl. Některým z přihlížejících zřejmě připadal ogier stejně zajímavý jako požár.