„Já vím,“ řekl Rand a vrhl se k hostinci.
V šenku to skoro nevypadalo, že budova hoří. Dvojitá řada mužů se táhla po schodech. Vědra stále putovala sem a tam. Další lidé vynášeli zbylý nábytek, ale dole nebylo o moc víc kouře, než kdyby se v kuchyni připálilo nějaké jídlo. Když se však Rand protlačil výš, začal dým houstnout. Kašlaje se Rand hnal po schodech nahoru.
Řada mužů končila těsně před odpočívadlem na druhém poschodí, a muži lili vodu do zakouřené chodby. Kouřem problikávaly rudé plameny, olizující stěny.
Jeden z mužů popadl Randa za loket. „Nahoru nemůžeš, můj pane. Odsud dál je všechno ztracený. Ogiere, promluv s ním.“
Rand si poprvé uvědomil, že ho Loial následuje. „Vrať se dolů, Loiale. Vynesu ho ven.“
„Hurina a truhlici dohromady neuneseš, Rande.“ Ogier pokrčil rameny. „Kromě toho, nenechám shořet svoje knihy.“
„Tak se drž při zemi. Pod kouřem.“ Rand se na schodech spustil na kolena a vyškrábal se nahoru. U podlahy byl čistší vzduch. Sice tu bylo dost kouře, takže ho to nutilo ke kašli, ale mohl dýchat. Nicméně byl vzduch rozpálený a Rand ho nedokázal nosem dost vdechnout. Dýchal tedy ústy a cítil, jak mu vysychá jazyk.
Smočila ho voda, kterou někdo z mužů vylil na schodiště, a promočila ho až na kůži. Chladivá úleva trvala jen chvíli, žár se hned vrátil. Rand se odhodlaně plazil dál. Věděl, že Loial leze těsně za ním, protože ogier neustále kašlal.
Jedna stěna chodby stála v plamenech a z podlahy u ní již začínaly stoupat pramínky kouře a přidávaly se k oblaku, jenž jim visel nad hlavami. Rand byl rád, že nevidí, co je nad vším tím dýmem. Hrozivé praskání napovídalo až dost.
Dveře do Hurinova pokoje ještě nechytily, ale byly dost rozpálené, takže Rand několikrát ucukl, než se mu podařilo je otevřít. První, co uviděl, byl Hurin ležící na podlaze. Rand se k němu doplazil a zvedl mu hlavu. Slídič měl na spánku bouli o velikosti švestky.
Hurin nepřítomně otevřel oči. „Urozený pane Rande?“ zamumlal slabě. „... klepali na dveře... myslel jsem, že to jsou další pozvá...“ Vyvrátil oči. Rand mu sáhl na tepnu a ulevilo se mu, když nahmatal tep.
„Rande...“ zakašlal Loial. Byl vedle postele. Odhrnuté pokrývky ukazovaly prázdné místo pod postelí. Truhlice byla pryč.
Strop zapraskal a na podlahu dopadl kus hořícího dřeva.
Rand řekclass="underline" „Seber svoje knížky. Já vezmu Hurina. Honem.“ Chtěl si bezvládného slídiče přehodit přes rameno, ale Loial mu ho vzal.
„Ty knihy budou muset shořet, Rande. Nemůžeš ho nést a plazit se přitom, a jestli se postavíš, ke schodům se nikdy nedostaneš.“ Ogier si převalil Hurina na široká záda, takže mu jeho ruce a nohy visely podél těla. Strop hlasitě zapraskal. „Musíme si pospíšit, Rande.“
„Běž, Loiale. Běž, já půjdu za tebou.“
Ogier se s břemenem odplazil do chodby a Rand se vydal za ním. Pak se zarazil a ohlédl se na spojovací dveře do svého pokoje. Praporec byl pořád tam. Dračí zástava. Ať shoří, pomyslel si, a zároveň ho napadla odpověď, jako by to slyšel říkat Moirain. Může na tom záviset tvůj život. Pořád se tě snaží využit. Může na tom záviset tvůj život. Aes Sedai nikdy nelžou.
Zaskřípal zuby, převalil se po podlaze a rozkopl dveře.
Druhý pokoj byl jedinou masou plamenů. Hořící postel připomínala hranici a po podlaze se již rozbíhaly červené plamínky. Přes tohle se nepřeplazí. Rand se zvedl a přikrčeně vběhl do pokoje. Choulil se před žárem, kašlal a dusil se. Z vlhkého pláště mu začala stoupat pára. Jedna strana šatníku již hořela. Rand prudce otevřel dvířka. Jeho sedlové brašny tu pořád byly, chráněny před ohněm, a jedna se nadouvala zástavou Luise Therina Telamona. Dřevěné pouzdro na flétnu bylo vedle. Rand na okamžik zaváhal. Pořád ho můžu nechat shořet.
Strop zasténal. Rand popadl brašny a pouzdro s flétnou a proskočil dveřmi. Přistál na kolenou ve chvíli, kdy hořící trámy dopadly na místo, kde před chviličkou stál. Táhnouc svoje břímě po podlaze se Rand protáhl do chodby. Prkna se otřásala, jak padaly další trámy.
Když dorazil ke schodišti, muži s vědry už byli pryč. Rand skoro sjel po schodech na nižší odpočívadlo, vyhrabal se na nohy a proběhl nyní prázdnou budovou na ulici. Přihlížející na něj zírali, protože měl začerněnou tvář a kabátec pokrytý sazemi, ale Rand doklopýtal k místu, kde naproti přes ulici Loial opřel Hurina o zeď domu. Jakási žena otírala Hurinovi obličej plátnem, ale on měl zavřené oči a dýchal přerývaně.
„Je tu někde vědma?“ chtěl vědět Rand. „Potřebuje pomoc.“ Žena se na něj nechápavě podívala a Rand se snažil rozpomenout na další jména, které lidé dávali ženám, jež by ve Dvouříčí byly vědmami. „Moudrá žena? Občas se jí říká matka a něco dál? Žena, která zná bylinky a léčení?“
„Já jsem učitelka, jestli jsi myslel tohle,“ řekla ta žena, „ale tady se podle mě dá dělat jen jedno. Uložte ho někam, kde bude mít pohodlí. Obávám se, že má něco poraněného v hlavě.“
„Rande! Jsi to ty!“
Rand vytřeštil oči. Byl to Mat. Vedl koně davem a luk měl přehozený přes rameno. Mat s bledou, napjatou tváří, ale pořád Mat s úsměvem na rtech, byť slabým. A za ním přicházel Perrin. Žluté oči se mu v záři plamenů leskly a přitahoval skoro tolik pohledů, jako sám požár. A Ingtar, právě sesedal a místo zbroje měl kabátec s vysokým límcem, ale přes rameno mu pořád vyčníval jílec meče.
Randa zamrazilo. „Je pozdě,“ oznámil jim. „Přišli jste pozdě.“ A sedl si na ulici a rozchechtal se.
31
Na stopě
Rand netušil, že je tu i Verin, dokud Aes Sedai neuchopila do dlaní jeho bradu. Na okamžik zahlédl v její tváři obavy, snad dokonce strach, a pak měl náhle pocit, jako by ho polili ledovou vodou. Ne že by byl mokrý, ale úplně se roztřásl. Otřásl se a přestal se smát. Verin ho nechala a sklonila se nad Hurinem. Učitelka ji pozorně sledovala. Rand taktéž. Co tu dělá? Jako kdybych to nevěděl.
„Kam jste šli?“ vyptával se drsně Mat. „Všichni jste prostě zmizeli, a teď jste se dostali do Cairhienu před náma. Loiale?“ Ogier nejistě pokrčil rameny a stříhaje ušima se rozhlížel kolem sebe po lidech. Polovina lidí se otočila od ohně a dívala se na nově příchozí. Pár se jich přiloudalo blíž ve snaze poslouchat.
Perrin k Randovi napřáhl ruku, aby mu pomohl vstát, a ten přijal. „Jak jste našli hostinec?“ Ohlédl se na Verin klečící s rukama položenýma na Hurinově hlavě. „To ona?“
„Jistým způsobem,“ připustil Perrin. „Strážní u brány chtěli vědět, kdo jsme, a nějaký chlapík, co právě vycházel ze strážnice, nadskočil, když zaslechl Ingtarovo jméno. Tvrdil, že ho nezná, ale ten jeho úsměv na míle křičel ‚lžu‘.“
„Myslím, že znám toho chlapa, co o něm mluvíš,“ zabručel Rand. „Takhle se usmívá pořád.“
„Verin mu ukázala svůj prsten,“ vložil se do hovoru Mat, „a cosi mu pošeptala do ucha.“ Vypadal i mluvil jako nemocný, líce měl zruměnělé, kůži napjatou, ale přece jen se usmál. „Neslyšel jsem, co říkala, ale nebylo jasný, jestli mu dřív vypadnou oči z důlků, nebo si dřív spolkne jazyk. Z ničeho nic pro nás nemohl udělat dost. Řekl, že na nás čekáte, a taky kde bydlíte. Sám se nabídl, že nás doprovodí, ale když ho Verin odmítla, očividně se mu ulevilo.“ Mat si Odfrkl. „Urozený pán Rand z rodu al’Thor.“
„Je to moc dlouhý příběh, abych ho teď vysvětloval,“ prohlásil honem Rand. „Kde je Uno a ostatní? Budeme je potřebovat.“