„V Předbrání.“ Mat se zamračil a pomalu pokračoval. „Uno říkal, že radši zůstane tam, než za hradbama. Z toho, co vidím, bych byl radši s nima. Rande, nač by nám byl Uno? Našel jsi... je?"
Rand si náhle uvědomil, že tohle je ta chvíle, jíž se podvědomě snažil vyhnout. Zhluboka se nadechl a podíval se příteli do očí. „Mate, měl jsem tu dýku, a zase jsem ji ztratil. Temní druzi ji sebrali.“ Slyšel, jak naslouchající Cairhieňané vzdychají, ale nevšímal si toho. Oni si klidně mohli hrát tu svou hru, ale Ingtar konečně dorazil a Rand s hraním skončil. „Ale nemohli se dostat daleko.“
Ingtar předtím mlčel, nyní však přistoupil k trojici přátel a popadl Randa za loket. „Ty jsi ji měl? A taky,“ – rozhlédl se kolem –„tu druhou věc?“
„To vzali taky,“ přiznal Rand tiše. Ingtar udeřil pěstí do dlaně druhé ruky a odvrátil se. Někteří Cairhieňané při pohledu na jeho tvář couvali.
Mat se kousl do rtu a pak pohodil hlavou. „Nevěděl jsem, že se to našlo, tak to není, jako bych to znova ztratil. Je to prostě pořád ztracený.“ Bylo zřejmé, že hovoří o dýce, ne o Valerském rohu. „Zase to najdeme. Máme teď dva slídiče. Perrin je teď jedním z nich. Když jste s Hurinem a Loialem zmizeli, sledoval stopu celou cestu až do Předbrání. Já si myslel, že jsi možná utekl před... no, víš, co myslím. Kam jsi šel? Pořád nechápu, jak jste se dostali tak daleko před nás. Ten chlapík říkal, že jste tu už celý dny.“
Rand se ohlédl na Perrina – On je slídič? – a zjistil, že ten si na oplátku prohlíží jeho. Měl dojem, že Perrin cosi mumlá. Stínobijec? Musel jsem mu špatně rozumět. Perrin na něj chvíli upíral žluté oči, které jako by ukrývaly tajemství týkající se jeho osoby. Rand si řekl, že se mu jen něco zdá – Nejsem šílený. Ještě ne. – a odtrhl od přítele zrak.
Verin právě pomáhala stále otřesenému Hurinovi na nohy. „Pořád je mi slabo,“ říkal Hurin. „Jsem trochu unavený, ale...“ Odmlčel se, jako by Verin uviděl poprvé, a poprvé si taky uvědomil, co se stalo.
„Únava ještě pár hodin přetrvá,“ vykládala mu Verin. „Tělo bude mít spoustu práce, aby se rychle uzdravilo.“
Cairhienská učitelka se zvedla. „Aes Sedai?“ zeptala se tiše. Verin kývla hlavou a učitelka udělala pukrle.
Byť mluvila učitelka tiše, slova „Aes Sedai" se rozběhla davem a vyvolala celou škálu pocitů, od posvátné úcty přes strach k rozčilení. Teď skupinku pozoroval každý – dokonce i Cuale se přestal věnovat hořícímu hostinci – a Randa napadlo, že by koneckonců neškodila trocha opatrnosti.
„Máte někde pokoje?“ zeptal se proto. „Musíme si promluvit, a tady to udělat nemůžeme.“
„Dobrý nápad,“ souhlasila Verin. „Už jsem tu kdysi bydlela, U velkého stromu. Půjdeme tam.“
Loial došel pro koně – střecha hostince se zatím celá propadla, ale stáje zůstaly nedotčeny – a brzy všichni kromě Loiala, jenž prohlašoval, že si zase zvykl na chůzi, projížděli ulicemi města. Perrin vedl otěže prvního z řady nákladních koní, které s sebou přivedli na jih.
„Hurine,“ ozval se Rand, „za jak dlouho budeš moct znovu sledovat jejich stopu? A budeš to vůbec umět? Ti muži, kteří tě uhodili a založili oheň, snad nechali nějakou stopu, ne?“
„Mohl bych ji sledovat hned, můj pane. A zvětřím je i v ulicích. Ale dlouho to nevydrží. Nebyl s nimi žádný trollok a nikoho nezabili. Byli to jenom lidé, můj pane, asi temní druzi, ale ty podle pachu vždycky nepoznáš. Tak den, než stopa vychladne.“
„A nemyslím, že by dokázali truhlici otevřít, Rande,“ dodával Loial, „jinak by prostě vzali jenom roh. Bylo by to pro ně mnohem snazší než se tahat s celou truhlicí.“
Rand kývl. „Museli ji naložit na vůz nebo na koně. Jakmile se dostanou za Předbrání, určitě se zase připojí k trollokům. Pak budeš moct jejich stopu snadno sledovat, Hurine.“
„To budu, můj pane.“
„Tak odpočívej, dokud nebudeš v pořádku,“ nakázal mu Rand. Slídič vypadal lépe, ale v sedle se hrbil a měl strhaný obličej. „Přinejhorším budou jen pár hodin před námi. Když pojedeme rychle...“ Náhle si všiml, že na něho ostatní zírají, Verin, Ingtar, Mat i Perrin. Uvědomil si, co udělal, a zrudl. „Promiň, Ingtare. Já jenom, že jsem si na to velení nějak zvykl. Nesnažil jsem se ti ho přebrat.“
Ingtar pomalu kývl. „Moirain vybrala dobře, když přiměla urozeného pána Agelmara, aby tě jmenoval mým zástupcem. Možná by bývalo lepší, kdyby tě byl amyrlinin stolec ustanovil do velení rovnou.“ Shienarec se zachechtal. „Přinejmenším se ti povedlo se rohu skutečně dotknout.“
Poté už jeli mlčky.
Hostinec U velkého stromu mohl klidně být dvojčetem Obránce Dračí stěny. Byla to vysoká kamenná krychlová budova s šenkem obloženým tmavým dřevem a na krbové římse stály velké stříbrné, pečlivě vyleštěné hodiny. Hostinská mohla být Cualovou sestrou. Paní Tiedra vypadala stejně baculatě a měla stejné falešné chování – a taky stejné pronikavé oči a stejně hledala skrytý význam slov. Ale Tiedra znala Verin, a úsměv, s nímž Aes Sedai vítala, jí šel od srdce. Aes Sedai sice nikdy vyslovila nahlas, ale Rand si byl jist, že to ví.
Tiedra a zástup sloužících se postarali o koně a odvedli je do pokojů. Rand dostal stejně hezký pokojík, jako byl ten, co mu vyhořel, ale mladíka více zajímala velká měděná vana, kterou do dveří dovlekli dva sluhové, a vědra horké vody, jež přinášely pomocnice z kuchyně. Jediný pohled do zrcadla nad umyvadlem mu prozradil, že vypadá, jako by se namazal sazemi, a na kabátci měl černé šmouhy.
Rand se svlékl a vlezl si do vany. Při koupeli zároveň přemýšlel. Byla tu Verin. Jedna ze tří Aes Sedai, jimž mohl věřit, že se ho nepokusí zkrotit ani předat těm, jež by to učinily. Aspoň to tak vypadalo. Jedna ze tří Aes Sedai, které chtěly, aby uvěřil, že je Drakem Znovuzrozeným, a využít ho jako falešného Draka. Ona je Moiraininýma očima, dává tu na mě pozor. A Moiraininou rukou, co se snaží tahat za provázky. Ale já jsem provázky odstřihl.
Přinesli mu sedlové brašny a ranec, jejž nechal na nákladním koni, s čistým oblečením. Vytřel se dosucha a otevřel ranec – a povzdechl si. Zapomněl, že jeho druhé dva kabátce jsou stejně zdobné jako ten, co hodil na židli, aby ho služebná vyčistila. Po chvíli se rozhodl pro černý kabátec, protože měl pocit, že se barvou hodí k jeho náladě. Na vysokém límci kabátce jasně vystupovaly stříbrné volavky a po rukávcích mu spadaly stříbrné peřeje, čeřící se na kamenech v pěnu.
Rand si přendával věci ze starého kabátce do nového, a přitom našel pergameny. Nepřítomně nacpal pozvánky do kapes a zadíval se na dva dopisy od Seléné. Napadlo ho, jak mohl být tak hloupý. Byla to krásná mladá dáma z urozeného rodu. A on byl jen ovčák, kterého se snaží využít Aes Sedai, muž, odsouzený k šílenství, pokud dřív nezemře. A přesto při pohledu na její rukopis cítil pohnutí, skoro cítil její vůni.
„Jsem ovčák,“ oznámil dopisům, „ne velký člověk, a kdybych se mohl s nějakou dívkou oženit, byla by to Egwain, ale ona chce být Aes Sedai. A jak bych se vůbec mohl oženit s nějakou ženou, vůbec nějakou ženu milovat, když zešílím a mohl bych ji i zabít?“
Slova však nedokázala zahnat vzpomínku na Seléninu krásu, ani na to, jak stačilo, aby se na něj podívala, a jemu hned vzkypěla krev. Skoro mu to připadalo, že je s ním v místnosti, že cítí její vůni, až se otočil a rozesmál se, protože byl sám.