„Mám vidiny, jako bych se už pomátl,“ zamumlal.
Prudce odsunul stínítko lampičky nad nočním stolkem, zapálil knot a strčil dopisy do plamene. Venku se zvedl prudký vítr a skrze okenice se dostal do místnosti a rozdmychal plameny, až docela obalily oba pergameny. Rand rychle odhodil hořící dopisy do vyhaslého krbu, neboť mu plameny málem ožehly prsty. Rand počkal, až se rozpadne i poslední zčernalý kousek, pak si připjal meč a vyšel z pokoje.
Verin objednala soukromou jídelnu, kde byly tmavé stěny obloženy policemi, na nichž bylo víc stříbra než v šenku. Mat žongloval se třemi vejci natvrdo a snažil se tvářit lhostejně. Ingtar si zamračeně prohlížel nezapálený krb. Loialovi zůstalo v kapsách několik knih z Fal Dary, a teď si četl pod lampou.
Perrin seděl u stolu, ramena měl svěšená a zíral na své sepjaté prsty. Jemu byla místnost cítit po včelím vosku, používanému k leštění dřevěného obložení. Byl to on, přemítal v duchu. Rand je Stínobijec. Světlo, co se to s námi děje? Zaťal ruce v pěsti, velké a hranaté. Tyhle ruce přece byly určeny pro kovářské kladivo, ne pro sekeru.
Když Rand vstoupil, Perrin vzhlédl. Napadlo ho, že Rand vypadá odhodlaně, připraven k nějaké akci. Aes Sedai Randa pokynem vyzvala, aby se posadil do vysokého křesla proti ní.
„Jak se má Hurin?“ zeptal se jí Rand a posunul si meč, aby si mohl sednout. „Odpočívá?“
„Trval na tom, že půjde ven,“ odpověděl Ingtar. „Řekl jsem mu, aby sledoval stopu jen do té doby, než ucítí trolloky. Odtamtud je pak můžeme zítra vysledovat. Nebo za nimi chceš vyrazit už dnes v noci?“
„Ingtare,“ zarazil ho Rand rozpačitě, „já se opravdu nesnažil převzít velení. Prostě mi to nemyslelo.“ A přece není tak nervózní, jako by byl kdysi, pomyslel si trochu překvapeně Perrin. Stínobijec. Všichni se měníme.
„Je tu pár věcí, které by mě opravdu zajímaly, Rande,“ ozvala se Verin tiše. „Jednou z nich je, jak se vám podařilo beze stopy zmizet z Ingtarova tábora. A další, jak jste se dostali do Cairhienu o týden před námi. Ten úředník mluvil jasně. Byli byste museli letět.“
Mat upustil jedno vejce na podlahu, kde se rozkřáplo. Ale on se na ně ani nepodíval. Upíral zrak na Randa a Ingtar se také otočil. Loial předstíral, že si stále čte, ale vypadal ustaraně a uši měl vzpřímené.
Perrin si uvědomil, že také zírá. „No, on neletěl,“ řekl. „Žádná křídla nevidím. Možná by nám chtěl říct důležitější věci.“ Verin po něm šlehla pohledem. Perrin se jí sice dokázal podívat do očí, ale první uhnul pohledem. Aes Sedai. Světlo, proč jsme vůbec byli tak hloupí, že jsme šli za Aes Sedai? Rand se na něj vděčně podíval a Perrin se na oplátku na přítele zazubil. Už to sice nebyl ten starý Rand – jako by dorostl do toho honosného kabátce, teď mu padl jako ulitý – ale pořád to byl kluk, s nímž Perrin vyrůstal. Stínobijec. Muž, k němuž vlci chovají posvátnou úctu. Muž, jenž dokáže usměrňovat.
„Mně to nevadí,“ řekl Rand a prostě vypověděl svůj příběh.
Perrin naslouchal s otevřenými ústy. Portálové kameny. Jiné světy, kde se země mění a posunuje. Hurin sleduje stopu tam, kde temní druzi budou. A krásná žena v nesnázích, jako by to bylo jedno z vyprávění kejklířů.
Mat tiše užasle hvízdl. „A ona tě přivedla zpátky? Pomocí jednoho z těch – z těch kamenů?“
Rand na okamžik zaváhal. „Musela to nějak udělat,“ řekl pak. „Takže teď víte, jak jsme se dostali tak daleko před vás. Když přišel Fain, s Loialem se nám podařilo ukrást mu v noci Valerský roh, a pak jsme jeli do Cairhienu, protože podle mě jsme se nemohli dostat kolem nich zpátky, když už se měli na pozoru. A taky jsem věděl, že Ingtar určitě pojede pořád dál na jih za nimi a nakonec do Cairhienu dorazí taky.“
Stínobijec. Rand se na něj podíval a přimhouřil oči a Perrin si uvědomil, že to řekl nahlas. Očividně však ne dost hlasitě, aby to zaslechl i někdo jiný. Nikdo jiný se na něj taky nepodíval. Perrin náhle zatoužil Randovi povědět o vlcích. Já to o tobě vím. Bylo by jen správné, aby ses ty dozvěděl moje tajemství. Ale byla tu Verin. Před ní to vyslovit nedokázal.
„Zajímavé,“ prohodila Aes Sedai, tváříc se zamyšleně. „S tou dívkou bych se moc ráda setkala. Jestli umí použít portálový kámen... Dokonce ani to jméno není příliš známo.“ Otřásla se. „No, to je na jindy. Vysokou dívku by mezi cairhienskými urozenci nemělo být těžké najít. Áááá, tady je naše jídlo.“
Perrin jehněčí ucítil dřív, než paní Tiedra přivedla procesí s podnosy s jídlem. Sliny se mu sbíhaly mnohem víc na maso než na hrách a kaši, mrkev a zelí nebo na horké křupavé rohlíčky. Zelenina mu sice pořád docela chutnala, ale poslední dobou se mu občas stávalo, že snil o kusu masa. Obvykle ani nemuselo být upravené. Při pohledu na krásné růžovoučké plátky jehněčího ho napadlo, že je příliš udělané, a to ho zneklidnilo. Odhodlaně si nechal nandat i všechny přílohy. A jehněčího si přidal.
Jedli mlčky, všichni se věnovali pouze vlastním myšlenkám. Perrina pohled na Mata při jídle zabolel. Mat měl stále chuť k jídlu jako dřív, i přes horečnatě zarudlé tváře, a jídlo do sebe házel, jako by mělo být poslední před smrtí. Perrin pokud možno upíral oči do svého talíře a přál si, aby nikdy nebyli opustili Emondovu Roli.
Když služtičky odklidily nádobí a odešly, Verin trvala na tom, že zůstanou spolu, dokud se Hurin nevrátí. „Třeba nám přinese zprávu, že musíme okamžitě vyrazit.“
Mat se vrátil k žonglování a Loial ke čtení. Rand se optal hostinské, nemají-li tu nějaké další knihy, a ona mu přinesla Putování Jaina Dlouhokrokého. Perrinovi se kniha také líbila, byly v ní příběhy o dobrodružstvích mezi Mořským národem a cestách do zemí za Aielskou pustinou, odkud pocházelo hedvábí. Ale na čtení neměl náladu, a tak si s Ingtarem vytáhli kameny na dámu. Shienarec hrál prudkým, odvážným stylem. Perrin vždy hrával urputně a ustupoval váhavě, ale tentokrát kladl kameny stejně unáhleně jako Ingtar. Většinou skončili remízou, ale Perrinovi se podařilo vyhrát tolikrát co Ingtarovi. Shienarec na něj do večera, kdy se vrátil slídič, pohlížel s nově nabytou úctou.
Hurin se zubil rovnou měrou vítězoslavně i zmateně. „Našel jsem je, urozený pane Ingtare. Urozený pane Rande. Vystopoval jsem je do jejich doupěte.“
„Doupěte?“ vyhrkl ostře Ingtar. „Chceš říct, že skrývají někde nablízku?“
„Ano, urozený pane Ingtare. Ty, co vzali roh, jsem sledoval přímo tam, a všude kolem byly i stopy trolloků, i když se skrývali, jako by nechtěli, aby je někdo viděl. Není divu.“ Slídič se zhluboka nadechl. „Je to to velký venkovský sídlo, který právě dostavěl urozený pán Barthanes.“
„Urozený pán Barthanes!“ vyjekl Ingtar. „Ale on je... on je... on je...“
„Mezi vysoce postavenými jsou temní druzi stejně jako mezi chudinou,“ prohlásila klidně Verin. „Mocní odevzdávají duši Stínu stejně často jako slabí.“ Ingtar se mračil, jako by tohle nechtěl poslouchat.
„Jsou tam stráže,“ pokračoval Hurin. „S dvaceti muži se tam nedostanem, ne tam a zase ven. Stovka by to možná zvládla, ale dvě by byly lepší. To si myslím já, můj pane.“
„A co král?“ chtěl vědět Mat. „Jestli je tenhle Barthanes temným druhem, král nám pomůže.“
„Jsem si naprosto jistá,“ prohodila suše Verin, „že Galldrian Riatin by skočil Barthanesovi Damodredovi po krku, jenom kdyby se začalo povídat, že Barthanes je temný druh, a byl by za ten důvod vděčný. Taky jsem si naprosto jistá, že jakmile by Galldrian jednou získal Valerský roh, už by ho nepustil ze spárů. O svátcích by ho vytahoval a ukazoval lidem a vykládal jim, jak velký a mocný je Cairhien, a že takový taky zůstane.“