Perrin šokované zamrkal. „Ale Valerský roh musí být tam, kde se odehraje Poslední bitva. Přece si ho nemůže jen tak nechat.“
„Já toho sice o Cairhienu moc nevím,“ řekl mu Ingtar, „ale o Galldrianovi jsem toho slyšel dost. Pohostil by nás a poděkoval by nám za tu slávu, kterou jsme do Cairhienu přinesli. Pak by nám nacpal kapsy zlatem a zahrnul nás poctami. A kdybychom se pokusili s rohem odejít, nechal by nám ty poctěné hlavy bez mrknutí oka setnout.“
Perrin si prohrábl vlasy. Čím víc toho věděl o králích, tím méně se mu líbili.
„A co ta dýka?“ zeptal se bázlivě Mat. „Tu by přece nechtěl, nebo ano?“ Ingtar se na něj zamračil a Mat nejistě přešlápl. „Vím, že je roh důležitej, ale já v Poslední bitvě určitě bojovat nehodlám. Ta dýka...“
Verin položila ruce na lenochy křesla. „Tu Galldrian taky nesmí dostat do rukou. Musíme vymyslet nějaký způsob, jak se dostat do Barthanesova zámku. Kdybychom našli nějaký způsob, jak najít roh, mohli bychom taky vymyslet, jak ho dostat zpátky. Ano, Mate, tu dýku samozřejmě taky. Jakmile se po městě rozšíří zpráva, že je tu Aes Sedai – no, obvykle se těmhle věcem vyhýbám, ale kdybych se Tiedře zmínila, co bych dala za to, kdybych se mohla podívat do Barthanesova nového zámku, měla bych tak do dvou dní získat pozvánku. A nemělo by být nijak těžké přivést vás s sebou. Co je, Hurine?“
Od chvíle, kdy se zmínila o pozvánce, slídič se nervózně kolébal na patách. „Urozený pán Rand už jedno pozvání má. Od urozeného pána Barthanese.“
Perrin na Randa vytřeštil oči, a nebyl sám.
Rand vytáhl z kapsy kabátce dva zapečetěné pergameny a beze slova je podal Aes Sedai.
Ingtar přistoupil blíž a zvědavě se mu podíval přes rameno na pečeti. „Barthanes a... A Galldrian! Rande, kde jsi k nim přišel? Cos to prováděl?“
„Nic,“ řekl Rand. „Nedělal jsem nic. Oni mi je prostě poslali.“ Ingtar dlouze vydechl. Mat měl ještě otevřená ústa. „No, oni je prostě poslali,“ prohlásil Rand tiše. Náhle vypadal velice důstojně, Perrin si ho takového nikdy nepamatoval. Rand se k Aes Sedai a k shienarskému šlechtici choval jako k sobě rovným.
Perrin potřásl hlavou. Tobě ten kabátec opravdu padne. Všichni se měníme.
„Urozený pán Rand všechny ostatní spálil,“ vykládal Hurin. „Každý den přicházely nové, a on je každý den pálil. Až na tyhle, samozřejmě. Každý den chodily od mocnějších rodů.“ Znělo to hrdě.
„Kolo času nás všechny vetkává do vzoru tak, jak si přeje ono,“ prohlásila Verin s pohledem upřeným na pergameny, „ale občas nám opatří to, co potřebujeme, dřív, než začneme tušit, že to potřebujeme.“
Nedbale zmačkala královskou pozvánku a hodila ji do krbu, kde zůstala ležet bílá na nezapálených polenech. Na druhém svitku zlomila palcem pečeť a pozvánku si přečetla. „Ano. Ano, tahle bude dobrá.“
„Jak bych tam mohl jít?“ zeptal se jí Rand. „Oni poznají, že nejsem žádný pán. Jsem ovčák a sedlák.“ Ingtar se zatvářil pochybovačně. „To jsem, Ingtare. Říkal jsem ti to.“ Ingtar pokrčil rameny, ale pořád nevypadal, že by ho to přesvědčilo. Hurin na Randa zíral se zřejmou nevírou.
Ať shořím, řekl si Perrin, kdybych ho neznal, taky bych tomu nevěřil. Mat Randa pozoroval s nakloněnou hlavou a mračil se, jako by se díval na něco, co vidí poprvé v životě. On to také vidí. „To zvládneš, Rande,“ řekl Perrin. „Bez problémů.“
„Pomůže ti,“ poznamenala Verin, „když nebudeš každému vykládat, co nejsi. Lidé vidí to, co čekají, že uvidí. Jinak se jim dívej rovnou do očí a mluv odhodlaně. Tak, jako jsi mluvil se mnou,“ dodala suše, a Randovi stoupla do tváří červeň, ale oči nesklopil. „Nezáleží na tom, co řekneš. Oni všechno, co bude trochu výjimečné, přičtou tomu, že jsi cizinec. Taky pomůže, když si připomeneš, jak jsi vystupoval před amyrlin. Jestli budeš stejně nadutý, všichni klidně uvěří, že jsi urozený pán, i kdybys měl na sobě hadry.“ Mat se zařehtal.
Rand rozhodil rukama. „No dobrá. Udělám to. Ale pořád si myslím, že pět minut poté, co otevřu pusu, to poznají. Tak kdy?“
„Barthanes ti navrhl pět různých dní, a jedno pozvání platí na zítřejší večer.“
„Zítra!“ vybuchl Ingtar. „Zítra v noci už roh může být padesát mil daleko, nebo –“
Verin ho uťala. „Uno a tvoji vojáci můžou zámek hlídat. Jestli se pokusí roh někam přepravit, snadno je můžeme sledovat, a možná ho tak získáme snadněji než zpoza Barthanesových hradeb.“
„Možná,“ souhlasil nerudně Ingtar. „Já jenom nerad čekám, zvlášť teď, když už máme roh skoro v rukou. Musím ho mít. Musím! Musím!“
Hurin na něj vytřeštil oči. „Ale, urozený pane Ingtare, takhle to nejde. Co se stane, stane se, a co se má stát, to –“ Ingtarův zamračený pohled ho zarazil uprostřed věty, i když si pro sebe ještě zamumlaclass="underline" „Tak to nejde, říkat ‚musím‘.“
Ingtar se škrobeně obrátil zpátky k Verin. „Verin Sedai, Cairhieňané velice přesně dodržují protokol. Jestli Rand nepošle odpověď, Barthanese by se to mohlo natolik dotknout, že nás nepustí dovnitř ani s tím pergamenem v rukou. Ale jestli to Rand udělá... no, přinejmenším Fain ho zná. Mohli bychom je na sebe upozornit, a oni budou mít čas nachystat nějakou past.“
„Překvapíme je.“ Její úsměv však rozhodně nevypadal vesele. „A podle mě bude chtít Barthanes Randa v každém případě přijmout. Ať už je temným druhem nebo ne, pochybuji, že se vzdal intrik proti trůnu. Rande, psal tam, že tě zaujal jeden z králových projektů, ale neupřesnil který. Co tím myslel?“
„To nevím,“ řekl Rand pomalu. „Od chvíle, co jsme dorazili, jsem neudělal ani ň. Počkat. Možná myslí tu sochu. Projížděli jsme vesnicí, kde právě vykopávali jakousi obrovskou sochu. Říkali, že je z věku pověstí. Král ji chce přenést do Cairhienu, i když já nemám tušení, jak by mohl pohnout něčím tak velikým. Ale já se jedině zeptal, co to je.“
„My tamtudy prošli, ale nezastavovali jsme se a nevyptávali.“ Verin nechala pozvánku spadnout do klína. „Pro Galldriana nejspíš nevzejde nic dobrého z toho, že to odkryl. Žádné přímé nebezpečí nehrozí, ale nikdy není moudré, aby se lidé, kteří o tom nic nevědí, pletli do věcí z věku pověstí.“
„Co je to?“ zeptal se Rand.
„Sa’angrial.“ Mluvila, jako by to nebylo zvlášť důležité, ale Perrin měl náhle pocit, že se ti dva věnují nějakému soukromému rozhovoru a říkají věci, které nikdo jiný neslyší. „Je to jeden z dvojice největších, co kdy byly vyrobeny, o kterých víme. A navíc to byl dost zvláštní pár. Jeden, který je zatím pořád zakopaný v Tremalkingu, mohla použít pouze žena. Tenhle zase jedině muž. Vyrobili je za války síly jako zbraň, ale jestli něčemu můžeme být konci věku pověstí nebo Rozbití světa vděční, tak tomu, že přišly dřív, než mohly být tyhle zbraně použity. Společně by mohly být dost mocné, aby svět rozbily znovu, a tentokrát by to mohlo být ještě horší než poprvé.“
Perrin zaťal ruce v pěst. Přímému pohledu na Randa se vyhýbal, ale koutkem oka si všiml, jak mu zbělely rty. Měl dojem, že se Rand bojí, a ani se mu nedivil.
Ingtar vypadal otřeseně, a nejspíš taky byl. „Tu věc by měli zase zakopat, a tak hluboko, dokud jim bude stačit hlína. Co se všecko mohlo stát, kdyby ho byl našel Logain? Nebo kterýkoliv ubožák, který může usměrňovat? A co teprve někdo, kdo se prohlašuje za Draka Znovuzrozeného? Verin Sedai, rozhodně musíš Galldriana varovat.“