„Cože? To, myslím, není třeba. K tomu, aby usměrnily dost síly k rozbití světa, musejí být použity oba zároveň – tak to chodilo za věku pověstí. Muž a žena pracující spolu byli vždy desetkrát silnější než každý zvlášť – a která Aes Sedai by dnes pomohla muži, jenž umí usměrňovat? Jeden sám o sobě je dost silný, ale napadá mě jen pár žen, které by dokázaly přežít proud síly protékající sa’angrialem v Tremalkingu. Samozřejmě amyrlin. Moirain a Elaida. Možná jedna nebo dvě další. A tři, co se pořád ještě učí. A co se týče Logaina, všechnu jeho sílu by bylo vyžadovalo už jen to, aby ho to nespálilo na uhel, takže by mu žádná nezbyla k tomu, aby vůbec něco dokázal. Ne, Ingtare, nemyslím, že by sis měl dělat starosti. Aspoň ne do chvíle, než se pravý Drak Znovuzrozený prohlásí, a pak budeme mít stejně spoustu jiných starostí. Takže teď si budeme lámat hlavu s tím, co uděláme, až se dostaneme do Barthanesova sídla.“
Mluvila k Randovi. To Perrin věděl, a podle toho, jak se Mat tvářil vyplašeně, tak to poznal také. Dokonce i Loial neklidně poposedl v křesle. Ó, Světlo, Rande, pomyslel si Perrin. Světlo, nenech ji, aby tě využila.
Rand tiskl dlaně na stůl, až měl bílé klouby, ale hlas měl vyrovnaný. A očima neuhnul od Aes Sedai. „Nejdřív musíme sebrat roh a dýku. Pak bude hotovo, Verin. Pak bude hotovo.“
Při pohledu na Verinin úsměv, slabý a tajuplný, Perrina zamrazilo. Podle něj Rand nevěděl polovinu toho, co si myslel, že ví. Ani polovinu.
32
Nebezpečná slova
Venkovské sídlo urozeného pána Barthanese připomínalo v noci ropuchu. Pozemek, jejž zabíralo, by vydal na slušnou pevnost, se všemi těmi hradbami a přístavky. Ale žádná pevnost to nebyla, všude byla vysoká okna a světla a ven se nesla hudba a smích. Rand si však všiml strážných přecházejících po ochozech na věžích i po cimbuří, a žádné z oken nebylo příliš nízko u země. Rand sesedl z Rudocha, uhladil si kabátec a upravil opasek s mečem. Ostatní také sesedali u paty širokého schodiště z bílého kamene, vedoucího k širokým, bohatě vyřezávaným dveřím do sídla.
Randův doprovod tvořilo deset Shienarců pod Unovým velením. Jednooký voják kývl na Ingtara, než se s muži připojil k ostatním ozbrojencům na nádvoří, kde se rozlévalo pivo a na rožni nad velkým ohněm se tu otáčel celý vůl.
Druhých deset Shienarců zůstalo mimo s Perrinem. Každý, kdo půjde do zámku, tam musí mít nějaký úkol, tvrdila Verin, a Perrin tohoto večera žádný úkol plnit nemůže. Doprovod byl v cairhienských očích nezbytný kvůli důstojnosti, ale víc než deset mužů by již vypadalo podezřele. A Rand musel jít, protože dostal pozvánku. Ingtar šel, aby mu propůjčil vážnost svého titulu, kdežto Loial šel proto, že horní vrstvy cairhienské šlechty ogiery vyhledávaly. Hurin předstíral, že je Ingtarovým panošem. Nicméně jeho skutečný úkol zněl, vyčenichat temné druhy a trolloky, pokud to půjde. Valerský roh nemohl být daleko. Mat, i když kvůli tomu hrozně vrčel, předstíral, že je Randovým služebníkem, protože dokázal vycítit dýku, byla-li poblíž. Jestli Hurin neuspěje, třeba najde temné druhy on.
Když se Rand zeptal Verin, proč s nimi jde, ta se jen usmála a řekla: „Abyste se vy nedostali do potíží.“
Cestou po schodišti Mat zamumlaclass="underline" „Pořád nechápu, proč mám být sluha.“ S Hurinem šli až za ostatními. „Ať shořím, jestli může být Rand pán, můžu si já taky klidně oblíknout nějaký načančaný kabátek.“
„Sluha,“ řekla Verin, aniž se ohlédla, „se dostane na spoustu míst, kam urozený pán nemůže, a mnoho šlechticů ho ani nevnímá. Máte s Hurinem své úkoly.“
„Buď už zticha, Mate,“ vložil se do hovoru Ingtar, „pokud nás nechceš prozradit.“ Blížili se ke dveřím, kde stálo půl tuctu gardistů se stromem a korunou rodu Damodredů na prsou, a stejné množství sloužících v tmavozelené livreji se stromem a korunou na rukávech.
Rand se zhluboka nadechl a ukázal pozvánku. „Jsem urozený pán Rand z rodu al’Thor,“ prohlásil se spěšně, aby to už měl za sebou. „A toto jsou mí hosté, Verin Aes Sedai z hnědého adžah. Urozený pán Ingtar z rodu Shinowa v Shienaru. Loial, syn Arenta syna Halanova, z Državy Šangtaj.“ Loial žádal, aby jeho državu vynechali, ale Verin trvala na tom, že potřebují každičký ždibíček formálnosti, na jaký se zmohou.
Sloužící, jenž se s letmou úklonou natáhl pro pozvánku, sebou při každém dalším jméně trhl. U Verin mu málem vypadly oči z důlků. Pak přiškrceným hlasem vykoktaclass="underline" „Vítejte v domě Damodredů, pánové. Vítej, Aes Sedai. Vítej, příteli ogiere.“ Mávl na sluhy, aby otevřeli dveře dokořán, a s úklonou zavedl Randa a ostatní dovnitř, kde spěšně předal pozvánku jinému olivrejovanému sloužícímu a cosi mu zašeptal do ucha.
Tento sluha měl velký strom a korunu na přednici zeleného kabátce. „Aes Sedai,“ pravil a s pomocí své berly se každému popořadě poklonil, až se málem dotkl hlavou kolenou. „Pánové. Příteli ogiere. Jmenuji se Ashin. Prosím, následujte mne.“
V chodbách byli jen sloužící, ale Ashin je zavedl do rozlehlého sálu plného šlechticů, kde na jednom konci žongloval kejklíř a na druhém metali akrobaté kozelce. Odjinud se ozývala hudba a hlasy prozrazující, že toto nejsou jediní hosté ani baviči. Urozenci tu postávali po dvojicích, po trojicích i čtveřicích, občas muži a ženy pospolu, jindy odděleně, ale vždy mezi nimi bylo dost místa, aby nikdo nemohl vyslechnout, co si vykládají. Hosté byli vesměs oděni do tmavých cairhienských barev, každý s pruhy jasných barev přinejmenším do poloviny hrudi, občas dokonce až do pasu. Ženy měly vlasy umně vyčesané do vysokých kuželů z kudrn, každý účes však byl jiný. Suknice měly tak široké, že dveřmi, které byly užší než vstupní brána do zámku, musely procházet bokem. Žádný z mužů neměl vyholenou hlavu vojáka – všichni měli na dlouhých loknách tmavé sametové klobouky, některé do zvonu, jiné ploché – a, podobně jako ženám, i jim nabírané krajkové volány barvy tmavé slonoviny téměř zakrývaly ruce.
Ashin udeřil berlou a zvučným hlasem je ohlásil, Verin jako první.
Obrátily se k nim všechny oči. Verin měla na ramenou svůj šál s hnědými třásněmi a vyšitými hrozny. Ohlášení Aes Sedai způsobilo, že si všechny urozené dámy a pánové začali špitat a žonglér dokonce pustil jeden z kroužků na zem, i když se na něj již nikdo nedíval. Loial přitahoval skoro stejně tolik pohledů dávno předtím, než Ashin ohlásil jeho jméno. Přes stříbrnou výšivku na límci a na rukávcích jinak neporušená čerň Randova kabátce vypadala vedle cairhienských oděvů docela nenápadně, a jeho i Ingtarův meč také nezůstaly nepovšimnuty. Nikdo z pánů zde zřejmě nebyl ozbrojen. Rand nejednou zaslechl slova „čepel s volavkou". Někteří se na něho dívali podmračeně. Rand tušil, že to jsou lidé, jež urazil, když spálil jejich pozvánky.
Přistoupil k nim štíhlý hezký muž. Měl dlouhé, stříbrem prokvetlé vlasy a na tmavošedém kabátci od krku až téměř k dolnímu okraji pruhy rozličných barev. Na Cairhieňana byl dost vysoký, jen o půl hlavy menší než Rand, a nosil se tak, že vypadal ještě vyšší. Bradu držel tak vysoko, až se zdálo, že na všechny ostatní shlíží. Oči měl jako černé oblázky. Na Verin se však díval ostražitě.