„Je mi velkou ctí, že jsi mne poctila svou návštěvou, Aes Sedai.“ Barthanes Damodred měl hluboký, sebejistý hlas. Přelétl očima k ostatním. „Nečekal jsem tak vybranou společnost. Urozený pane Ingtare. Příteli ogiere.“ Každému z nich lehce pokynul hlavou. Barthanes věděl přesně, jak je mocný. „A ty, můj mladý urozený pane Rande. Ve městě jsi vzbudil velký zájem, a mezi rody také. Třeba si dnes večer budeme moci popovídat.“ Z jeho tónu bylo zřejmé, že by mu nevadilo, kdyby k tomu nedošlo, že jeho všechny ty řeči nezajímají, ale než to napravil, sklouzly mu oči na okamžik stranou k Ingtarovi, k Loialovi a také k Verin. „Buďte vítáni.“ Potom se nechal odtáhnout jednou překrásnou ženou, která mu položila ruku plnou prstenů a téměř zakrytou krajkovím na paži, ale když odcházel, zabloudil zrakem zpět k Randovi.
Znovu se rozproudil tichý hovor a žonglér opět roztočil obruče v protáhlém oválu, až se kroužky skoro dotýkaly omítnutého stropu o dobré čtyři sáhy výš. Akrobaté vůbec nepřestali. Do vzduchu se ze sepjatých dlaní svého společníka vymrštila dívka, a když dělala salto, její naolejovaná pleť se ve světle stovek lustrů zaleskla, než dopadla do rukou muže, jenž již stál na ramennou jiného. Ten ji zvedl nad hlavu, stejně jako muž pod ním zdvihl i jeho, a dívka rozpřáhla paže, jako by čekala na potlesk. Žádný z Cairhieňanů si toho zřejmě nevšiml.
Verin s Ingtarem se vzápětí vnořili do davu. Shienarec si vysloužil několik ostražitých pohledů. Někteří lidé se s rozšířenýma očima podívali na Aes Sedai, jiní se však ustaraně mračili, jako by na dosah objevili vzteklého vlka. Tak se většinou mračili muži, několik žen však s Aes Sedai dokonce promluvilo.
Rand si uvědomil, že Mat s Hurinem už zmizeli do kuchyní, kde vyčkávali všichni sloužicí doprovázející hosty, dokud si pro ně jejich pánové neposlali. Rand doufal, že nebudou mít potíže vyklouznout.
Loial se sklonil a tiše mu promluvil do ucha. „Rande, kousek odtud je brána k Cestám. Cítím ji.“
„Chceš říct, že tohle býval ogieří háj?“ zeptal se Rand stejně tiše a Loial kývl.
„Država Tsofu ještě nebyla znovu nalezena, když jej sázeli, jinak by ogierové, kteří pomáhali budovat Al’cair’rahienallen, nepotřebovali háj k tomu, aby jim připomínal državu. Když jsem naposledy procházel Cairhienem, býval tady všude kolem les, patřící králi.“
„Barthanes ho nejspíš získal nějakou intrikou.“ Rand se nervózně rozhlížel po sále. Všichni se pořád bavili, ale nejeden host je pozoroval. Ingtara neviděl. Verin stála uprostřed hloučku žen. „Přál bych si, abychom mohli zůstat spolu.“
„Verin říkala, že to nejde, Rande. Říkala, že by to ve všech vzbudilo podezření a rozzlobilo by je to, protože by si mysleli, že se jich z nadutosti straníme. Musíme utlumit jejich podezření, dokud Mat s Hurinem něco nenajdou.“
„Slyšel jsem, co říkala, stejně jako ty, Loiale. Ale stejně, jestli je Barthanes temným druhem, tak musí vědět, proč jsme tady. Rozejít se je, jako bychom si říkali o ránu do hlavy.“
„Verin říkala, že nic neudělá, dokud nezjistí, co si má o nás myslet. Prostě udělej, co nám řekla, Rande. Aes Sedai musí vědět, co mají za lubem.“ Loial odešel mezi lidi, a než udělal deset kroků, shlukl se kolem něj kruh urozených dam a pánů.
Jiní se vydali k Randovi, jenž teď zůstal sám, ale on se obrátil na druhou stranu a odspěchal. Aes Sedai možná ví, co mají za lubem, ale já bych to taky rád věděl. Tohle se mi nelíbí. Světlo, přál bych si vědět, jestli mluvila pravdu. Aes Sedai nikdy nelžou, ale pravda, kterou slyšíš, nemusí být taková, za jakou ji považuješ.
Snažil se vyhnout hovoru se šlechtici. Bylo tu množství komnat, všechny plné urozených dam a pánů, ve všech se něco předvádělo. Byli tu tři různí kejklíři v barevných pláštích, další žongléři a akrobati, hudebníci hudoucí na flétny, citary, dulcimery a loutny a navíc na pět různých druhů houslí, šest druhů rohů, rovných, křivých i dulciánů, a deset druhů bubnů, od tamburíny po velký kotel. Rand si pár hráčů na rohy prohlédl trochu pečlivěji, zvláště ty s rohy zatočenými, ale jejich nástroje byly vyrobeny z obyčejné mosazi.
Hlupáku, Valerský roh by přece neměli tady, pokáral se v duchu. Ledaže by chtěl Barthanes předvést mrtvé hrdiny jako součást zábavy.
Byl tu dokonce bard ve stříbrem zdobených tairenských botkách a žlutém plášti. Procházel mezi sály, hrál na harfu, a občas se zastavil a začal přednášet vznešenou řečí. Na kejklíře pohlížel svrchu a v místnostech, kde nějaký byl, se zásadně nezdržoval, ale Rand mezi ním a jimi neviděl žádný větší rozdíl, snad až na oděv.
Náhle se po Randově boku objevil sám Barthanes. Olivrejovaný sluha mu okamžitě s ůklonou nabídl podnos. Barthanes si vzal sklenici z foukaného skla naplněnou vínem. Sluha před nimi s klaněním couval a nabídl podnos Randovi. Ten zavrtěl hlavou a sluha zmizel v davu.
„Vypadáš roztěkaně,“ prohodil Barthanes, upíjeje víno.
„Rád se procházím.“ Rand uvažoval, jak se držet Verininy rady, a vzpomínal, co říkala o jeho návštěvě u amyrlin. Rozhodl se pro držení těla zvané Kočka kráčí přes nádvoří. O nadutém způsobu řeči totiž nic dalšího nevěděl. Barthanes stiskl rty a Randa napadlo, jestli to snad urozenému pánovi připadá příliš naduté, ale mohl se řídit pouze Verininou radou, takže se nezastavil. „Tohle je nádherný večírek. Máš hodně přátel, a ještě nikdy jsem neviděl tolik účinkujících.“
„Mnoho přátel,“ souhlasil Barthanes. „Můžeš sdělit Galldrianovi, kolik, a kdo to je. Některá jména by ho mohla překvapit.“
„Nikdy jsem se s králem nesetkal, urozený pane Barthanesi, a ani nečekám, že bychom se viděli.“
„Ovšem. V té zapadlé díře jste byli jen čirou náhodou. A rozhodně jste nekontrolovali, jak vykopávky té sochy pokročily. To je vskutku velké podceňování.“
„Ano.“ Znovu si vzpomněl na Verin a přál si, aby mu dala víc rad, jak mluvit s člověkem, jenž předpokládá, že lže. Bez přemýšlení dodaclass="underline" „Zaplétat se s věcmi z věku pověstí je nebezpečné, když nevíš, co děláš.“
Barthanes se zadíval do svého vína a přemítal, jestli snad Rand neřekl něco hlubokomyslného. „Chceš snad říci, že v této věci Galldriana nepodporuješ?“ zeptal se nakonec.
„Už jsem ti řekl, pane, s králem jsem se nikdy nesetkal.“
„Ano, ovšem. Nevěděl jsem, že Andořané hrají velkou hru tak dobře. V Cairhienu jich zase tolik nevídáme.“
Rand se zhluboka nadechl, aby mu rozzlobeně neřekl, že tu jejich hru nehraje. „Na řece je hodně bárek z Andoru.“
„Kupci a obchodníci. Kdo si takových všímá? To je jako všímat si brouků na listí.“ Barthanes zřejmě opovrhoval brouky stejnou měrou jako kupci, ale opět se zamračil, jako by snad Rand něco naznačil. „Jen málo mužů cestuje ve společnosti Aes Sedai. Na strážce vypadáš dost mladý. Předpokládám tedy, že strážcem Verin Sedai je urozený pán Ingtar?“
„Jsme tím, co o sobě tvrdíme,“ prohlásil podrážděně Rand. Kromě mě.
Barthanes si teď Randa prohlížel téměř otevřeně. „Mladý. Moc mladý, abys nosil čepel s volavkou.“
„Není mi ještě ani rok,“ odpověděl Rand automaticky, a okamžitě si přál, aby to nevyslovil. Znělo mu to hloupě, ale Verin říkala, chovej se jako před amyrlininým stolcem, a tohle byla odpověď, kterou mu tehdy poradil Lan. Hraničář považoval den, kdy dostal svůj meč, za své narozeniny.
„Aha. Andořan, ale cvičen v Hraničních státech. Nebo cvičen na strážce?“ Barthanes přimhouřil oči a pozorně si Randa prohlížel. „Pokud vím, má Morgasa jen jediného syna. Prý se jmenuje Gawyn. Musí být zhruba ve tvém věku.“