„Setkali jsme se,“ odvětil Rand opatrně.
„Ty oči. Ty vlasy. Slyšel jsem, že andorský královský rod má barvu očí i vlasů téměř aielskou.“
Rand klopýtl, i když podlahu tvořil leštěný mramor. „Já nejsem Aiel, urozený pane Barthanesi, a taky nepocházím z královského rodu.“
„Jak říkáš. Ale poskytl jsi mi hodně látky k přemýšlení. Až spolu budeme mluvit příště, doufám, že najdeme více společných témat.“ Barthanes kývl, zvedl na pozdrav poloprázdnou sklenku a otočil se k šedovlasému muži s mnoha barevnými pruhy na kabátci.
Rand potřásl hlavou a šel dál, pryč od dalších podobných rozhovorů. Špatné bylo už mluvit s jedním cairhienským pánem. Dva riskovat rozhodně nehodlal. Barthanes zřejmě nacházel hluboký význam i v těch nejobyčejnějších poznámkách. Rand si uvědomil, že se z daes dae’mar naučil právě dost na to, aby věděl, že nemá ponětí, jaká hra se tu vlastně hraje. Mate, Hurine, najděte něco a rychle, abychom odsud mohli vypadnout. Tihle lidé jsou blázni.
A pak vstoupil do další komnaty, a kejklíř na druhém konci, probírající se strunami harfy a odříkávající příběh z Velkého hledání Valerského rohu, byl Tom Merrilin. Rand se zastavil jako opařený. Tom si ho zřejmě nevšímal, i když se dvakrát podíval jeho směrem. Zdálo se, že Tom myslel vážně, co říkal. Vážný rozchod.
Rand se obrátil k odchodu, ale do cesty mu vplula jakási žena a položila mu ruku na hruď, přičemž se jí z jemného zápěstí shrnuly krajky. Nesahala mu sice ani k ramenům, ale vysoký kužel jejích kudrn měl přímo před očima. Krajkoví na vysokém límci jí spadalo pod bradu a přednici tmavomodrých šatů pod ňadry měla plnou barevných pruhů. „Jsem Alaine Chuliandred, a ty jsi ten slavný Rand al’Thor. Ve svém vlastním zámku má Barthanes asi právo mluvit s tebou jako první, ale nás všechny fascinovalo, co se o tobě povídá. Dokonce jsem se doslechla, že hraješ na flétnu. Je to pravda?“
„Hraji na flétnu.“ Jak mohla...? Caldevwin. Světlo, v Cairhienu se všichni o všem doslechnou. „Pokud mě omluvíš –“
„Slyšela jsem, že někteří cizí páni hrají na různé hudební nástroje, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Moc ráda bych tě slyšela hrát. Co kdyby sis se mnou chvíli o něčem povídal? Barthanese zřejmě váš rozhovor zaujal. Můj manžel tráví poslední dny ochutnávkou ve vlastních vinných sklepích a nechává mě úplně opuštěnou. Nikdy tu není, aby si se mnou povídal.“
„Musí ti chybět,“ prohodil Rand a snažil se protáhnout kolem její široké sukně. Alaine se zvonivě zasmála, jako by řekl tu nejlegračnější věc na světě.
Připojila se k ní další žena a také mu položila ruku na hruď. Měla stejně tolik pruhů jako Alaine a byla i stejného věku, o dobrých deset let starší než on. „Snad si nemyslíš, že si ho necháš pro sebe, Alaine?“ Obě ženy se na sebe usmívaly, jejich oči však metaly blesky. Druhá žena teď obrátila svůj úsměv na Randa. „Jsem Belavaere Osiellin. To jsou všichni Andořané tak vysocí? A k tomu tak hezcí?“
Rand si odkašlal. „Ehm... někteří jsou vysocí. Omluvte mě, ale kdybyste –“
„Viděla jsem tě mluvit s Barthanesem. Povídá se, že znáš také Galldriana. Musíš mě někdy navštívit a popovídat si se mnou. Můj manžel je na návštěvě našich statků na jihu.“
„Jsi jemná jako holčice z taverny,“ zasyčela na ni Alaine a okamžitě se usmála na Randa. „Vůbec není taktní. Žádnému muži se nemůže líbit žena s tak hrubými způsoby. Přines flétnu do mého zámku a promluvíme si. Třeba bys mě mohl naučit hrát.“
„Co naše milá Alaine považuje za takt,“ prohodila sladce jako med Belavaere, „je jenom nedostatek odvahy. Muž, který nosí čepel s volavkou, musí být chrabrý. Je to skutečná volavka, že?“
Rand se snažil vycouvat. „Musíte mě omluvit –“ Krok za krokem ho sledovaly, až narazil zády na zeď komnaty. Jejich širokánské suknice před ním vytvářely další zeď.
Když se k oběma vmáčkla třetí žena, která se již sukní dotýkala stěny, Rand nadskočil. Tato paní byla starší než druhé dvě, ale stejně hezká, a s pobaveným úsměvem, který však v nejmenším neobrušoval ostří jejího pohledu. Měla o polovinu víc pruhů než Alaine s Belavaere. Ty udělaly menší pukrlata a mrzutě se na ni mračily.
„Nesnaží se tě tyhle dvě pavoučice polapit do svých sítí?“ Starší žena se zasmála. „Polovinu času jsou samy zapletené pevněji než kdokoliv jiný. Pojď se mnou, můj milý mladý Andořane, a já ti povím o některých potížích, které by ti mohly způsobit. Například já nemám manžela. Manželé vždycky znamenají potíže.“
Nad Alaininou hlavou zahlédl Rand Toma, jenž se právě doklaněl, přestože nikdo z hostí netleskal ani si ho nevšímal. Kejklíř podmračeně sebral překvapenému sloužícímu z podnosu pohár.
„Právě jsem tady uviděl někoho, s kým musím mluvit,“ řekl Rand dámám a protáhl se mezi nimi právě ve chvíli, kdy se k němu natáhla ta třetí žena. Když chvátal za kejklířem, všechny tři za ním zíraly.
Tom si ho prohlédl přes okraj poháru a dlouze se napil.
„Tome, vím, že jsi říkal, že se už neuvidíme, ale musel jsem se zbavit těch ženských. Pořád se chtěly bavit o tom, jak mají pryč manžely, ale naznačovaly něco jiného.“ Tom se zakuckal a Rand ho pohotově plácl po zádech. „Když se napiješ moc rychle, něco se ti dostane do nesprávného otvoru. Tome, ony si myslí, že mám něco s Barthanesem, nebo snad s Galldrianem, a když řeknu, že to není pravda, stejně mi neuvěří. Prostě jsem potřeboval důvod odejít.“
Tom si hřbetem ruky uhladil kníry a zadíval se na trojici žen na druhé straně sálu. Ty pořád stály pospolu a pozorovaly je. „Ty tři znám, chlapče. Jen Breane Taborwin samotná by ti poskytla lekci, jaké by se muži mělo aspoň jednou za život dostat, pokud ji přežije. Starosti s manžely. To se mi líbí, chlapče.“ Náhle přimhouřil oči. „Říkal jsi, že ses zbavil Aes Sedai. Půlka řečí tady se vede o andorském urozeném pánovi, který se tu bez varování objevil, a o tom, že s ním putuje Aes Sedai. Barthanes a Galldrian. Tentokrát ses zase nechal Bílou věží do něčeho zatáhnout.“
„Přijela teprve včera, Tome. A jakmile bude roh v bezpečí, zase se jí zbavím. Rozhodně to zařídím.“
„Mluvíš, jako by teď nebyl v bezpečí,“ podotkl pomalu Tom. „Předtím jsi tak nemluvil.“
„Ukradli ho temní druzi, Tome. Přinesli ho sem. Barthanes je jedním z nich.“
Tom si zdánlivě prohlížel víno, ale vrhal pohledy na všechny strany, aby se ujistil, že nikdo není na doslech. Koutkem oka je totiž nepozorovaly jenom ony tři ženy, i když všichni předstírali, že se baví mezi sebou, ale všechny hloučky si držely odstup. Přesto mluvil Tom hodně potichu. „Jestli to není pravda, je nebezpečný to říkat, a ještě nebezpečnější je o tom mluvit, jestli to pravda je. Takový obvinění proti nejmocnějšímu muži království... Říkáš, že má roh? Tak to asi budeš chtít, abych ti pomohl, když ses zase zapletl s Bílou věží.“
„Ne.“ Rand se rozhodl, že Tom měl pravdu, i když kejklíř netušil proč. Nemohl do svých problémů zatahovat jiné lidi. „Jen jsem se chtěl zbavit těch ženských.“
Kejklíř si překvapeně foukl do knírů. „Aha. Ano. To je dobře. Když jsem ti naposled pomáhal, jen tak tak jsem vyvázl se zdravou kůží, a ty ses zřejmě znovu nechal přivázat na provázky z Tar Valonu. Tentokrát se z toho budeš muset dostat sám.“ Znělo to, jako by se snažil přesvědčit spíš sám sebe.