„To udělám, Tome. To udělám.“ Jakmile bude roh v bezpečí a Mat dostane zpátky tu zatracenou dýku. Mate, Hurine, kde jste?
Jako na zavolanou se v komnatě objevil Hurin a pátral mezi přítomným urozenci. Ti se dívali skrze něj. Sloužící pro ně neexistovali, pokud je právě nepotřebovali. Když našel Randa s Tomem, protáhl se slídič mezi hloučky urozených dam a pánů a uklonil se Randovi. „Můj pane, poslali mě pro tebe. Tvůj osobní sluha upadl a podvrtl si koleno. Nevím, jak moc je to zlé, můj pane.“
Rand chvíli jenom zíral, než mu to došlo. U vědomí toho, že na něj všichni přítomní upírají zrak, promluvil dost hlasitě, aby ho ti nejbližší slyšeli. „Ten neobratný hlupák. K čemu mi je, jestli neumí chodit? Asi bych se měl jít podívat, jak špatné to je.“
Tato odpověď mu připadala dostatečná. Hurinovi se zřejmě ulevilo, když se znovu uklonil a řekclass="underline" „Jak si můj pán přeje. Šel bys laskavě za mnou?“
„Toho pána teda hraješ moc dobře,“ prohodil tiše Tom. „Ale pamatuj si tohle. Cairhieňané možná hrají tu svou daes dae’mar, ale velkou hru vynalezla Bílá věž. Dávej na sebe pozor, chlapče.“ Zamračil se na přítomné šlechtice, položil prázdný pohár na podnos, jejž kolem nesl sluha, a probíraje se strunami odkráčel. Vzápětí začal recitovat Hospodyně Milli a kupec s hedvábím.
„Tak mě veď, chlape,“ vyzval Rand Hurina a cítil se přitom hloupě. Když vycházel za slídičem ze sálu, cítil na sobě pohledy všech přítomných.
33
Zpráva z temnot
„Našli jste ho?“ zeptal se Rand, jak kráčel za Hurinem po příkrém schodišti. Kuchyně tu měli na nižších podlažích a sem poslali sloužící, kteří se starali o hosty. „Nebo se Matovi opravdu něco stalo?“
„Ó, Mat je v pořádku, urozený pane Rande.“ Slídič se zamračil. „Aspoň mluví a nadává jako zdravý. Nechtěl jsem ti přidělat starosti, ale potřeboval jsem něco, jak tě dostat dolů. Cestu jsem našel snadno. Muži, kteří zapálili hostinec, šli všichni do ohrazené zahrady za zámkem. Trolloci se k nim připojili a dovnitř šli společně. Dorazili někdy včera. Možná dokonce předevčírem v noci.“ Zaváhal. „Urozený pane Rande, ale ven už nevyšli. Musejí tam být pořád.“
U paty schodiště bylo slyšet bavící se služebnictvo, smích a zpěv. Někdo měl citaru a do tleskání a dupání drnkal k tanci jakousi divokou melodii. Tady nebyla štuková omítka ani goblény, jen holý kámen a prosté dřevo. Chodbu osvětlovaly kouřící rákosové pochodně, které byly od sebe dost daleko, takže místy byla docela tma.
„Jsem rád, že se mnou mluvíš zase normálně,“ řekl Rand. „Podle toho, jak ses pořád klaněl a posluhoval mi, jsem už měl dojem, že jsi víc Cairhieňan než ti rodilí.“
Hurin zrudl. „No, co se toho týče...“ Ohlédl se chodbou ke zdroji hluku a zatvářil se, jako by si chtěl odplivnout. „Ti všichni předstírají, že jsou dokonalí, ale... urozený pane Rande, každý z nich říká, že je věrný svému pánovi nebo paní, ale všichni pořád naznačují, že by ochotně prodali, co vědí, nebo co zaslechli. A když si dají pár skleniček, povědí ti to, pošeptají ti do ucha takové věci o pánech a dámách, co jim slouží, že ti úplně naskakuje husí kůže. Vím, že jsou to Cairhieňani, ale o takových věcech jsem v životě ani neslyšel.“
„Brzy budeme pryč, Hurine.“ Rand doufal, že je to pravda. „Kde je ta zahrada?“ Hurin zahnul do boční chodby vedoucí do zadní části zámku. „Přivedl jsi už Ingtara a ostatní?“
Slídič zavrtěl hlavou. „Urozený pán Ingtar se nechal zatlačit do kouta šesti nebo sedmi ženštinami, co si říkají dámy. Nemohl jsem se dostat dost blízko, abych s ním promluvil. A Verin Sedai byla s Barthanesem. Když jsem se přiblížil, podívala se na mě tak, že jsem se jí ani nesnažil něco povědět.“
Tehdy zabočili za další roh a tam stáli Loial s Matem. Ogier se trochu hrbil, protože tu byl nízký strop.
Loial se zubil od ucha k uchu. „Tady jsou. Rande, ještě nikdy jsem nikomu tak rád nezmizel, jako těm lidem nahoře. Pořád se mě ptali, jestli se ogierové vracejí, a jestli Galldrian souhlasil, že zaplatí, co dluží. Zdá se, že důvod, proč všichni ogieří kameníci opustili město, je ten, že jim Galldrian přestal platit, jenom sliboval. Pořád jsem jim říkal, že o tom nic nevím, ale polovina z nich si zřejmě myslela, že lžu, a ta druhá polovina, že vlastně naznačuju něco jiného.“
„Brzy budeme pryč,“ ujišťoval ho Rand. „Mate, jsi v pořádku?“ Jeho přítel měl propadlejší tváře, než jak si ho pamatoval dokonce i u hořícího hostince, a lícní kosti mu ostře vystupovaly.
„Cítím se skvěle,“ zavrčel Mat nerudně, „ale rozhodně mi nevadilo opustit ty druhý sluhy. Ty, co se neptali, jestli mě moříš hladem, si mysleli, že jsem nemocný, a dávali si pozor, aby se nedostali moc blízko.“
„Vycítil jsi tu dýku?“ zeptal se ho Rand.
Mat ponuře zavrtěl hlavou. „Jediný, co jsem vycítil, bylo, že mě někdo pozoruje, aspoň většinou. Tihle lidi jsou skoro stejně špatný jako mizelci, když se potřebuješ porozhlídnout kolem. Ať shořím, jestli jsem málem nevyskočil z kůže, když mi Hurin řekl, že našel stopu temných druhů. Rande, já ji vůbec necítil, a to jsem prošel celý tohle zatracený stavení od sklepa až po půdu.“
„To neznamená, že tu není, Mate. Dal jsem ji do truhlice k rohu, pamatuješ? Možná ti to brání ji ucítit. Nemyslím, že Fain ví, jak ji otevřít, jinak by se nevláčel s takovou tíhou, když prchal z Fal Dary. Ani tolik zlata není v porovnání s rohem ničím. Až najdeme roh, najdeme i tu dýku. Uvidíš.“
„Pokud už nebudu muset předstírat, že jsem tvůj sluha,“ zavrčel Mat. „Pokud se nezblázníš a ne...“ Větu nedokončil.
„Rand není šílený, Mate,“ ozval se Loial. „Cairhieňané by ho sem nikdy nenechali přijít, kdyby nebyl urozený pán. To oni jsou blázni.“
„Já nejsem šílený,“ prohlásil Rand drsně. „Ještě ne. Hurine, ukaž mi tu zahradu.“
„Tudy, urozený pane Rande.“
Vyšli ven do noci dvířky tak nízkými, že se Rand musel sehnout. Loial se musel dokonce předklonit a svěsit ramena. Venku bylo poměrně světlo, neboť žlutá jezírka oken nad nimi vydávala dost jasu, aby Rand rozpoznal cihlové chodníčky mezi čtvercovými záhony plnými květin. V temnotě po obou stranách se daly rozeznat stíny stájí a hospodářských budov. Z oken se občas vyřinulo několik taktů, buď zazpívali sloužící dole, nebo ti, kdo nahoře bavili jejich pány.
Hurin je vedl dál, až i matná záře pohasla a oni se museli řídit pouze měsíčním světlem. Na cihlových chodníčcích jim boty tiše cvakaly. Keře, které by za dne tvořily bohaté živé kytice, teď byly jen podivnými hromádkami v temnotě. Rand přejel po jílci a nikdy se na nic nedíval moc dlouho. Tady se mohla neviděna ukrývat i stovka trolloků. Rand věděl, že by je Hurin vycítil, kdyby tu byli, ale příliš mu to nepomáhalo. Byl-li Barthanes temným druhem, tak přinejmenším někteří sloužící a strážní také patřili k temným druhům, a temného druha Hurin nedokázal vždy vycítit. Kdyby na ně ze tmy vyskočili temní druzi, nebylo by to o mnoho lepší než trolloci.
„Tam, urozený pane Rande,“ zašeptal náhle Hurin a ukázal prstem.
Před nimi byla kamenná zeď, ne o moc vyšší než Loial, ohraničující čtverec o straně asi padesáti kroků. Rand si v šeru nebyl jist, ale vypadalo to, jako by se za zdí rozkládaly do dáli zahrady. Napadlo ho, proč Barthanes obestavěl zdí plochu uprostřed zahrad.