Nad zdí nebyla vidět žádná střecha. Proč by tam chodili a zůstávali tam?
Naklonil se k němu Loial. „Říkal jsem ti, že tohle kdysi býval ogieří háj, Rande. Brána je za tou zdí. Cítím ji.“
Rand zaslechl zoufalý Matův vzdech. „Nemůžeme se vzdát, Mate,“ řekl.
„Já se nevzdávám. Jenom nemám dost kuráže, abych se znovu vydal na Cesty.“
„Možná budeme muset,“ řekl mu Rand. „Běž najít Ingtara a Verin. Sežeň je samotné – nezáleží mi na tom jak – a řekni jim, že si myslím, že Fain vzal roh na Cesty. Hlavně ať to neslyší nikdo jiný. A nezapomeň kulhat. Měl jsi přece spadnout.“ Nemohl uvěřit, že dokonce i Fain by riskoval Cesty, ale zřejmě to byla jediná odpověď. Přece by tam nestrávili den a noc a jenom tak seděli, bez střechy nad hlavou.
Mat se Randovi hluboce poklonil a hlas mu přetékal sarkasmem. „Ihned, můj pane. Jak si můj pán přeje. Mám také nést tvoji zástavu, můj pane?“ Vyrazil zpátky k zámku a jeho protesty slábly. „Dneska musím kulhat. Zítra to bude zlomený vaz nebo...“
„Má jenom starosti kvůli té dýce, Rande,“ řekl Loial.
„Já vím,“ odtušil Rand. Ale jak dlouho potrvá, než někomu řekne, kdo jsem, i když třeba nechtěně? Nevěřil, že by ho Mat zradil schválně. Aspoň tolik z jejich přátelství ještě zůstalo. „Loiale, zvedni mě, ať se můžu podívat přes tu zeď.“
„Rande, jestli jsou temní druzi pořád –“
„Nejsou. Zvedni mě, Loiale.“
Přistoupili ke stěně a Loial spojil ruce, aby mohl Randa zvednout. Ogier se snadno zvedl i s tou tíhou a Rand se tak dostal dost vysoko, aby mohl nahlédnout přes vršek zdi.
Ubývající měsíc vydával jen málo světla a v ohraženém čtverci byly všude stíny, ale zřejmě tu nebyly žádné záhony ani keře. Jen osamocená lavička ze světlého mramoru umístěná tak, aby se člověk mohl vsedě dívat na mohutnou kamennou desku postavenou na hranu, vztyčenou uprostřed.
Rand se zachytil vršku zdi a vytáhl se nahoru. Loial tiše sykl a chytil ho za nohu, ale Rand se mu vytrhl, překulil se na druhou stranu a spustil se na zem. Pod nohama měl nakrátko zastřižený trávník. Nejasně ho napadlo, že sem Barthanes musí přinejmenším pouštět ovce. Jelikož upíral zrak na kamennou desku – bránu – ve stínu, překvapilo ho, když za sebou uslyšel dopadnout tělo.
Hurin se zvedl a oprášil se. „Měl bys být opatrnější, urozený pane Rande. Tady by se mohl klidně někdo skrývat. Nebo něco.“ Rozhlížel se po stínech okolo a sáhl si k pasu, jako by hledal jílec meče nebo dýky, které musel nechat v hostinci. Sluhové v Cairhienu nechodili ozbrojení. „Jen tak někam skočíš a ani se trochu nerozhlídneš a můžeš se vsadit, že tam bude číhat medvěd.“
„Vycítil bys je,“ namítl Rand.
„Možná.“ Slídič se zhluboka nadechl. „Ale já vycítím jenom to, co už udělali, ne to, co mají v plánu.“
Randovi se nad hlavou ozvalo zaškrábání a pak se přes zeď spustil Loial. Ogier ani nemusel úplně natáhnout ruce, a už stál nohama na zemi. „Zbrklost,“ zamručel. „Vy lidé jste pořád tak zbrklí a uspěchaní. A teď k tomu ještě nutíte mě. Starší Haman by mi vyčinil a matka...“ Obličej měl sice ve tmě, ale Rand si byl jist, že se mu štětičky na uších zuřivě třepetají. „Rande, jestli si nezačneš dávat trochu pozor, dostaneš mě do potíží.“
Rand přistoupil k bráně a celou ji obešel. Dokonce i zblízka vypadala jen jako obdélníkový kus kamene, asi stejně vysoký, jako byl sám. Zadní strana byla hladká a studená na dotek – jenom po ní rychle přejel rukou – ale reliéf na přední straně tesal skutečný umělec. Pokrývaly ji liány, lístky a květy, každý tak dokonale vytesaný, že v matném měsíčním světle vypadaly skoro jako živé. Rand sáhl na zem před bránou. Tráva byla úplně sedřená ve dvou obloucích, jaké by udělala křídla brány, kdyby se otevřela.
„Je to brána?“ zeptal se Hurin nejistě. „Slyšel jsem o nich samozřejmě vykládat, ale...“ Zavětřil. „Stopa vede přímo k ní a končí, urozený pane Rande. Jak ji teď budeme sledovat? Slyšel jsem, že když projdete bránou, ven vyjdete úplně šílený, tedy pokud vůbec vyjdete.“
„Dá se to provést, Hurine. Už jsem to zvládl, a Loial, Mat i Perrin taky.“ Rand neodvracel oči od spleti listoví na kameni. Jeden z nich nebyl jako žádný jiný, to věděl. Trojlístek slavné avendesory, stromu života. Položil na něj ruku. „Sázím se, že dokážeš najít jejich stopu i na Cestách. Půjdeme za nimi, ať utečou kamkoliv.“ Rozhodně mu samotnému neuškodí, když sám sobě dokáže, kolik má odvahy, tím, že projde bránou. „Dokážu ti to.“ Zaslechl Hurina zasténat. List byl v kameni vypracován stejně jako ostatní, ale teď mu vklouzl do dlaně. Loial také zasténal.
Na okamžik kamenné rostliny jako by skutečně ožily. Kamenné lístky jako by se vlnily ve větru a květy jako by ve tmě získaly barvu. Uprostřed kamenné desky se objevila čára a křídla se pomalu otevírala směrem k Randovi. Ten ustoupil, aby se mohla otevřít úplně. Za nimi sice neuviděl kamennou desku, ale ani matný stříbrný odraz, na nějž se pamatoval. Prostor brány byl tak černý, až se zdálo, že noc kolem zesvětlala. Mezi stále ještě se pohybujícími křídly brány se řinula ta nejčernější čerň.
Rand s výkřikem uskočil a ve spěchu upustil list avendesory. Loial vykřikclass="underline" „Machin Shin. Černý vítr.“
Do uší jim udeřil svist větru. Tráva se směrem ke zdi zavlnila a do vzduchu se zvedl prach. A ve větru křičelo deset tisíc šílených hlasů, deset tisíc, jeden přes druhý. Rand některá slova rozeznával, i když se snažil o pravý opak. ...krev tak sladká, je tak sladké pít krev, krev, která kape, kape, kapky tak červené. Hezké oči, dobré oči, nemám oči, vymáčkni si oči. Rozemel si kosti, rozlam si kosti v těle, vycucej morek, ještě než dokřičíš. Křič, křič, ten zpěvný křik, vyzpívej svůj křik... A co bylo nejhorší, tím vším se vinula šeplavá nitka. Al’Thore. Al’Thore. Al’Thore.
Rand kolem sebe našel prázdnotu a přijal ji, svůdná, odporná záře saidínu těsně mimo dohled mu vůbec nevadila. Největším nebezpečím na Cestách byl Černý vítr, který si bral duše těch, jež zabil, a ty, jež nechal naživu, dohnal k šílenství. Ale Machin Shin byl součástí Cest. Nemohl je opustit. Jenže teď se nesl nocí a volal jeho jméno.
Brána ještě nebyla úplně otevřená. Jen kdyby dokázal vrátit list avendesory zpátky na místo... Zahlédl Loiala, jak leze po kolenou a ve tmě prohledává trávník.
Naplnil ho saidín. Rand měl pocit, jako by mu vibrovaly kosti, cítil doruda rozpálené a zároveň ledově chladné proudění jediné síly, cítil se skutečně naživu, jako bez ní nikdy nebyl, ucítil olejnatou špínu... Ne! A bez zvuku na sebe křičel z druhé strany prázdnoty: Přichází si pro tebe! Zabije nás všechny! Všechno to vrhl proti černé bublině, jež nyní vyčnívala plného půl sáhu z brány. Nevěděl, co to použil, ani jak, ale v srdci té temné bubliny vykvetla fontána oslepujícího světla.
Černý vítr zavřískl, deset tisíc hlasů nesrozumitelně zavylo bolestí, a bublina coul po coulu váhavě ustupovala. Vyhřezlá černota se pomalu obrátila zpátky do otevřené brány.
Síla se Randem hnala jako dravý proud. Cítil spojení se saidínem, bylo to jako řeka připojující se k záplavě, a mezi ním a čistým světlem žhnoucím v srdci Černého větru se proud řítil přes divoké peřeje. Žár v jeho nitru byl bílý, a víc, teď by v něm roztál kámen, ocel by se vypařila a vzduch by vzplál plamenem. Chlad sílil, až mu málem zamrzal dech v plicích, pevný a tvrdý jako kov. Cítil, jak ho mráz přemáhá, cítil, jak z něj život uniká jako hlína z podemílaného říčního břehu, cítil, jak se to, co tvořilo jeho já, pomalu ztrácí.