Nesmím přestat! Jestli se to dostane ven... Musím to zabít! Nesmím – přestat! Zoufale se držel zlomků sebe sama. S řevem se skrze něj řítila jediná síla, a on v ní plul jako kus dřeva vodopádem. Prázdnota se začínala rozpouštět a odplouvat, a mrazivým chladem stoupala pára.
Křídla brány se zastavila a začala se zavírat.
Rand na to hleděl a v matných myšlenkách, plujících mimo prázdnotu, si byl jist, že vidí jen to, co vidět chce.
Křídla byla stále blíž a tlačila na Machin Shin, jako by Černý vítr byl pevnou hmotou. V otvoru stále zuřilo peklo.
Rand se matně podivil, proč je Loial stále na kolenou a couvá od zavírající se brány.
Mezera se zúžila, až zmizela docela. Lístky a liány se spojily v pevnou stěnu a zkameněly.
Rand cítil, jak se spojení mezi ním a ohnivou energií přerušilo, jediná síla jím přestala proudit docela. Ještě chvíli, a byla by ho úplně smetla. Otřásl se a padl na kolena. Pořád to měl v sobě. Saidín. Už ne jako proud, ale jako tůň. Stal se jezerem jediné síly. Celého ho roztřásla. Cítil trávu, hlínu pod ní, kamenné zdi. Dokonce i přes okolní tmu rozeznával jednotlivá stébla trávy, oddělená i spojená, všechna najednou. Na obličeji cítil, jak se každá minuta pohybuje vzduchem. Jazyk se mu zkroutil chutí té špíny, žaludek se mu sevřel a obrátil.
Zoufale hledal cestu z prázdnoty. Pořád na kolenou, nehybný, bojoval o svou svobodu. A pak zůstala jedině slábnoucí pachuť na jazyku a sevřený žaludek a vzpomínka. Tak – živá.
„Zachránil jsi nás, staviteli.“ Hurin se zády tiskl ke zdi a hlas se mu zadrhával. „Ta věc – to byl Černý vítr? – To bylo horší než – chtělo to na nás vrhnout oheň? Urozený pane Rande! Ublížilo ti to? Dotklo se tě to?“ Rozběhl se k Randovi. Ten se zatím zvedl a Hurin ho podepřel. Loial se také zvedal a oprašoval si ruce.
„Tím Faina sledovat nemůžeme.“ Rand mu položil ruku na paži. „Děkuju ti. Tys nás opravdu zachránil.“ Zachránil jsi přinejmenším mne. Zabíjelo mě to. Zabíjelo mě to a bylo to – nádherné. Nasucho polkl. V ústech pořád cítil slabounkou pachuť. „Potřebuju se napít.“
„Jenom jsem našel ten list a položil jsem ho zpátky,“ řekl Loial s pokrčením ramen. „Zdálo se, že jestli bránu nezavřeme, zabije nás to. Obávám se, že nejsem moc velký hrdina, Rande. Tolik jsem se bál, až mi to vůbec nemyslelo.“
„Oba jsme se báli,“ řekl Rand. „Možná nejsme velcí hrdinové, ale jsme to, co jsme. A je dobře, že je s námi Ingtar.“
„Urozený pane Rande,“ ozval se ostýchavě Hurin, „nemohli bychom – už odejít?“
Slídič pořád huboval, že Rand přelezl zeď jako první, aniž věděl, co ho čeká na druhé straně, dokud Rand nepoukázal na to, že z nich jediný má u sebe zbraň. I pak zřejmě nechtěl Hurin nechat Loiala, aby Randa jen tak zvedl nahoru.
Rand přistál na druhé straně s pěkným žuchnutím. Pozorně poslouchal a rozhlížel se do noci. Na chvíli měl dojem, že zahlédl nějaký pohyb, že zaslechl na cihlovém chodníčku krok, ale nezopakovalo se to, a tak to přičetl zjitřeným nervům. Měl přece právo být nervózní. Otočil se, aby pomohl dolů Hurinovi.
„Urozený pane Rande,“ řekl slídič, jakmile stál bezpečně na zemi, „Jak je teď budeme sledovat? Podle toho, co jsem o těchhle věcech slyšel, můžou být všichni třeba na druhém konci světa, prostě kdekoliv.“
„Verin bude vědět, kudy se dát.“ Randovi se náhle chtělo smát. Aby našel roh a dýku – jestli je teď vůbec bude možné najít – bude se muset vrátit k Aes Sedai. Nechaly ho jít, a on se teď vrátí. „Nenechám Mata umřít, aniž bych to zkusil.“
Připojil se k nim Loial a společně se vrátili do zámku, kde na ně u dvířek čekal Mat a otevřel, jen Rand sáhl po klice. „Verin říkala, že nemáte nic dělat. Jestli Hurin našel místo, kde drží roh, tak podle ní stejně nemůžeme nic dělat. Říkala, že odejdeme, jakmile se vrátíte, a vymyslíme, co uděláme dál. A já říkám, že tohle je naposledy, co jsem běhal tam a zpátky se zprávama. Jestli chceš někomu něco říct, odteď si s ním budeš muset promluvit sám.“ Mat se podíval za ně do tmy. „Ten roh je někde tam venku? V čeledníku? Viděli jste tu dýku?“
Rand ho obrátil a strčil dovnitř. „Není v čeledníku, Mate. Doufám, že Verin dostane nějaký dobrý nápad, co dělat dál. Já žádný nemám.“
Mat se zřejmě chtěl vyptávat dál, ale nechal se strkat matně osvětlenou chodbou. Když vykročili do schodů, dokonce si vzpomněl, že má kulhat.
Když se Rand s ostatními vrátili do sálů plných šlechty, stali se ihned předmětem zvýšené pozornosti. Randa napadlo, jestli hosté nějak poznali, co se stalo venku, nebo jestli měl poslat Hurina s Matem, aby na ně počkali v přijímacím sále, ale pak si uvědomil, že se na ně urození pánové a dámy dívají stejně, jako když tu byli předtím, zvědavě a vypočítavě. Zřejmě uvažovali, co mají urozený pán a ogier za lubem. Sluhové byli pro tyto lidi neviditelní. Nikdo se k nim nesnažil přiblížit, protože šli spolu. Ve velké hře zřejmě existovala ohledně spiknutí jistá pravidla. Kdokoliv se mohl snažit odposlouchat soukromý rozhovor, ale nebylo slušné do něj vstupovat.
Verin s Ingtarem stáli vedle sebe, a tudíž také samotni. Ingtar vypadal poněkud ohromeně. Verin se na čtveřici krátce podívala, zamračila se, když si všimla, jak se tváří, a pak si upravila šál a vydala se ke vstupní hale.
Když tam dorazili, objevil se Barthanes, jako by mu někdo sdělil, že odcházejí. „Opouštíte nás tak brzy? Verin Sedai, neuprosím tě, abys zůstala déle?“
Verin zavrtěla hlavou. „Musím jít, urozený pane Barthanesi. Nebyla jsem v Cairhienu už mnoho let. Jsem ráda, že jsi pozval mladého Randa. Bylo to... zajímavé.“
„Tak nechť Tvoje Milost dorazí bezpečně zpátky do hostince. U velkého stromu, není-liž pravda? Nepoctila bys mě zase někdy svou návštěvou? Bylo by mi ctí, Verin Sedai. Poctila by mne i přítomnost urozeného pána Randa a urozeného pána Ingtara, a to už se nezmiňuji o tobě, Loiale, synu Arenta syna Halanova.“ Aes Sedai se uklonil o něco hlouběji než ostatním, ale i tak jenom maličko sklonil hlavu.
Verin na oplátku také kývla. „Snad. Světlo tě ozařuj, urozený pane Barthanesi.“ Obrátila se ke dveřím.
Jak se Rand vydal za ostatními, Barthanes ho dvěma prsty chytil za rukáv a zadržel ho. Mat se ohlédl, jako by chtěl zůstat též, až ho Hurin odtáhl za Verin a ostatními.
„Zabředl jsi do hry hlouběji, než jsem myslel,“ řekl Barthanes tiše. „Když jsem uslyšel tvoje jméno, nemohl jsem tomu uvěřit, a přesto jsi přišel a odpovídáš popisu a... Dostal jsem pro tebe zprávu. Myslím, že ti ji přece jen dám.“
Randa při Barthanesových prvních slovech zamrazilo, ale nakonec jenom hleděl. „Zprávu? Od koho? Od urozené paní Seléné?“
„Od muže. Ne od takového, co obvykle nosívá zprávy, ale měl... určité nároky, které jsem nemohl pominout. Jméno mi nesdělil, ale byl to Lugarďan. Áááá! Takže ho znáš.“
„Znám ho.“ Fain mi nechal zprávu? Rand se rozhlédl po rozlehlém sálu. Mat, Verin a ostatní čekali u dveří. Podél stěn stáli vzpřímeně olivrejovaní sloužící připraveni na rozkaz skočit, a přesto zřejmě neviděli ani neslyšeli. Nevypadalo to jako místo, kde by mohli zaútočit temní druzi. „Jakou zprávu?“