„Říkal, že na tebe počká u Tomovy Hlavy. Má, co hledáš, a jestli to chceš, musíš se vydat za ním. Jestli odmítneš přijít, tak říkal, že bude pronásledovat všechny tvé příbuzné i přátele a ty, které miluješ, dokud se mu nepostavíš. Znělo to samozřejmě šíleně, když takový chlap tvrdil, že bude pronásledovat urozeného pána, a přesto na něm bylo něco zvláštního. Myslím, že je šílený – dokonce popíral, že jsi šlechtic, jak se může každý pouhým pohledem přesvědčit – ale stejně na něm něco bylo. Co to s sebou nese, že to musí hlídat trolloci? Co to hledáš?“ Barthanes se nad přímostí své otázky zatvářil poněkud šokovaně.
„Světlo tě ozařuj, urozený pane Barthanesi.“ Rand se uklonil, ale když se připojil k Verin a ostatním, podlamovala se mu kolena. On chce, abych šel za ním? A uškodí Emondově Roli, Tamovi, jestli to neudělám. Nepochyboval, že by toho byl Fain schopen. Aspoň že Egwain je v bezpečí v Bílé věži. Před očima se mu mihly odporné obrazy trollockých hord přepadajících Emondovu Roli a bezokého mizelce plížícího se za Egwain. Ale jak za ním můžu přijít? Jak? Pak byl venku a nasedal na Rudocha. Verin, Ingtar a ostatní už seděli na koních a přijížděl i shienarský doprovod.
„Co jste zjistili?“ chtěla hned vědět Verin. „Kde ho má?“ Hurin si hlasitě odkašlal a Loial si v sedle s vysokými rozsochami poposedl. Aes Sedai je pozorovala.
„Fain odnesl roh Cestami k Tomově Hlavě,“ prohlásil Rand ponuře. „Touhle dobou už tam na mě nejspíš čeká.“
„O tom si promluvíme později,“ prohlásila Verin tak pevně, že dokud nedorazili k hostinci U velkého stromu, nikdo už nepromluvil.
Tam je opustil Uno. Ingtar mu cosi pošeptal a Uno odvedl vojáky zpět do jejich hostince v Předbrání. Hurin se v šenku podíval na vážně se tvářící Verin, zamumlal cosi o pivu a odešel sám ke stolu v rohu. Aes Sedai zahnala švitořící hostinskou a mlčky odvedla Randa s ostatními do soukromé jídelny.
Když vstoupili, vzhlédl Perrin od Putování Jaina Dlouhokrokého, a jakmile spatřil jejich výrazy, také se zamračil. „Nevyšlo to, co?“ prohodil a zavřel v kůži vázanou knihu. Místnost byla dobře osvětlena lampami a voskovicemi. Paní Tiedra si sice účtovala nehorázné sumy, ale pak na hostech nešetřila.
Verin pečlivě složila šál a položila jej na opěradlo křesla. „Zopakuj mi to. Temní druzi odnesli roh bránou? V Barthanesově venkovském sídle?“
„Pozemky kolem zámku bývaly ogieřím hájem,“ vysvětloval Loial. „Když jsme budovali...“ odmlčel se a pod jejím pohledem zastříhal ušima.
„Hurin je vysledoval přímo tam.“ Rand se unaveně posadil. Teď za ním opravdu musím jít. Ale jak? „Otevřel jsem ji, abych mu ukázal, že může sledovat stopu, ať už zamířili kamkoliv, a tam byl Černý vítr. Snažil se na nás dosáhnout, ale Loialovi se podařilo bránu zavřít dřív, než se dostal ven.“ Při těchto slovech se trochu začervenal, ale Loial bránu skutečně zavřel, a navíc se bez toho mohl Machin Shin opravdu dostat ven. „Stál tam na stráži.“
„Černý vítr,“ vydechl Mat a zůstal stát jako přimrazený v půli cesty ke křeslu. Perrin na Randa zíral také. Stejně jako Verin s Ingtarem. Pak se Mat s žuchnutím svezl do křesla.
„Musel ses zmýlit,“ řekla nakonec Verin. „Machin Shin není možné použít jako stráž. Nikdo nedokáže Černý vítr přimět, aby něco udělal.“
„Je to stvoření Temného,“ ozval se Mat. „Jsou to temní druzi. Možná věděli, jak ho požádat o pomoc, nebo ho k tomu přinutit.“
„Nikdo neví, co přesně Machin Shin je,“ prohlásila Verin, „snad jen že je to esence šílenství a krutosti. S něčím takovým se nelze domluvit, Mate, ani vyjednávat, ani přemlouvat. Dokonce to ani nelze k ničemu přinutit. Rozhodně by to nedokázala žádná žijící Aes Sedai, a možná ani žádná v celých dějinách. Opravdu si myslíš, že by Padan Fain dokázal to, co nedokáže deset Aes Sedai?“ Mat zavrtěl hlavou.
V místnosti zavládla atmosféra zoufalství, všechna naděje i smysl další cesty byly pryč. Cíl, který tolik hledali, zmizel, a dokonce i Verin se tvářila nejistě.
„Nikdy by mě nenapadlo, že bude mít Fain dost kuráže vydat se znovu na Cesty.“ Ingtar sice mluvil mírně, ale náhle udeřil pěstí do zdi. „Je mi jedno, jak Machin Shin pracuje pro Faina, nebo jestli pro něho vůbec pracuje. Odnesli Valerský roh na Cesty, Aes Sedai. Touto dobou už budou v Morně, nebo na půl cesty do Tearu nebo Tanchika nebo dokonce na druhé straně Aielské pustiny. Roh je ztracen. Já jsem ztracen.“ Svěsil ramena a ruce mu klesly k bokům. „Jsem ztracen.“
„Fain ho bere k Tomově Hlavě,“ řekl Rand, a okamžitě na něj všichni přítomní bez výjimky upřeli zrak.
Verin si ho prohlížela přimhouřenýma očima. „To už jsi říkal. Jak to víš?“
„Nechal mi zprávu u Barthanese,“ odpověděl Rand.
„To je trik,“ prskl Ingtar. „Neřekl by nám, kam ho sledovat.“
„Nevím, co uděláte vy,“ prohlásil Rand, „ale já jedu k Tomově Hlavě. Musím. Odjíždím za svítání.“
„Ale Rande,“ ozval se Loial, „než dorazíme k Tomově Hlavě, bude nám to trvat celé měsíce. Proč myslíš, že tam na nás vůbec bude Fain čekat?“
„Bude čekat.“ Ale jak dlouho potrvá, než si usmyslí, že nejdu? Proč postavil tu stráž, když chtěl, abych za ním šel? „Loiale, hodlám jet, jak nejrychleji to půjde, a jestli Rudocha uštvu k smrti, koupím si jiného koně, nebo si ho ukradnu, když budu muset. Jsi si jistý, že chceš jet se mnou?“
„Zůstal jsem s tebou až doposud, Rande. Proč bych tě teď měl opustit?“ Loial vytáhl fajfku a váček a nacpal do fajfky tabák.
„Víš, líbíš se mi. Líbil by ses mi, i kdybys nebyl ta’veren. Možná tě mám rád právě proto. Zřejmě jsi mě dostal do pěkné kaše. Na každý pád jdu s tebou.“ Zatáhl z fajfky, aby zkusil tah, a pak z kameninové nádoby na krbové římse vyndal třísku a zapálil si ji od plamene svíčky. „A nemyslím, že bys mě dokázal zastavit.“
„No, já jdu taky,“ prohodil Mat. „Fain má u sebe pořád tu dýku, tak jdu s tebou. Ale s tím posluhováním jsem dneska večer nadobro skončil.“
Perrin si povzdechl a ve žlutých očích měl zadumaný výraz. „Hádám, že půjdu taky.“ Po chvíli se zazubil. „Někdo musí dávat na Mata pozor.“
„Dokonce to ani není moc chytrý trik,“ zamumlal Ingtar. „Nějak se dostanu k Barthanesovi a zjistím pravdu. Chci dostat Valerský roh, ne se honit za nějakými bludičkami.“
„Možná to není trik,“ poznamenala Verin opatrně a zdálo se, že pozorně zkoumá podlahu před sebou. „Ve vězení ve Fal Daře zůstaly jisté věci, nápisy, které ukazovaly na spojitost mezi tím, co se stalo oné noci, a,“ – rychle vzhlédla k Randovi – „Tomovou Hlavou. Pořád tomu úplně nerozumím, ale myslím, že se musíme vydat k Tomově Hlavě. A taky si myslím, že tam najdeme roh.“
„I kdyby šli k Tomově Hlavě,“ vrčel Ingtar, „než tam dorazíme, Fain nebo některý jiný temný druh může klidně na roh zatroubit. Třeba stokrát. A hrdinové, kteří se navrátí z hrobů, budou bojovat za Stín.“
„Fain mohl na roh stokrát zatroubit už cestou z Fal Dary,“ řekla mu Verin. „A já myslím, že by to už udělal, kdyby dokázal truhlici otevřít. My si musíme dělat starosti spíš s tím, aby nenašel někoho, kdo ví, jak ji otevřít. Musíme se za ním vydat po Cestách.“